Mám velké štěstí na genetickou nálož od rodičů, že jsem nikdy nemusela řešit problémy s přibíráním. Ba naopak. Celou základku jsem byla vychrtlina, díky čemuž jsem působila minimálně o dva roky mladší, než jsem ve skutečnosti byla. Vloni jsem oslavila třicátiny a stejně se mě řidič v autobuse často ptá, jestli chci poloviční lístek a párkrát už mi ho automaticky nacvakl. Nebudu říkat, že mi to nelichotí, když jsem vážně polichocena.
Měla jsem strach, jestli po porodu a náloži hormonů z těhotenství nezačnu přibírat, ale nestalo se tak. Pořád se držím kolem pětačtyřiceti kilo, na konci třetího trimestru jsem vážila pětapadesát kilo. To bylo největší číslo, jakého moje váha dosáhla, a stejně to všechno po porodu šlo pryč. Ale i kdyby mi nějaké to kilo navíc zůstalo, kdybych vážila třeba padesát, nevadilo by mi to. Ale běhání kolem malé, ještě menší stres na začátku mateřství, to všechno udělalo své a zase jsem štíhlá.
Ale jídlo mám ráda. Neodbývám se, jím pravidelně co mám ráda. A musím přiznat, že jsem závislá na sladkém, konkrétně na čokoládě, různých koláčcích a každý večer si dám pořádně sladké vychlazené kakao. Určitě spousta z vás zná ten pocit, že si otevřete balíček chipsů a nemůžete je přestat jíst. Křupání, bramborová chuť, no mňam!
Já si dám brambůrky jednou za čas. Když jsem ještě bydlela u rodičů, chodili jsme k sousedům často na návštěvy, a já tam dokázala spořádat na posezení mísu brambůrků. Sama si je nekoupím, ale když už jsou někde na stole, vrhám se na ně jako supi na mršinu. Mimochodem, i vědci zastávají názor, že brambůrky jsou stejně návykové jako drogy...
No a další výzkumy tvrdí další zajímavou věc. Některé potraviny jsou navrženy tak, aby nás nutily víc víc jíst. Což ale není v konečném výsledku zase tak překvapivé. Dáte si raději jablko, nebo smažený řízek, s krásně křupavou strouhankou, šťavnatý...
Hyperpalabilita je sice šílené slovo, ale označuje extrémně chutné a návykové jídlo, speciálně navržené tak, aby stimulovalo mozková centra odměny a vedlo k přejídání. Týká se to především průmyslově zpracovaných potravin s vysokým obsahem cukru, tuku a soli.
Po konzumaci těchto jídel se v mozku vyplaví dopamin - aktivuje systém odměny v mozku podobně jako drogy, což vede k závislosti na jídle. Jednoduché, leč účinné. Následuje koloběh přejídání, tloustnutí, z kterého není jednoduché vyskočit ven. K uspokojení závislosti je potřeba stále větší množství jídla. Já jsem schopná sníst na posezení tabulku čokolády. A nekupuju si zdravé varianty, kde je větší podíl kakaa. Ne, já potřebuju Milku, případně Kinder Chocolate. Sedím u stolu, jím, a najednou ke svému údivu zjistím, že víc jak půlka čokolády je pryč.
Ale vždycky mi to zlepší rapidně náladu. Je to pro mě opravdu jako droga, a právě třeba v těhotenství jsem se sladkým opravdu přejídala až moc. Taky jsem měla náběh na těhotenskou cukrovku, naštěstí to ale dopadlo dobře, paradoxně se to pak na té váze nijak nepodepsalo.
Jídlo nás provází celým životem a nedávno jsem četla, že jedny z nejsilnějších vzpomínek máme spojeny právě s jídlem. Obzvláště ty z dětství. Je tomu opravdu tak. Ráda vzpomínám na jídla, která mi vařil táta o víkendu, na jeho výborné kuře na paprice, silný vývar, který chutnal vždycky stejně u babičky, mámino cukroví, které mě vždycky přenese do Vánoc mého dětství.
No a nevím, jestli je to jen můj subjektivní dojem. Ale mám pocit, že když jsem byla dítě, tak mi všechno chutnalo tak nějak víc a jinak. Kofila, Milena, Lentilky, to všechno mi přišlo chutnější, když si tyto pochutiny dám dnes, žádnou velkou nostalgii necítím.
Tohle je mimochodem taky psychologický fenomén. "Konejšivé jídlo" je název pro potraviny, které nám přinášejí pohodu a emocionální uspokojení. Což je přece moc fajn pocit, ale jak jsem psala výše, mám fakt pocit, že v dětství mi všechno připadalo jaksi chutnější. Ale pořád zůstávají vzpomínky na výborné srbské rizoto ze školní jídelny, Honzovy buchty s povidly nebo rýžový nákyp. Obědy ze školní jídelny jsem chvilku brala i vloni, no a už to prostě nechutnalo "jak tenkrát." Samozřejmě je to i tím, že se pořád mění normy, ale velký podíl na tom má i fakt, že se stále mění kuchařky.
Za mě tam vařily dvě, teď jich tam je pět, a kvalita šla dost dolů...
Na jídle si člověk lehko vypěstuje závislost, ale zbavit se jí není už tak banální, jak se může zdát. A někdy si do přejídání promítáme i nevyřešená traumata z dětství, chceme to všechno zajíst, ale to není optimální řešení.
Ale dopřát si dobré a milované jídlo je moc fajn. Já si jednou za měsíc zajdu na lososa nebo pstruha a je to bezvadný pocit, o víkendu si zase v milované kavárně dám medovník nebo ořechový dort, ale všeho s mírou, jak se říká.
Napište mi do komentářů, co si o tomto myslíte Vy! Jste závislí na sladkém nebo slaném jídle? Musíte si dát také každý den aspoň kus sladkého? Máte rádi brambůrky, a taky zvládnete sníst na posezení celý balíček? Které nezdravé jídlo máte nejraději? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥
S brambůrky to mám podobné jako ty - normálně mne nenapadne si je koupit, ale když někde jsou, tak mám ruku v sáčku nebo misce furt.
OdpovědětVymazat