Do třetice všeho dobrého?

 V roce 2018 jsem ukončila studium učebního oboru kuchař-číšník. To jsem byla v prvním ročníku. Už jsem předtím měla jeden výuční list, a to pekaře. Kuchař-číšník mě nebavil, spíše tedy ta praxe v kuchyni, obsluha celkem ano.

Studium jsem ukončila z toho důvodu, že jsem byla přijatá na nástavbové studium, dvouletý studijní obor podnikání, zakončený maturitní zkouškou. Přihlásila jsem se jen tak, na zkoušku, moc jsem nepočítala s tím, že ve škole vydržím, hledala jsem si už i tenkrát práci, jenže mi zatím vycházely jen občasné brigády. Překonala jsem i svoje očekávání, když se mi podařilo dostat do druhého, závěrečného ročníku. 

To bylo v roce 2020, kdy ale v březnu, těsně před maturitou, přišlo první nucené uzavření škol. Pro všechny to byla úplně nová situace, následovala domácí výuka, posílání úkolů do emailů, videohovory s učiteli a celkově to bylo hodně stresující. A chaotické. Zvlášť z pohledu maturanta, protože nikdo z nás dlouho nevěděl, jak to vlastně bude, kdy budeme maturovat, jestli v červnu, nebo v září.

Nakonec to vyšlo na červen. Jediným pozitivem bylo snad jen to, že jsme nepsali slohovky z angličtiny ani z češtiny, ale upřímně řečeno, zrovna tak velká úleva to nebyla. Před didaktickými testy byla ještě praktická část - písemná práce z účetnictví a daní. Z ničeho jsem neměla větší strach než z účetnictví. Moji spolužáci se báli hlavně češtiny, já jediná jsem si říkala, že češtinu udělám.

No, už když jsem to účetnictví psala, bylo mi jasné, že to bude zlé. A taky že ano. Výsledky jsme se správně měli dozvědět až po závěrečných ústních, ale mezi nás spolužáky se tenkrát doneslo, že jeden člověk to účetnictví neudělal. Tipovala jsem sebe, ale člověk pořád tak nějak doufá, že to byl někdo jiný, třeba ten největší flákač, co skoro nechodil do školy. Z emailu jsem už věděla, že jsem zvládla oba didaktické testy, čeština mi přišla opravdu hodně jednoduchá, z angličtiny jsem měla taky dobrý pocit, protože to jsme trénovali pořád. Bohužel většina mých spolužáků neudělala didaktické testy z češtiny, ze třídy jsme je udělali jen tři.

A pak přišla ta poslední část, ústní. Ještě v ten den jsem pořád doufala, že jsem to účetnictví nějak spatlala na čtyřku. A víte, co se stalo? Přijdu do školy, jdu dolů do zasedačky, kde mi za chvíli začínala první ústní zkouška, z literatury (byla jsem na řadě jako první), a potkala jsem učitelku z účetnictví. Slušně jsem pozdravila, a ona na mě vybalila, jestli vím, že jsem neudělala to účetnictví jako jediná ze třídy, protože jsem v tom testu měla hrozně málo bodů?

Nedovedete si představit, jaké to je. Člověk má nervy z ústního zkoušení, soustředí se, a najednou mu jen tak učitel oznámí informaci, kterou jste se měli dozvědět až po zkoušce. Měla jsem chuť se sbalit a jít domů, prostě se vysrat na celou ústní zkoušku. Přišla jsem dolů a oznámila třídní, že jdu domů, že jsem neudělala praktickou a že to nemá cenu, a asi bych fakt šla pryč, kdyby mě dost rázně nepřemluvila češtinářka (za to jsem jí fakt hrozně vděčná). Zůstala jsem, první část zkoušení z češtiny jsem sice celou probrečela, jak mě to hrozně v tu chvíli vytočilo, ale zvládla jsem všechny části ústní zkoušky.

Ironií bylo, že to účetnictví udělali fakt všichni, i ten největší lempl, co skoro nechodil do školy, jenom já ne. 

Takže jsem se přihlásila na podzimní zářijový termín. A ani napodruhé jsem to neudělala. To jsem už ale tak trochu čekala, protože jsem do testu skoro nic nenapsala. Učitelka na mě byla hodná, byla jsem u ní i dvakrát na doučování, pořád se mi omlouvala za to, že mi tu špatnou zprávu řekla před zkouškou, prý si myslela, že jsme si mezi sebou řekli, kdo to neudělal. 

Mezitím jsem už nastoupila od loňského září do práce, takže maturita pro mě byla pasé. Jak začnete chodit do práce, člověk myslí na jiné věci. Brala jsem to tak, že ten papír prostě mít nebudu, a co? 

Jenže v červnu jsem na facebookovém profilu bývalé třídy uviděla od třídní učitelky vzkaz, že kdo chce, může se ještě do zítřka přihlásit k dalšímu náhradnímu termínu maturit. Někteří šli také vloni na opravky z didaktických testů, bohužel se nepodařily nikomu ani napodruhé (jako mě). Někteří ale dostali i navíc jakýsi termín od Cermatu, který byl ale dobrovolný. 

Tak jsem se z legrace rozhodla, že se na to září zase přihlásím. Bylo to spontánní rozhodnutí. Je to buď a nebo. Chodím už do práce, nic moc mě netíží. Musím se přiznat, že jsem účetnictví nesnášela už od začátku. Nebavilo mě to, při hodinách jsem se nudila, a když mě učitelka vyvolala k tabuli a snažila se mi něco vysvětlit, tak jsem se prostě zasekla. Byl to jakýsi můj vzdor. 

Neřekla jsem raději nikomu z rodiny, ani příteli, že to ještě potřetí zkusím, nechci nikoho zklamat, největší strach mám ale z toho, že nejvíc zklamu samu sebe, a to je to vůbec nejhorší.

Svojí chybou jsem tu praktickou zkoušku neudělala. Já se totiž na ni vůbec neučila. Učila jsem se češtinu, angličtinu a ekonomické předměty, ale na účetnictví jsem se ani nepodívala. Ani jednou jsem neotevřela učebnici nebo sešit. Měla jsem k tomu předmětu jakousi averzi.

Skoro všichni ze třídy měli i v průběhu těch dvou let pěkné známky, já byla nejhorší, prolezla jsem se čtyřkou, ale bylo mi to jedno. Byla jsem tak suverénní, že jsem čekala, že mi ta praktická část maturity prostě nějak sama spadne do klína, že to nějak napíšu bez učení. Vím to, stydím se za to, a je mi líto, že jsem si to tak sama posrala.

Takže, začala jsem se učit. Konečně. Vzala jsem to celé od začátku, doučuje mě kamarádka, Doma si píšu pořád nějaké úkoly, počítám, učím se zpaměti aktiva, pasiva a jak se vlastně účtuje. Už víc než dva týdny neležím v ničem jiném, učím se před spaním, ráno, po obědě. Mám teď dovolenou, takže na to mám klid. Snažím se, některé věci jsou pro mě hodně těžké, zvláště ty, kde se počítá, protože mám poruchu učení (takže třeba odpisům moc nerozumím), ale něco už mi ta hlava pobírá lépe a mám fakt pocit, že je to lepší, a že když se konečně učím, tak bych to možná mohla i napsat na čtyřku. 

Psala jsem si i s učitelkou, dokonce mi volala, aby mi oznámila, že v testu budou nějaké změny. I po tom roce je mi pořád líto, že maturitu nemám, vždycky mě to tak nějak najednou bolestivě bodne v mysli. Říkám si, buď to vyjde nebo ne. Je to poslední pokus, další už nebude. Byla by ale škoda ho nevyužít, zvlášť teď, když se fakt snažím a nečekám, že mi to celé spadne jen tak do klína.

No, uvidím. Mít maturitu k výučnímu listu by nebylo špatné, ale pokud to nevyjde, svět se nezboří. Po roce už člověk uvažuje jinak. 

Zkoušku mám druhého září, výsledky budou tak za dva týdny. Výhodou je i to, že to bude opravovat učitelka ze školy, praktická se nikam neposílá, jako to bylo u didaktických testů. Třeba to vyjde, napotřetí, po roce? Spíše počítám s tím, že to nevyjde (jsem pesimista), ale i přesto jsem se rozhodla tentokrát na té zkoušce opravdu máknout. I když to nevyjde a budu se snažit, budu z toho mít určitě jiný pocit, když jsem zkoušku neudělala vlastní leností a jakousi zatvrzelostí, která byla ale zbytečná a uškodila jenom mě.

Takže druhého září v osm hodin mě to naposledy čeká. Těším se, že se výzvě postavím čelem a udělám pro dokončení maturity všechno, co půjde. Držte mi prosím palce!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥