Přeskočit na hlavní obsah

Planeta záhad: Strašidelné domy

Jelikož se mi v týdnu porouchal set top box, nový jsem zatím neměla možnost si koupit, tak si pouštím na YouTube převážně muziku, nebo si stahuju filmy a různé dokumenty. Mám sice internetovou televizi v počítači, ale přes ten monitor mě to zkrátka tak moc nebaví...

Včera večer jsem se nudila, spát se mi nechtělo, tak mě napadl úžasný nápad, a sice pustit si další díl seriálu Planeta záhad, jehož tvůrcem je slavný záhadolog Arnošt Vašíček. Na seriálu z dílny České televize se podílel jak režisérsky, tak scénáristicky. Ač byl seriál natáčen v roce 1996, tak působení zubu času není nijak znát.

Epizoda Strašidelné domy má stopáž pouhých čtrnáct a půl minuty, ale přiznám se, že jsem ji dokoukala až dnes ráno, za denního světla. Při vyprávění jednoho z příběhů mi začal běhat mráz po zádech a dostala jsem takový strach, že jsem si šla hned lehnout. Nijak nepomohlo ani to, že jsem zrovna sama doma, mám tu sice psa, ale...

Už dlouhé roky věřím tomu, že některé domy vyzařují špatnou energii. Cokoliv špatného, co se v domě stane, se nějakým způsobem "uloží" do jeho zdí, a zůstane to tam i po smrti původních majitelů. A když se domu přestěhuje někdo nový, tato energie se může, a nebo také nemusí přenést na nové nájemníky. Komu z Vás se nikdy nestalo, že jste přišli k někomu na návštěvu, a cítili jste se tam divně? Jakoby byl dům protknut nějakou špatnou energií, která působí opravdu tísnivě. Mně už se to opravdu párkrát stalo.



Témě strašidelných domů mě vždy lákalo, připadalo mi úžasné, že v domech straší, říkala jsem si, že zažít něco takového musí být parádní dobrodružství. Historky o strašidelných domech jsem hltala.

Až vloni v listopadu mě potkal, sice jen jednou jedinkrát nevysvětlitelný paranormální jev, a to právě doma, když jsem v noci ležela v posteli. Kolem druhé hodiny ráno mě vzbudil pláč kojence, který přecházel v smích, který neměl s lidskou podobou nic společného, a rozhodně jsem tak ošklivě nikdy neslyšela žádné malé dítě se smát.

Byla jsem ochromena hrůzou, zvuky se ozývaly z obýváku, který je hned vedle ložnice, a šlo to z rohu, kde máme televizi. Ta byla samozřejmě vypnutá, když jdeme spát, vypojíme všechny spotřebiče ze zásuvky. Strachy jsem se nemohla hýbat, jenom jsem poslouchala, a srdce mi divoce bušilo. Nevím, jak dlouho celá situace trvala, to je těžko odhadnout, ale tak deset, patnáct minut určitě.

Kupodivu se mi nakonec podařilo znovu usnout.

Ráno jsem z nočního zážitku byla celá špatná. Přece se mi to nezdálo, to nebyl sen, ani spánková paralýza, já byla plně při vědomí, vnímala jsem úplně jasně. Svěřila jsem s tím příteli, sice se mu zdálo divné, že on nic neslyšel, ale viděla jsem na něm, že mi věří. 

Hned po práci jsem se začala hrabat ve starých papírech, a objevila jsem to, co jsem potřebovala. Přitom mi přejel takový ledový mráz děsu po zádech, že jsem to v životě ještě nezažila. Taková to byla v té chvíli hrůza.

Přesně před pětačtyřiceti lety zemřela přítelova sestra Ema, jako půlroční miminko, měla vážné zdravotní komplikace spojené s onemocněním neštovic. Bylo mi jasné, že to nemohla být náhoda. Holčička se připomněla, snad měla dětská dušička strach, že na ni úplně zapomeneme. Jen mi bylo divné, proč jsem ji slyšela já, a ne přítel, který ležel vedle mě?

Hned ten den jsem zašla na hřbitov zapálit holčičce svíčku, a hodně na ni myslím. Jednu jedinou fotku, která po ní zůstala, mám vystavenou v knihovničce. Tento zážitek mě hodně změnil, a od té doby stoprocentně věřím na věci mezi nebem a zemí, a je mi jedno, že mě někdo může pokládat za blázna. Já si to zažila na vlastní kůži.



Planeta záhad: Strašidelné domy obsahuje celkem čtyři příběhy. Vše je autenticky vyprávěno od hlavních aktérů, kteří měli zkušenost s čímsi nevysvětlitelným. V úvodu je krátký proslov Arnošta Vašíčka. 

Nejvíce mě zaujalo - a také pěkně vyděsilo - vyprávění paní Vlasty Mitiskové. Její zážitek se stal v roce 1981, kdy cestovala s kolegy z práce do Jihlavy. Na výletě ji přepadla migréna, kterými trpěla již delší dobu. Věděla ale, že když si na patnáct minut zdřímne, bude po problému. 

Když tedy dojeli do hotelu, kde měla být skupinka ubytována, Vlastin  nadřízený poprosil ředitele hotelu, jestli tam nemají náhodou ještě volný jeden pokoj, že si Vlasta potřebuje na chvíli odpočinout. Ředitel opáčil, že to je přeci samozřejmost, a ukázal jí pokoj, který byl zrovna volný.

Hned na první dojem působil pokoj na ženu velice nepříjemně, až depresivním dojmem. Vyzařoval "těžkou atmosféru." Nebyl to obyčejný pokoj pro hosty, ale místnost pro stálé zaměstnance, kteří v ní občas přespávali. Měl neobyčejně vysoké stropy, a i rozlohou byl obrovský. Naproti vysokého okna byla jediná postel, kdesi na druhém konci pokoje stála skříň, a to bylo veškeré vybavení.

Vlasta se svlékla, lehla si do postele, a jak dále líčí, téměř okamžitě usnula. Neví, jak dlouho spala, když se vzbudila, ale po probuzení se jí naskytl hororový výjev - naproti v okně se houpala oprátka. Nejprudší migréna už Vlastu přešla, tak sešla dolů za ostatními kolegy.

Cestou potkala ředitele. Ten se jí ptal, jak se vyspala, a zda je vše v pořádku. Vlasta odvětila, že hlava ji už nebolí, ale že se moc dobře nevyspala, protože měla nepříjemné pocity, a také viděla v okně houpající se oprátku. Ředitel vypadal šokovaně, a řekl: "Opravdu? Tak to vám musím sdělit, že včera se v tom pokoji oběsil mladý číšník..."

Paní Vlasta tento příběh vypráví opravdu velice živě, z jejích gest a mimiky obličeje nemám pocit, že by lhala. Co je mi ale dost divné, je jiná věc. Tak v hotelovém pokoji se oběsí mladý člověk, a hned další den v něm ředitel nechá přespat nocležníka? Já vím, kšeft je kšeft, ale z lidského hlediska mi to moc nesedí.

Další příběh je o strašidelné škole, kde se ze skříně ozývalo řinčení nádobí, a poslední vyprávění je o záhadných světelných jevech na fotografiích, ty by dle mého názoru měly ale vysvětlení v chybném nastavení přístroje, zase nic moc duchařského tam nevidím.

Ale dokument je velice pěkně zpracovaný, sice krátký, ale autentický, a pravému milovníkovi záhad bude opravdu běhat mráz po zádech.

Pokud byste měli zájem dokument shlédnout, zde je zdarma ke stáhnutí na uložto:

https://ulozto.cz/file/MS3U22V8rliW/ct3-planeta-zahad-strasidelne-domy-mkv#!ZGyzLGR2ZGt2AzV2BQR2ZmH0BJMzLyqcoUW2ZIL3MJHgoGN5ZD==

Co si o tomto myslíte Vy? Mohou domy vyzařovat negativní energii? Cítili jste se někde u někoho na návštěvě nepříjemně, a nedokázali jste to racionálně vysvětlit? Máte zkušenost s paranormálními jevy? Napište mi do kkomentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Ke tvému zážitku... Já bych řekl, že to byly mrouskající se kočky, dokážou být dost hlučné a nářek dítěte tomu na 100% odpovída. V domě mé babičky umřela jak její maminka tak její malá sestra ne tuberkulozu ve strašných bolestech. Tehdy to léčit nešlo a nebyly za války peníze. Nikdy jsem v tom domě ani při přespávání o prázdninách žádnou negativní energii nezažil. Pracoval jsem na hřbitově a v hrobce, kde byly rakve s ostatky. Nikdy jsem tam nezešedivěl jako jistý kaplan dle pověsti. V Praze jsem chtěl prozkoumat jeden strašidelný dům, ale nepojedu tam. Jedna drápalka kočka mě tam škrábla a nemám chut to znovu absolvovat a ta byla živá. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrouskající se kočky v listopadu? Nevím, nevím... Tehdy v noci jsme měli zavřené všechna okna, protože byla zima, a stoprocentně vím, že zvenčí tyto zvuky nešly. A bydlím v činžáku, a nad námi bydlí stará paní, která žádné zvíře nemá. A navíc to šlo z obýváku, ne odnikud jinud, tím jsem si vážně jistá...

      Vymazat
    2. Já ti to nechci nijak vyvracet, prostě jen jiný pohled na věc a nemusíš být ani přímo chovatelem koček, abys věděla jaký dělají někdy randál. Já jsem taky byl v pravé poledne u studánky kde se zjevovala bílá paní, když jsem ucítil závan chladu a koloběžka opřená o strom se z ničeho nic odporoučela k zemi. :-D

      Vymazat
  2. Pamatuji si, jak jsi o zážitku psala. Je to hodně děsivé a také na nadpřirozeno věřím. Když mi bylo asi 8 let, nezatahla jsem si na noc žaluzie, v noci se vzbudila a v okně byla postava. Byla jsem strašně vyděšená a nemohla usnout. Chtěla jsem běžet do ložnice a říct to rodičům, ale bála jsem se pohnout. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle křečovitě ležela a koukala do zdi, ale minimálně hodina to určitě byla. Když jsem se odvážila otočit a podívat se do okna znovu, postava už tam nebyla. Rychle jsem vyskočila z postele a běžela do ložnice, kde mamce zrovna zvonil budík... O týden později postavu viděla i ségra a jednou jsem ji zahlédla, jak kouká rodičům do ložnice. Od té doby si zatahuji žaluzie a naštěstí se to už vícekrát neopakovalo. Bylo to ale strašné. 100% vím, že jsem nespala, byla jsem vzhůru. To samé se stalo i Hanče a pak jsem postavu viděla i u rodičů. Tohle se opravdu nemohlo stát ve spánku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S postavama dívajícíma se oknem do domu mám také zážitky, ale ne paranormální, ale nenormální. :-) I když zatáhnu žaluzie a dokonce závěsy, vždy se najde nějaký kolemjdoucí, který se snaží pročumět až dovnitř a občas na sebe upozornuje různým rachotem... A to v tom okně do ulice nejsou kvetoucí květináče s pokojovkama, které by někdo mohl obdivovat...

      Vymazat
    2. Fuj, tak to je dost děsivý...

      Vymazat
    3. No já nikomu do okna nenačuhuju, protože zastávám zásadu, že pokud někomu něco nechceš ukázat face to face, tak je cokoliv jiného zbytečné.

      Vymazat
  3. Eli,máme stejnou zálibu.Strašidelné domy jsem viděla.Podobné záhady mě baví.Já na televizi moc nekoukám,buď si pustím něco na Netflixu a nebo hledám na Youtube,podle nálady.Je tam tolik úžasných dokumentů.Teď pořád koukám,jak žijí rodiny v Nepálu.
    Z toho snu bych byla špatná.Ale mám dva podobné zážitky a také věřím,že něco mezi nebem a zemí je.
    Měj hezkou neděli

    OdpovědětVymazat
  4. Souhlasím s prvním komentářem, že se jednalo o kočky. Někdy dokáží vydávat takové zvuky, že až běhá mráz po zádech a jak se to v tiché noci šíří krajinou tak se nám mnohdy může zdát, že je to v bytě. Někdy můžeme slyšet něco jako kroky či šramot, mnohdy jsou to i zvláštní zvuky, které vydává třeba lednice, jen je v noci, kdy je všude klid, vnímáme jinak a intenzívněji. Někdy při probouzení pracuje mozek s určitými zvuky, které přetváří trochu jinak a vzbuzuje v nás tísnivé pocity a strach. Hodně to bývá hlavně o naší mysli...Přeji Ti klidné noci bez strašení a pláče. Hezkou neděli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O zvucích nesoucích se krajinou a nejen tou noční by se dalo zajímavě psát. ;-)

      Vymazat
  5. Mrazí mě už jen při tom čtení. Nikdy jsem nic podobného nezažila, nikdy jsem se nikde necítila divné, ale to neznamená, že na podobné věci nevěřím. Naopak. A proto se na takové pořady raději nedívám, když jsem sama doma.

    OdpovědětVymazat
  6. Tohle naprosto miluju už od dětství, tajemná místa, domy .. bohužel kvůli vozíku mám ten výběr , kam se podívat dosti omezen , takže to taky beru z televize a článků . Naposledy mi bylo divně , když jsem byla na Velhartickým hřbitově , při vstupu do kostela . Schvalně jsem si o tom moc předem nepřečetla , abych nebyla ovlivněná , ale tam jsem doslova cítila něco zlýho a dovnitř by mě nikdo nedostal .

    OdpovědětVymazat
  7. Máš stejné záliby jako já.Na telku skoro nekoukám,ale pouštím si filmy z Netflixu a nebo koukám na dokumenty na Youtube.Strašidelné domy jsem viděla.Hodně mě baví tajemno a záhady.Naštěstí se mně nic podobného nepřihodilo,to bych se asi zbláznila.Ale přeci jen jsem zažila něco podobného.
    Eli,měj se hezky

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula