Přeskočit na hlavní obsah

Diagnóza F50

 Ráda čtu knížky, které jednoduše napsal sám život. Deníčkové zápisky, naturalisticky popisované životní události, které, ač často neuvěřitelné a těžko stravitelné, se doopravdy dějí.

Proto mě v knihovně na první pohled zaujal titul z nakladatelství Motto, z knižní edice s názvem Skutečné příběhy. Ale přímo magicky mě upoutal název - Diagnóza F50. Matně mi hlavou něco problesklo, a já zažila zvláštní pocit déja vu. Kde jsem už jenom něco podobného slyšela, kde jsem se s tím jen setkala? Když jsem vzala knihu do ruky a přečetla si hrubý nástin anotace, bylo mi to jasné.

Jedná se o upřímnou zpověď ženy, která se díky kombinaci anorexie a bulimie vyhladověla téměř k smrti. Tak už mi bylo jasné, co ve mně vyvolalo tu asociaci. Tuto diagnózu jsem totiž před pár lety měla napsanou v lékařské zprávě i já, konkrétně jsem trpěla "jen" anorexií, ke zvracení jídla jsem se naštěstí nikdy nedopracovala.



Knížku jsem si odnesla domů, a přečetla jsem ji za dva dny.

Gabina měla celkem normální dětství. Funkční rodinu, dvě sestry, v úvodu vzpomíná na pěkné prázdniny strávené u babičky. Ve škole měla vynikající známky - nikdy nedonesla horší známku než dvojku. Po maturitě šla studovat na vysokou, obor sociální pedagogika a tělesná výchova.

A právě tehdy nastal v jejím životě zlom, který nastartoval lékařský zákrok v nemocnici. Po propuštění se snažila zpočátku jen zdravě stravovat. Nakonec si začala všímat tabulek s počtem kalorií na obalech - prim hrály potraviny odtučněné, nízkotučné a bez cukru.

Sladkosti byly tabu, zeleninu jen tak sporadicky zobala, a ovoce už vůbec - tam jsou přeci ty nenáviděné cukry také! K tomu se přidalo chorobně nezdravé cvičení, stoupání na váhu třikrát denně, výčitky za každé půlkilo, které ukázala ručička navíc. Gabina spadla velmi rychle do kolotoče anorexie - nakonec nejedla nic...

Následovala hospitalizace na psychiatrii, kolaps z vyčerpání, a k tomu velké problémy se srdcem, takže pár týdnů musela jen ležet. Tehdy vážila už jen čtyřicet devět kilo, a aby se dala do pořádku, lékaři stanovili, že musí mít minimálně o šest kilo více. Gabina se tedy začala snažit jíst, ale dělala to jen proto, aby se co nejrychleji dostala domů, a tam mohla pokračovat ve svém hubnutí...

Jenže právě na uzavřeném oddělení psychiatrie potkala ještě hubenější dívku - a ta jí tehdy vnukla geniální nápad. Může přeci brát projímadla, všechno jídlo jí břichem jen tak profičí, a nezanechá tam žádné škody! 

I když jí to tehdy připadalo odporné, "vykrmila" se nakonec na těch pětapadesát kilo. Jenže jak se vrátila domů. kolotoč se začal znovu točit, a tentokrát mnohem rychleji. Záchvatovité přejídání, odpor k jídlu, a k tomu se ještě přidala nenávist k sobě samé, zato, jak vypadá, pořád se viděla v zrcadle jako hroch s tlustými stehny...

A do toho začala ještě užívat projímadlo v tabletkách. Místo doporučených dvou, které přikazoval příbalový leták, razantně zvýšila dávku. Ráno jich brala sedm, sedm v poledne, a čtrnáct před spaním... Nesnesitelné bolesti žaludku, silné bušení srdce, a vleklé střevní problémy, které se začaly nabalovat, to vše si začínalo brát svou daň.

Velkou pomoc pro ni představovala láska, a také touha po dítěti, které zoufale chtěla i přes svou diagnózu. Otevřená zpověď o tom, jaké jsou poruchy příjmu potravy pomalým zabijákem fyzického, ale i psychického zdraví.



Myslím, že jinak bude knížku hodnotit člověk, který sám podobný příběh zažil doslova na vlastní kůži, a ten, který má o něčem podobném jen hrubý nástin.

Ve mně vyvolala kniha hned od začátku velmi silné pocity. Dokázala jsem se ztotožnit téměř se vším, co se týkalo anorexie a co prožívala Gabina. Doslova se mi opravdu ježily chlupy hrůzou, když jsem si bolestivě uvědomovala, že toto jsem prožívala taky.

Taky jsem za celý den snědla třeba jen půlku suchého rohlíku a připadalo mi to v pohodě. Taky jsem se uchylovala ke lžím kolem jídla. "Já už jsem jedla u přítele, mami. Máma dnes vařila výborné těstoviny, miláčku, tak si nedám, ale pomůžu ti s vařením. Už nemám hlad, děkuji. Sním si ten oběd později, teď nemám hlad..." 

Naprosto na rovinu přiznám, že jsem jídlo neodmítala z důvodu, že bych si připadala tlustá. Tyto chorobné představy se mi vynořily v hlavě až později. Ze začátku jsem přestala jíst, protože jsem se neměla ráda. Měla jsem nízké sebevědomí, nic mě pořádně nenaplňovalo - tak jsem se rozhodla začít se trestat tím, že nebudu jíst. 

Jenže, pak už to nešlo zastavit. Jak Gabina pěkně poznamenala, i na té nechuti k jídlu se dá rychle vypěstovat závislost. A to už bylo zlé. Nikdy jsem se neuchýlila k tomu, abych brala projímadla. Jenže problémy se začaly objevovat i tak. Byla mi pořád zima, a to i když byla parná vedra. Dokázala jsem prospat za den i více než dvanáct hodin, a stejně jsem byla unavená. Nakonec jsem dvakrát zkolabovala vyčerpáním, jednou se mi to stalo i na praxi ve škole. Kombinace horká pec, žádné jídlo a málo tekutin, to by asi seklo s každým.

Na pohotovosti na mě byl doktor docela drsný. Jestli chci umřít na podvýživu, jsem na dobré cestě. Měl pravdu. Při výšce sto šedesát centimetrů jsem vážila třicet sedm kilo. Byla jsem chodící kostra, oblečení na mě plandalo, i když nakupovala v dětském. Když si na to dnes vzpomenu, protože moje aktuální váha je čtyřicet šest kilo, tak tomu skoro nemůžu uvěřit, že to bylo tak málo.

Bylo hrozně těžké se z toho dostat. Nepomohla mi ani psychiatrička, která do mě bez zájmu jen cpala utlumující léky a ani mě pořádně nevyslechla. A bohužel ona antidepresiva mi jen způsobovala nechutenství. Všechno bylo čím dál horší, už jsem si říkala, jestli bych neměla radši umřít. Nic mě nebavilo, škola, kamarádi, přítel už byl ze mě zoufalý a nevěděl, co se mnou má dělat.

Můžu v klidu napsat, že přehodit si to v hlavě, uvědomit si to, že jíst je důležité, potřebné, a je to základ úplně všeho, to byla ta nejtěžší věc, kterou jsem dokázala. Trvalo to čtyři roky. Vysadila jsem léky, které ze mě udělaly psychickou a fyzickou trosku. Rozjasnilo se mi v hlavě, a já už věděla, že takhle ne. Vím, že nejedení nevyřeší žádné problémy. 

Přestoupila jsem na jiný obor ve škole, vztah s přítelem se zázračně zlepšil, a konečně jsem začala pořádně žít. Radovat se, užívat si. A co je nejdůležitější? Mít se rád. Nejsem dokonalá, nelíbí se mi spousta rysů v mém obličeji. Chtěla bych mít jemnější rty, trochu větší nos a ne tak špičatou bradu. Ale co? Mám vedle sebe člověka, který mě má přes to všechno moc rád, a který si pochvaluje, že mám konečně plnější tváře a ne tak vyhaslé oči.

Četba těchto příběhů o anorexii nebo bulimii mě nesmírně posiluje. A jsem si jistá, že ten našeptávající zlověstný hlas v hlavě, který na mě ječel, ať proboha nejím, protože si to jídlo nezasloužím, je už dávno mrtvý. Nikdy mu nedám šanci ozvat se znovu. Najím se ráda, s chutí, a když jsem začala po škole chodit do práce, zjistila jsem, že mi tak hrozně všechno chutná, když se uřícená vrátím domů z šichty, že to ani není možné. 


Knížku Diagnóza F50 hodnotím pozitivně, pokud to jde o takovém typu literatury napsat. Nejedná se o kdovíjaké stylistické dílo, ale má důležité sdělení. A rozhodně by si ji měli přečíst všichni. Anorexie i bulimie se totiž týkají i mužů, a dokonce i dětí třeba ve věku deseti let. Nejdůležitější je chtít se vyléčit. Pokud člověk nechce, a často si ani nepřizná, že trpí poruchou příjmu potravy je vše marné.

Všechno je to v hlavě, na tohle je při těchto nemocech hrozně důležité myslet...

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Eliss, díky za tip na zajímavou knihu, ale hlavně na tvoji otevřenou zpověď. Jsem moc ráda, že jsi ten boj vyhrála a teď už se ze života můžeš jen radovat. No, někdy ten život moc radostí nenabízí, ale určitě víš, jak to myslím. Měj se, přeji krásnou adventní neděli 😘

    OdpovědětVymazat
  2. Eliss, zajímavý tip. A tobě palec nahoru za to, že ses s tím dokázala poprat a vyhrát. Držím palce, ať už se tě podboné problémy nikdy netýkají.

    OdpovědětVymazat
  3. Je skvělé, že takové knížky vycházejí, protože to je velmi aktuální a závažné téma!!

    OdpovědětVymazat
  4. Je to téma, o kterém se mluví a znám jen spoustu příběhů, pokud se k tomu občas někdo přizná, ale vím, že u nás v rodině nikdo nic takového neprožil a dost dobře nevím, jak bych se k tomu postavila. Já sama jsem jedla za mlada docela hodně a byla jsem hubená (175cm výšky) a nabírat kila jsem začala asi až po 45 roku věku a vítala jsem je. Mívala jsem přes léto 72 a v zimě 75-6 kg. Hodně zeleniny, ovoce a pohybu a nemusela jsem nic řešit.
    Je mi líto, žes měla takové období a roky sis neužila nějak rozumně. Snad máš nyní lepší období a moc ti držím palce! Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama. Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval.  Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat. Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme

Omluva - nemoc

 Milí blogoví přátelé, kamarádi, čtenáři bohužel se budu muset na pár dní vzdát všech blogových aktivit. Dnes po příchodu z práce domů mě přepadla ošklivá střevní chřipka, mám křeče v břiše, horečku, a je mi strašně, cestuju teď mezi toaletou a postelí.  Horečku střídá zimnice, a to mám doma teď kolem dvaceti stupňů. Asi teď létají nějaké bacily ve vzduchu, protože počasí se pořád mění, dneska ráno bylo dusno a pak se prudce ochladilo a teď večer prší... Doufám, že za pár dní mi bude líp, zatím jsem si vzala dovolenou v práci na zítra, a chystám se dnes v brzy do postele. Fakt si nepamatuju, kdymi bylo naposledy tak zle od žaludku... Tak se na mě prosím nezlobte, ozvu se hned, jak mi bude trochu lépe. Ale teď fakt nemám na počítač vůbec náladu a ani moc energii... Děkuji za pochopení, hlavně Vám všem přeji hodně zdraví, Vaše nemocná Eliss ♥