Nějaký druh fobie?

 Nejsem zrovna typ člověka, který by vyhledával velké davy a společenské akce. Ba právě naopak. Už od dítěte mě to spíš děsilo, jelikož jsem povahou silný introvert, ale po narození Julči se to v mnoha ohledech zlomilo. 

Na konci července 2023. kdy jsem poprvé měla silné záchvaty panické ataky, se to zase otočilo. Tehdy, kdy jsem cítila tlaky v hlavě, noční bušení srdce a k tomu se přidaly nevysvětlitelné strachy z náhlé smrti, jsem kolem sebe lidi potřebovala. Jenže to nebylo tak jednoduché. Přítel byl pracovně v cizině, sice jsem dostala na nemocenské vycházky, ale i když jsem byla přes den chvíli u bratra a pak u mámy, večer tu zase byla samota. 

A tak jsem chodila spát co nejpozději, koukala na kraviny v televizi a snažila se nějak vyplnit čas, abych nemyslela na kraviny. Já to tak mám, že si v hlavě přemílám hlouposti, třeba určitě situace z celého dne, a na to se nabaluje kolotoč dalších myšlenek. Je to jakási obsese. V tom červenci 2023 jsem tedy byla týden a kousek na nemocenské, pak jsem se vrátila do práce. A ta mi pomohla tu nepohodu hodně překonat, i když jsem tomu nevěřila. 

V září 2023 u nás proběhly dožínky. Pracovala jsem v zemědělském družstvu, a jakožto zaměstnanci jsme dostali příkazem jít v sobotu do práce, a na akci uklízet odpadky - vynášet koše. A já zase hrůzu z toho. Nemám ráda velké davy, dělá mi to špatně, někdy i v obchodě. Nejraději jezdím s Julinkou do města ráno, to těch lidí kolem moc není, navíc potkávám vesměs ty samé tváře, a to mi vyhovuje. 

Ale bohužel jsem to zvládnout musela. Přemýšlela jsem, že bych si nechala od psycholožky napsat nějaké potvrzení, že tam jít nemůžu kvůli tomu, že mi dělají špatně velké davy lidí. Ale bylo by to narychlo - oznámili nám to jen čtyři dny předem! takže jsem se na to vykašlala. Jako řešení, které nebylo v pohodě, ale já už nevěděla co s tím - se jevilo opít se. S kolegyní jsme byly zašité většinu času u kontejnerů, kde jsme ještě měly hlídat prostor, aby tam neparkovala auta. 

A já si každou chvíli chodila pro alkoholickou piňa coladu. Běžně nepiju, to bylo po dlouhé době, a i když jsem těch drinků vypila tolik, pořád jsem necítila tu otupělost. Možná fungoval jakýsi podvědomý "radar jsi v práci", ale i když jsem prodavačce u stánku řekla, ať mi namíchá dvojitou dávku, nic. Ani mě druhý den ráno nebolela hlava.

Na těch dožínkách jsem se necítila nijak zvlášť špatně, ale ani jsem si to neužívala. Pozorovala jsem ty lidi, občas s někým prohodila slovo, a nakonec jsem tam zůstala přesčas. Ale v jeden okamžik to tu bylo zase - ještě před tím alkoholem, co jsem si dávala - lehký pocit, že nemůžu dýchat, pocit, že mě ti lidi kolem rozmačkají, protože jich je všude tolik. 

Kdo tohle nezažil, tak to prostě nepochopí, je to hrozně omezující, když někam chcete jít, ale prostě to nejde! 

Vloni se mi stalo něco podobného. To už jsem měla Julinku. Jely jsme k nám na hřiště na dětský den. A já se najednou před hřištěm zastavila, že tam nemůžu jít. Pozorovala jsem ty dětské nafukovací atrakce, rej na hřišti, a říkala si, že to nedám. Nějaká iracionální myšlenka - ti lidi na mě budou čumět, smát se mi, budu trapná. Otočila jsem se a šla pryč. 

Za zatáčkou jsem potkala souseda, postaršího pána. "To už to skončilo?" volal na mě s úsměvem. A já otočila kočárek a šla s ním. Cestou jsme si povídali o různých kravinách a na to hřiště jsem došla. Sedla jsem si se sousedem, seděli jsme sami u stolu, zase to nebylo úplně ono. Necítila jsem se úplně nejlíp, ale občas jsem s někým prohodila slovo.

Ale tak hodina a půl, a stejně jsme jely domů. Julinku bych mohla přebalit někde na trávě, bylo teplo, měla jsem s sebou pro ni i jídlo, ale stejně jsem se tam necítila úplně dobře. Ale pomohlo mi to, že jsem tam byla s tím sousedem, on je taky takový nemluvný, vypil dvě piva a šel domů. 

Letos jsme byly s Julinkou u nás na vánočním jarmarku, a to bylo moc fajn. Kdyby nebyla velká zima, ještě bych tam ráda postála a prolezla si stánky, potkala jsem lidi z minulé školy, z učňáku, měli tam stánek, a hezky jsem si popovídala s učitelkou. 

Dneska se u nás v hasičárně konala akce "vánoční punč a koledování." Prvně to bylo vloni, po povodních, kdy každý, kdo přišel, dostal nějakou věc do domácnosti nebo pro dítě hračku a podobně, k tomu krabičku cukroví. Tam jsem nebyla, protože mi to přišlo blbé vůči tomu, že už tak jsme dostaly spoustu oblečení, sportovní kočárek, plenky, co lidi darovali, a tak jsem si řekla, ať je to pro ty potřebnější. My měli jen vytopený sklep, ale další na tom byli hůř. 

A ta dnešní akce měla být od tří hodin do šesti. Minulý týden jsem byla v knihovně - jdu tam ještě v pondělí, naposledy před Vánoci. Nesla jsem tam darem nějaké knížky, co jsem si teď nově koupila, a paní knihovnice mi dávala letáček. Ať přijdeme, že tam bude zdarma punč, a každý kdo přijde, dostane nějaký dáreček, a může si vybrat. Budou se zpívat koledy, a tak. 

Poznačila jsem si to doma do kalendáře, a fakt jsem se na to těšila. Hasiči pořádají i ten dětský den, to je vždycky pěkná akce. Tak jsem si říkala, že tam s Julinkou půjdeme kolem čtvrté, mělo to být do šesti. Ráno jsem byla ve městě nakoupit k obědu, dělala jsem krkovici. A ještě jsem Julču nechala doma s přítelem s tím, že se s ní projdu večer, protože půjdeme na ten punč. 

Julča zrovna po obědě dneska dost vyspávala, vzbudila se až po půl třetí, takže honem svačinku, ovoce a kaši, nachystala jsem s sebou čaj, vzala piškoty na zakousnutí, a jely jsme. A to jsem už od rána mluvila doma o tom, jak se tam těším, že to bude určitě fajn. Po cestě jsem potkala pár lidí, co šli stejným směrem, a tak jsme dojely až k hasičárně. 

Mám to asi tak kilometr a půl, takže taková hezká procházka. A zase, jak jsem tam viděla ty lidi, tak to nešlo! Děti uvnitř zpívaly koledy, venku postával hlouček lidí. A tak jsem pokračovala po chodníku k autobusové zastávce, a vracela se zpátky. Určitě bych tam potkala někoho známého, byly tam i maminky s kočárky. Cestou zpátky jsem míjela známé, ale já tam nešla. Volala jsem ještě příteli, že jedu domů, ten mě přemlouval, ať tam jdu, vždyť jsem se tak těšila! 

Já to prostě nechápu. To je nějaký hrozný blok v hlavě, připadala jsem si jak blázen. A jak mi to doma bylo líto, že jsem tam nešla. Nechápu samu sebe, fakt, někam se těším, ale pak to takhle zazdím. Takový ten chvilkový pocit, jakási úzkost z toho, že půjdu mezi lidi, i když by mi tam pak bylo fajn, protože přeci jen zapadnout někam s kočárkem je jednodušší. 

Ach jo, tak jsem si zase dneska pokazila náladu. A přitom když jedu k nám do města na trhy, nikdy se mi toto neděje. Asi mám jakousi averzi na ty naše místní akce, protože se tak nějak mezi sebou známe, že, a možná to mi vadí. 

Tak nic, příští rok nás zase čeká ten dětský den, Julinka už bude větší, tak snad to bude tentokrát lepší. Fakt se za tohle chování stydím, ale nevím, co s tím. Ach jo. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥