Tak trochu jiná nemoc duše?

 V souvislosti s tématem poruchy příjmu potravy se nejčastěji hovoří o anorexii či bulimii. Na začátku této nemoci stoí většinou psychické problémy, případně silné trauma, které způsobí to, že se člověk přestane mít rád takový, jaký je. A to vede k chorobné touze po dokonalé postavě, která od postupného odříkání jídla vede až k hladovce, která s sebou nese jak fyzické, tak psychické vyčerpání, a pokud se nemocnému nedostane pomoci, může skončit fatálně. 

Sama jsem si anorexií také před lety prošla, takže moc dobře vím, jaké je to je uvíznout v bludném kruhu hladovění, počítání kalorií - ono se opravdu dá stát se závislým i na hladovění. Je to vlastně dost paradoxní, že v mediálním prostoru se častěji propírají příběhy lidí, kteří chorobně hubnou než těch, kteří se stali závislými naopak na jídle a svým způsobem i na přibírání. 

Nechci tím tedy říct to, že se o obezitě málo mluví, to rozhodně ne, ve zprávách se každou chvíli objeví nějaká reportáž. Ale do podvědomí lidé se spíše jako porucha příjmu potravy zapsala ta související s úbytkem váhy. Přitom obezita je svým způsobem také nemoc duše, a při určitých okolnostech je to také porucha příjmu potravy. 

Obezita mívá nejrůznější důvody, ale podle odborníků se takřka vždy prolíná s potížemi psychickými, ať již jako příčinou, nebo následkem. 

Než k nám do práce nastoupilo nové vedení, tak více než deset let zastával pozici mistra, který nám každé ráno rozděloval práci a sám měl na starosti různé věci kolem chodu podniku Karel. Karel je tak minimálně o patnáct let starší než já, je mu tedy kolem pětačtyřiceti, ale vypadá o dost starší. Podle vyprávění kolegyň byl Karel vždycky tak trochu "při těle." Jenže se taky vykládalo, že si za to může sám, protože se prostě přejídá. Nějak jsem to tehdy neřešila, no a co, tak je trochu při těle, a co jako? 

Karel na mě působil jako fajn chlap, ze začátku jsem s ním neměla vůbec žádné konflikty, rád si zažertoval, a když viděl, že se v práci neflákáme, vždycky se nám snažil vyjít vstříc. Jenže když nastoupilo nové vedení, které po nás chtělo víc práce za stejné peníze, kupily se přesčasy, začal se tak trochu obcházet zákoník práce - neexistovalo žádné oznámení o tom, že máme jít do práce o víkendu dva týdny předem. Ale třeba ve středu nám prostě oznámili, že teď v sobotu jdeme do práce. 

Karel to dostal nařízené shora, a jen nám to oznámil. Velmi brzy jsem zaregistrovala změny v jeho chování, působil roztěkaně, nervózně, bylo mi jasné, že se mu nelíbí ten tlak, který na nás všechny vedení vyvíjí. 

A taky začal ještě více přibírat. V práci se šuškalo, že když jede do města koupit něco, co nám zrovna chybí v práci, koupí si na benzínce velkou svačinu a pak si zajede za prodejnu autem a sní na co přijde. Prý jej takto už několikrát viděli místní. Doma měl uvařený oběd, na který jel o pauze, a pak ještě zajel na další chod do místní hospůdky. 

Občas jsme jeli firemním autem do kravína s konvemi pro mléko, pokud byla velká objednávka a náhle došlo. Jediný kdo to auto řídil byl Karel, a řeknu vám, že tam tedy byl občas pěkný chlívek! Prázdné polyesterové krabičky z rychlého občerstvení, lahve od Coca-Coly, od oplatků a všech možných sladkostí. 

Ale ráno při rozdělování práce měl Karel na stole vždycky něco zdravého. Jablko, banán, několikrát dokonce sklenici mléka. Tak trochu pokrytectví z jeho strany, když jsme přitom všichni věděli, jak to je. Tak si říkám, jestli to mléko po skončení rozdělení neskončilo ve dřezu. Karel totiž začal kynout čím dál víc. A čím více přibíral, tím více k horšímu se měnilo jeho chování k nám. Měla jsem dokonce pocit, že se nám za něco mstí, už se s ním nedalo domluvit vůbec na ničem. Problém byl i se základními věcmi, jako domluvit si předem dovolenou, nebo s vyplněním propustky k lékaři, i když jsem to oznámila týden předem, že mám domluvené vyšetření! 

Velice záhy Karel zůstal sám, když jej opustila manželka. Teď už si s sebou to zdravé jídlo ani nenosil, když jsme za ním přišli s něčím do kanceláře, prakticky pořád jedl. Přišlo mi, že má opravdu vážné psychické problémy, ale ani fyzicky na tom už nebyl nejlépe. Když si sedal do firemního auta, celé se zhouplo. V létě nosil kraťasy, a podle mě tam měl buď bércové vředy, nebo šílené křečové žíly - měl tam takové jakoby suky, muselo to hrozně bolet. 

Nakonec si Karel přivodil astma, a před pár týdny pro něj v noci přijela sanitka. Snad měl zavodněné plíce či něco na ten způsob. Zůstal na neschopence a teď je v lázních. Kolegyně mi ale říkala, že se necítil dobře už delší dobu, že z něj cítila hroznou frustraci a že jí přišlo, že si vybíjí to, že jej něco bolí, na ostatních. 

Ono jeto hrozně těžké. Nesoudím nikoho kvůli váze, pokud za to nemůže a přibírá proto, že je nemocný, například kvůli štítné žláze nebo cukrovce, která se může objevit i u člověka, který žije zdravě. Ale nevěřím tomu, co slýchám od lidí, kteří jsou až nezdravě obézní, a sice, že jim je takto fajn, cítí se fit. Opravdu tomu tak je? 

Někdo se přejídá, když je ve stresu, někdo naopak hubne, protože nejí. Stresové hormony navíc narušují spánkový cyklus a ovlivňují hormony, které regulují chuť k jídlu. 

Navíc u dlouhodobého chronického stresu se stresové hormony začnou ukládat do tuku. A třeba i úzkost může vést k emocionálnímu přejídání jako způsobu, jak se vyrovnat se špatnou náladou. Jídlo se tedy stane jakousi drogou, která přinese krátkodobou úlevu. 

Čísla, která se týkají obezity, jsou poměrně dost strašidelná. Nejméně obézních je v Asii, nejvíce v Americe, což je pochopitelné, když tu jsou na každém rohu fast foody, a jako oběd se tu nejčastěji podává hamburger či hranolky. Jen v roce 2022 trpělo nadváhou 2.5 miliardy lidí ve věku 18 let a starších, včetně více než 890 milionů, kteří se potýkali s obezitou. 

Například v oblasti jihovýchodní Asie se týká obezita 31% osob, v Americe 67%. A podle průzkumů z letošního roku se výrazně nad zdravou váhou pohybuje 60% Čechů. Obezitou je u nás postiženo asi 25% žen a 22% mužů.

Což je tedy taky docela dost. Ale svou roli může hrát i genetika, to, jestli budeme obézní či ne. Pokud máme oba rodiče tak trochu při těle, je tu pravděpodobnost až osmdesáti procent, že budeme také trpět nadváhou. Ale geny samotné nestačí - ono dost napomáhá i prostředí - to je tedy ona úzkost či deprese, kterou se snažíme zahnat jídlem. 

Dokonce existují studie, které uvádějí, že obézní lidé jsou náchylnější k celé řadě psychiatrických onemocnění. Sami obézní pacienti připouští například pocit izolace a diskriminace, poruchy nálad a silné deprese. 

Takže opravdu obezita, nebo u někoho i nadváha může vést k psychickému onemocnění. Neodsuzuji nikoho, kdo za svou váhu nemůže kvůli onemocnění, a prostě s tím nemůže nic udělat. Ale pokud se někdo přejídá cíleně, pak se kvůli tomu necítí dobře a vybíjí si svou frustraci na lidech kolem sebe jen proto, že se necítí dobře, pro to pochopení nemám. Není žádná ostuda s touto poruchou příjmu potravy navštívit lékaře či psychiatra. 

A úplně nejsmutnější je to, když rodiče předávají odmalička špatné stravovací návyky dítěti, a pak se to s ním veze celý život, s tímto přístupem jsem se setkala i u své sestřenice, která ze svého syna udělala chodící kuličku, kluk už má přes dvacet let a má opravdu velké psychické problémy kvůli své váze, dokonce dostal i částečný invalidní důchod. Nedokáže se totiž socializovat mezi lidi, ve škole byl kvůli opravdu velké nadváze šikanovaný, což na něm samozřejmě také zanechalo své stopy. 

Pokud nestojí v cestě velké zdravotní problémy, nikdy není pozdě se svou váhou něco udělat, ale chce to opravdu silnou vůli. A to platí jak u anorexie, tak i u obezity.

Co si o tomto myslíte Vy? Je obezita opravdu tak trochu nemoc duše, nebo je to mnohem složitější problém? Trpěli jste někdy záchvatovitým přejídáním? Nebo naopak, pokud jste ve stresu, jíte méně a hubnete? Jsou sklony k obezitě dědičné, nebo více rozhoduje prostředí a to, jaké stravovací návyky dítěti předáme? Napište mi do komentářů Vaše názory a zkušenosti!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný srpnový víkend, Vaše Eliss ♥