Blogerská výzva: Den očima mazlíčka

 

Někdy v roce 2018 jsem se zúčastnila, tehdy ještě na blog.cz, blogerské soutěže. Bylo to u blogu u Kitty, soutěž se jmenovala, tuším, Svět očima zvířete. Pamatuji si, že to bylo fajn, zúčastnilo se nás poměrně dost, každý tuto soutěž pojal jinak, a nakonec se v anketě hlasovalo o vítězi. 

Tak jsem si říkala, že bych mohla zkusit něco podobného, ve formě blogerské výzvy, také na podobné téma, Den očima mazlíčka. Můžete zkusit napsat příběh, jeden den tak, jak ho prožívá Váš domácí mazlíček, a nebo pokud doma zvířátko nemáte, můžete si to celé vymyslet, vždyť fantazie je krásná věc. 

Já doma pejska mám, takže Vám povyprávím jeden jeho hezký den:

Tak už to vypadá, že je zase ráno. Panička ještě spí, ale venku už je světlo. Dnes spí déle, což znamená jediné - dnes nejde nikam pryč a nenechá mě tu samotnou několik hodin, ale je víkend, takže budeme spolu celý den! To je přece paráda! Ale už bychom mohly vstávat, já mám hlad, chtěla bych už nějakou dobrou snídani!

Vylezu zpod peřiny a zatřepu ušima. To paničku spolehlivě probere. A taky že jo, jenže dneska se jí vůbec nechce vstávat. Tak se oklepu znovu, a ještě u toho zafuním. To už se panička pohne, povzdechne si, koukne na tu krabičku, co má na nočním stolku, a pronese, že je přeci sobota, není ani sedm hodin, proč nejdu ještě spinkat? 

Jenže já už nechci spát. Mám hlad! Začnu tiše poštěkávat, vyrazím z postele jako raketa do obýváku a tam už začnu štěkat nahlas a vrtět ocasem. Mám hlad, vstávej, a dej mi snídani!

Panička nakonec s mumláním vstává, jde do kuchyně (tuto místnost mám nejraději) a dává mi do misky kapsičku. To už štěkám na celé kolo. Já vím, že to jídlo dostanu každé ráno, ale co kdyby na mě panička zapomněla? Nejraději mám ty kapsičky s rybičkou, ty jsou nejlepší!

Zatímco snídám, panička se upravuje, čistí si zuby, voní se, češe se, přemýšlí, co si oblékne dnes na sebe - to já, já jsem hotová hned, ale paničce to trvá vždycky strašně dlouho! Konečně je nachystaná, a to znamená, že se jde ven. Bydlíme v takovém velkém čtverci, vedle nás bydlí ještě další lidé, některé mám ráda a některé ne, a dokonce tu mám i nějaké psí kamarádky, ale já jsem strašná fajnovka, jenom tak s někým se kamarádit nebudu! Teda, já mám spíš z ostatních, hlavně těch velkých pejsků strach, a bojím se i cizích lidí, ale to nikomu neříkejte, panička si myslí, že jsem nejdrsnější pes na světě, když pořád štěkám!

Ještě jsem zapomněla zmínit, že slyším na jméno Žofka. Ale říkají mi i jinak - Žofinko, ty moje zlatíčko, ty hodný pejsku, a když zlobím, tak mi říkají Žofino. Ale já už teď vůbec nezlobím, už dávno vím, že doma se nekaká ani nečurá, to se panička vždycky moc zlobila, a pak chodila s kartáčem a kyblíkem, a tam jak jsem udělala fuj to tak zvláštně vonělo.

Panička mi připne vodítko, které nesnáším, a už jsme venku. Tak co je tu nového? Všechno očuchávám, přes noc se tu objevila spousta nových vůní. Mám svoje oblíbené místo, u staré chaty, tam chodím nejraději na záchod. Ale víte, čemu vůbec nerozumím? Panička sbírá moje hovínka do sáčků, a pak je u našeho domů háže do takové kovové velké věci! To je ale zvláštní!

Už jsme z procházky doma - panička mě někdy myje, ale dnes mi jen utřela nohy ručníkem, říká, že jsem jako prasátko, a že takto chodit po bytě nemůžu. Vždycky za nějaký čas jdu do takové bílé nádoby, kde na mě stříkají vodu a takovou smradlavou věc - prý je to psí šampon, a pak na mě znovu stříkají vodu a nakonec mě suší ručníkem. Dřív jsem se strašně bála, ale teď už ne, protože vždycky dostanu něco dobrého!

Doma si lehnu v obýváku na pohovku - mám na ní svou speciální psí deku, a pozoruji, co bude panička dělat. Už si uvařila kafe, snědla snídani, a teď konečně chystá oběd! Toto slovo mám moc ráda. Pak panička říká, že dnes bude kuře, to taky znám, a mám to ráda. Tak to dneska pojede trouba, já u ní moc ráda sedávám a pozoruji maso uvnitř!

Vždycky kolem jedenácté hodiny ráno o víkendu dostávám pamlsky. Panička mi kupuje žvýkací plátky, které mi pak doma stříhá velkými nůžkami, abych to neměla tak velké. Já jsem totiž malý pes a tak mám malý zuby, víte?

Panička je hodná. Dala mi pamlsky, a dokonce se se mnou pak ještě podělila o kuře - kůžičku prý nemůžu, ta je kořeněná, ale kus masa jsem dostala. Po obědě si jdu na chvíli zdřímnout, zatímco panička uklízí. Ty zvuky už znám - mytí nádobí, zametání, a bouchání dveří od skříněk, kam vrací to svoje nádobí. Nejsou ti lidi divní? Proč mají tolik věcí? Já mám misku na granule, na vodu a na kapsičky, a to mi stačí!

Když jsem odpočatá, vracím se do obýváku. Panička sedí v křesle a dívá se na tu velkou věc s hýbajícími se obrázky - prý tam věčně nic není, ale panička na to stejně kouká - a to je signál pro mě. Je čas na hru. Mám spoustu kamarádů - gumových, plyšových, znám je jménem a mám mezi nimi své oblíbené. Některé kamarády jsem už ale rozkousala - víte, jak je to fajn, vytahat jim zevnitř tu vatu? To se pak panička hrozně směje, že prý jsem moc legrační.

Tak teď paničce nosím svoje kamarády, ona mi je háže nebo do nich kope. Nejraději mám zelené kolečko a plyšovou ovečku. Panička občas posbírá všechny moje plyšáky, nacpe je do takové veliké bílé věci, která hučí a pouští vodu, a moji kamarádi už voní úplně jinak, až mě to štípe v nose, to je musím honem ožužlat, abych věděla, že jsou jenom moji.

Chvíli si hrajeme, pak se panička podívá na hodiny a řekne: "Tak pojď, musíme na zahrádku jít zalít." To mám radost, štěkám a skáču vysoko do vzduchu. Mám ráda zahradu, tam můžu běhat bez vodítka, protože je tam plot, a já ráda štěkám na lidi, co chodí kolem! Oni se mi smějí a říkají, že jsem roztomilá, ale já jsem přeci velký a odvážný pes!

Zahradu máme jen kousek, přes ulici. Panička tam nosí hromady vody a leje je kolem, čemuž nerozumím. Lidi jsou zvláštní. Schovávají si vodu ve velkých nádobách a pak ji rozlévají kolem. No, nevím, já mám nejraději vodu v misce, když mám žízeň, to klidne vypiju na jeden zátah skoro celou misku.

Tak sedím na trávě, občas zaštěkám a pozoruju paničku. Když už to má hotové, řekne, že jdeme domů, já zase skáču a štěkám jak blázen, protože se moc těším. 

Doma jdu hned k misce, dostanu pamlsky, a dám se do večeře. Panička večeří taky, ale nemá maso, tak mě to nezajímá - dneska jí křupky s mlékem, což mi tedy vůbec nevoní. Já mám na večeři granulky, nebo jim doma říkají i křupáčky. Ty mám v misce skoro furt, ale jím je až večer, když vím, že už nic jiného nedostanu, ale jsou celkem dobrý, ale maso je maso!

Po večeři si zase chvíli hrajeme, pak jde panička do sprchy (já dnes nejdu, protože to mi vždycky oznámí předem, že půjdu kupi kupi) a pak sedíme v křesle a panička si čte. To ona dělá skoro pořád, hledí do jakýchsi obdélníků a tak pořád cosi otáčí (nevím, co je na tom tak skvělého), pak jdeme ještě ven a nakonec do postele.

Vždycky spávám s paničkou v posteli, tam to mám nejraději, pod peřinou, hlídám paničku a celý dům, protože svoje paničky mám na celém světě nejraději! Tak dobrou noc, musím se pořádně vyspat, abych mohla ráno zase brzy vstát a vyštěkat si dobrou snídani, na kterou e těším celou noc!

Přikládám fotku své milované Žofinky. Doufám, že se Vám vyprávění alespoň trochu líbilo. 

A teď tedy. Připojíte se k mojí výzvě? Nejde o žádnou soutěž, nejde o to, kdo bude lepší. Jde jen o to popustit uzdu své fantazii a napsat příběh svého domácího mazlíčka viděný jeho očima. Můžeme se navzájem seznámit se svými příběhy a fotografiemi zvířátek.

Nemusíte psát příběh, stačí třeba jen fotky, to je na Vás. Pokud napíšete příběh o svém mazlíčkovi, budu ráda, když mi dáte odkaz na článek do komentářů, moc ráda si jej přečtu a okomentuji! 

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥