Smutné zkušenosti

 Včera jsme byli s Julinkou po delší době u doktora, na druhém sonu kyčlí. Všechno v pořádku, ale byl to zážitek, všude plno miminek, na vyšetřovně se stihlo jedno miminko pěkně počurat, takže jsme všichni museli překračovat louži, no sranda. Zítra jedeme na první očkování, hexavakcínou, tak jsem zvědavá, jak to Julinka bude snášet. Co jsem slyšela, tak toto očkování by mělo proběhnout bez teplot a dalších vedlejších příznaků, ale samozřejmě, každé dítko je jiné, tak uvidíme zítra! 

Většinou se snažím zajistit si odvoz k doktorovi sama. Přítel teď není doma, takže jezdím buď taxíkem, případně s někým z rodiny, pokud má čas. Ale nerada někoho otravuju, a snažím se být samostatná. Ale třeba na to očkování zítra pojedu taxíkem. Naše poliklinika to má zařízené tak na houby, že se prostě s kočárem dovnitř nedá pořádně vjet, a venku ho samozřejmě nenechám, takže je pro mě pohodlnější vzít autosedačku - vajíčko. 

Nakoupím si většinou u nás, kousek je obchod, Julinku naložím do kočárku, a jedeme. Jen trochu bojujeme s tím fusakem, Julči se v něm prostě vůbec nelíbí, ale po chvilce se v kočárku uklidní, ale vždycky u bytovky se pěkně ozve, všichni tedy ví, že jedeme na výlet!

Zatím to zvládáme bez dudlíku, malá ho neměla ani jednou jedinkrát, a jsem na to opravdu hrdá. Vždy se snažím utišit nějak jinak - buď nabídnu prs, třeba jenom tak k pocumlání, ani ne k jídlu, a nebo se huškáme, a úplně nejradši si Julinku vezmu každé ráno k sobě do postele. Já vím, že miminko má spát ve svojí postýlce, taky jsem si myslela, že budu v tomto zásadová, ale to je tak fajn, spinkat spolu! 

Žofince trvalo, než miminko přijala, myslím, že je tak trochu zmatená z toho, že si s ní Julinka nehraje a ani ji nikdy nepohladí, ale takhle pěkně si přišla za námi lehnout. Nikdy samozřejmě nenechávám obě o samotě, ale Žofka je velmi opatrná, nikdy na malou nešlápla, vždy ji pěkně obejde, dává opravdu pozor.

Pokud jedu občas do města na nákup, případně něco vyřídit, tak cestuju autobusem. To si taxíka neberu, přijde mi to fakt jako zbytečné rozhazování. A cesta s kočárkem do města s sebou nese určitá úskalí. Nikdy jsem si třeba neuvědomila, kolik je všude kolem nadjezdů a vyvýšených chodníků, to je pak ta cesta s kočárkem hotové dobrodružství!

No a bohužel už mám z cesty s kočárkem autobusem i dvě dost smutné zkušenosti. 

Někdy minulý měsíc jsem si taky vyjela. To už jsme byli na cestě domů. Do autobusu mi pomohl s kočárkem starší pán, ten vystupoval o dvě zastávky dřív než já. Takže když jsem vystupovala já, přišel problém. U nás na zastávce je prostě tak pitomě udělaný nájezd, že se ten kočárek musí kousek poponést z toho autobusu, abych mohla najet na chodník.

Tak vystupuju, kočárek vystrčím ven, a tak nějak jsem čekala, že mi někdo pomůže. Autobus plný mladých, no nakonec musel vylézt z kabiny řidič a pomoct mi s kočárkem on. Všichni na mě koukali, nikdo se nezeptal, jestli nechci pomoct. Já se totiž s tím kočárkem zasekla na půli cesty, nešlo to dovnitř, ani ven, to už jsem měla fakt strach, že se převrátím buď já, kočár, nebo obojí. 

Takže to bylo prvně. A dneska jsme si s Julinkou vyrazili ráno zase po delší době do města. Mám objednaný nový obal na telefon, tak jsem ho chtěla konečně vyzvednout. Ráno mi pomohla s kočárkem dovnitř starší paní. Já sama bych tam ten kočár nenacpala, nemám na to prostě dostatek síly, kočárek je těžký, Julinka už těžkne taky, i v té autosedačce se pronese! 

Ve městě jsem pořídila tak napůl, protože servis, kde jsem si objednávala ten obal, má zrovna dneska jako na potvoru zavřeno, takže to už nechám na příští týden. Zastavila jsem se tedy ještě v drogerii pro dětský prací prášek, který mi už pomalu dochází, a jeden sprcháč. Bylo to jenom na otočku, o čtvrt na devět jsme vyjeli a za pět devět už nám jel autobus domů.

To jsem stihla úplně parádně, Julinka celý výlet do města prospala, do autobusu mi pomohl s kočárkem starší pán. Už jsme byli zase na té naší zastávce, vystupoval spolu s námi jeden kluk, mohlo mu být tak osmnáct, delší vlasy, náušnice v uších, ale nepůsobil na mě nijak špatně. Když jsem viděla, že se chystá vystupovat, tak jsem ho poprosila, jestli mi pomůže s kočárkem.

No, to bych se tedy nedočkala. Kluk dělal že mě vůbec neslyší, tak jsem se zeptala ještě jednou, ale jenom koukal do blba, ani se neotočil, a když autobus zastavil, doslova utekl pryč. Nakonec mi pomohla zase starší paní vynést kočárek ven. Tak to mě fakt dostalo. Kluk rozhodně hluchý nebyl, jelikož předtím v autobuse s někým telefonoval, a když jsem se ho na to ptala, tak jsem se dívala přímo na něj, moc dobře věděl, že mluvím na něj, a ne na nikoho jiného. 

Fakt mi to přijde dost smutný a až neuvěřitelný, že se musím prosit, aby mi někdo pomohl vynést ven kočárek. To už jsou ti lidi dneska tak mimo, copak mladí neví, že je to přeci základ, pomoct někomu, kdo slušně poprosí? Já vždycky poprosím, a když mi někdo pomůže, tak slušně poděkuju. Mě k tomu rodiče ještě totiž vychovali. 

Ono je fakt ve výsledku pohodlnější si občas zaplatit ten taxík, protože tohle mě tak neskutečně otráví a vytočí.

Přeji Vám krásný konec října, děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥