Rok

 Když jsem si vloni na konci srpna odnášela z porodnice můj největší poklad, bylo krásné slunečné počasí a já ani v nejmenším netušila, jaká zkouška nás hned v nové životní etapě čeká. Tehdy to nenapadlo snad nikoho. 

To, že v září prší, je normální. Začíná se hlásit o slovo podzim. Ovšem když vloni dvanáctého září začaly přicházet první zprávy o velkých deštích a hrozících lokálních záplavách, přiznávám se, že jsem tomu nevěřila. Ještě třináctého září jsme seděli všichni u televize. Já, přítel, máma, Julinka, a koukali jsme se na zprávy. Pořád pršelo, a to opravdu intenzivně. Ale já pořád nevěřila. Říkala jsem si, že se ty deště přece musí přesunout někam jinam, přece nemůže pořád tak pršet...

Jenže pršelo. Hladiny řek stoupaly. Konečné statistiky říkají, že od čtvrtka do neděle napršelo 605.6 milimetrů vody na metr čtvereční. Pro představu, v roce 1997, kdy náš kraj také zasáhly povodně, to bylo 439.1 milimetrů. 

S hrůzou jsem sledovala, jak prší, jak potok, který máme sice kus za domem, přesto hladina stoupla, voda se vylila, a podemlela břehy. Ta hrůza, ten strach o Julinku, z toho, co když nás to smete, nebo se něco stane, to bylo něco strašného. Nešla elektrika, plyn, jako poslední přestala jít voda. A s třítýdenním miminkem, bez vody, to opravdu nechcete zažít. Ještě že jsem tehdy plně kojila, nemusela připravovat mléko, za to fakt děkuji. 

Krátkou dobu měla výpadek i mobilní síť. Nemohla jsem se dovolat mámě, bráchovi, nevěděla jsem, jak jsou na tom. My měli vodu "jen" ve sklepě. Zastavila se kus od bytu. Přesto nám však uplavala část palivového dřeva, to nejdůležitější jsme přestěhovali nahoru, zbytek vem čert. Zjistili jsme posléze, kolik jsme tam vlastně měli zbytečných krámů... 

Co bylo na tomto všem dobré, tak to, že jsme se semkli jako sousedé. Pomáhali jsme si, dlouhé minuty jsme si povídali na chodbě a vyměňovali si nejnovější informace. Nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy jsem na chvíli vyšla ven. A viděla tu vodu, jak se valí přes náš betonový most, který tu máme od války, přežil už všechno, je obouchaný, jak se do něj každou chvíli netrefí nějaké auto. Najet na tento úzký mostek chce dost umu. 

Dřevěné lávky jsou fuč, některé ještě stihli hasiči sundat, ale náš "kameňák," jak mu tady u nás říkáme, je opravdu nesmrtelný. Ale skutečný rozsah škod se ukázal až později. Asi za dva týdny poté jsme jeli s Julinkou na kyčle. Tehdy jsem poprvé po dlouhé době jela do Jeseníku. A když jsem viděla, co velká voda provedla v Bukovicích, kde se komplet vylil břeh, rozbrečela jsem se. Měsíční krajina, nepořádek, trosky domů, dva zmačkané vraky aut vedle sebe... 

Cesta byla už průjezdná, pořád se opravovalo, a já udiveně koukala na díry v silnici. Nechtěla jsem tomu věřit. 

U nás v obci vzniklo centrum humanitární pomoci. Tehdy jsem tam šla prvně pro vodu, a odcházela jsem s hromadou věcí pro Julinku. Plenky, oblečení, umělá výživa. Nakonec mi dali i kočárek. Nic z toho jsem nechtěla, ani by mě nenapadlo, že bych něco měla vzít pro sebe. Spousta lidí na tom byla hůř, ale pracovnice mě několikrát ujišťovala, že je to v pořádku. Přesto mi to bylo strašně trapné, měli jsme vytopený jen sklep, zatímco ostatní...

Ve vsi kolovaly "zaručené" zprávy, že plyn nepůjde půl roku, a elektřina minimálně dva měsíce. No, nakonec to bylo celkem rychle opravené, jako první šla elektrika, pak voda, a poslední plyn. Ale tehdy bylo ještě teplo, dřevo nám neuplavalo, takže jsme mohli topit... 

Hodně mě tato zkušenost vycvičila. S tak malým miminkem, to byla opravdu velká zkouška, poradit si. Zjistila jsem, že není důležité mýt každý den umytou hlavu, hodinu se fintit v koupelně. A taky jsem si uvědomila, jak jsem plýtvala vodou. Teď nestačilo pohodlně otočit kohoutkem. Museli jsme chodit pro vodu k cisterně, a bylo jí málo. 

Na pití, rychlé umytí obličeje, a největší legrace bylo praní bavlněných plen, které byly od Julinčiných hovínek. V polo teplé vodě to opravdu moc dobře nešlo. Julince jsme vždycky převařili trochu teplé vody na kamnech, zředili jsme to ve vaničce studenou, a rychle jsme ji takto umyli. 

Když po pár dnech konečně šla elektrika, voda, nemohla jsem tomu uvěřit a připadala si jako v říši divů. A když jsem se nakonec mohla umýt v horké vodě, to byl po tolika dnech opravdový luxus. Postupně jsme se dozvídali o rozsahu škod. 

Ani rok po povodních není vše v pořádku. Na opravy je málo peněz, navíc jsou zdlouhavé stavební řízení, dlouho se čeká na různá povolení. To nejvíc provizorní je ale opravené. Všude už mají plyn i elektriku - výš u nás v obci to nebylo tak jednoduché, opravy byly složité, takhle před zimou to bylo fakt nepříjemné. 

Nejvíc je mi líto lidí, co přišli o své domy. Všechno, co měli, nechali v domech, které uplavaly, a nezůstalo jim nic. Někteří přišli i o život. Jako ten starý pán, co prostě nechtěl opustit svůj dům, protože ho postavil vlastníma rukama. Mladá rodina, která se nedávno přestěhovala, a všichni utekli jen taktak před velkou vodou. Nezůstalo jim nic. 

Pán, co vychovává sám své syny, navíc z toho je jeden těžce postižený. Teď bydlí v provizorním bydlení. Stařečci, kteří se těšili, jak dožijí ve svém domě, a potom jej odkážou svým dětem. Za každým tímto příběhem se skrývá srdceryvný příběh. Když jsem viděla teď ty reportáže, které připomínaly tu loňskou hrůzu, zase jsem se nemohla ubránit slzám. Kdo tohle nezažil, nepochopí, jaké to je, když přijde velká voda... 

Někteří nás, horaly, dokonce odsuzují. Proč tu bydlíme, když je tu riziko povodní a záplav? Proč stavíme v takovém nebezpečném prostředí? Kdo tu vyrostl, pochopí proč. Život v pohraničí je těžký, ale je tu krásně. Já tu zapustila kořeny a pokud to půjde, zůstanu tady. Drsný kraj, ale lidé tu jsou jiní, většinou s dobrým srdcem. 

A ještě jeden, na závěr hořký dodatek. Sic titulek ze Seznam zpráv, článek vyšel před třemi dny: "Věřil jsem slibům těch nahoře," zní hořce z Jeseníků rok po povodních. No, asi tak nějak. Co nám politici slíbili za finanční injekce, vesměs ještě nic moc nedorazilo. My také měli dostat v rámci bytového družstva nějaké finanční vyrovnání, a nic. 

Tohle je cyklostezka. Z fotky si můžete udělat představu, kolik vody tu bylo - a to už začínala mírně opadat. Právě v těchto místech byla dřevěná lávka, ta tu dodnes není. Vzadu vlevo, ten malý trojúhelníček se střechou, to je dům mého bratra. Měl zatopenou zahradu, sklep, a nejhůř, že tam měl kotle na topení. Zahrada i plot zničené, ale dům to ustál. 

Takhle to vypadalo ve sklepě... 

A takový dáreček v podobě plísně se objevil v ložnici... 

Vroucně si přeji, aby už žádná hrůza k nám nezavítala. Krvácelo mi srdce, když jsem procházela místy, která jsem milovala, jsou buď zničená, nebo nejsou vůbec. A hrozně mě dojalo, jak lidé ukázali, že umí pomoci, i úplně neznámým lidem. Dobří lidé ještě žijí, a to je dobře. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné dny, Vaše Eliss ♥