Přeskočit na hlavní obsah

Blogerská výzva: Den očima mazlíčka

 


Někdy v roce 2018 jsem se zúčastnila, tehdy ještě na blog.cz, blogerské soutěže. Bylo to u blogu u Kitty, soutěž se jmenovala, tuším, Svět očima zvířete. Pamatuji si, že to bylo fajn, zúčastnilo se nás poměrně dost, každý tuto soutěž pojal jinak, a nakonec se v anketě hlasovalo o vítězi. 

Tak jsem si říkala, že bych mohla zkusit něco podobného, ve formě blogerské výzvy, také na podobné téma, Den očima mazlíčka. Můžete zkusit napsat příběh, jeden den tak, jak ho prožívá Váš domácí mazlíček, a nebo pokud doma zvířátko nemáte, můžete si to celé vymyslet, vždyť fantazie je krásná věc. 

Já doma pejska mám, takže Vám povyprávím jeden jeho hezký den:

Tak už to vypadá, že je zase ráno. Panička ještě spí, ale venku už je světlo. Dnes spí déle, což znamená jediné - dnes nejde nikam pryč a nenechá mě tu samotnou několik hodin, ale je víkend, takže budeme spolu celý den! To je přece paráda! Ale už bychom mohly vstávat, já mám hlad, chtěla bych už nějakou dobrou snídani!

Vylezu zpod peřiny a zatřepu ušima. To paničku spolehlivě probere. A taky že jo, jenže dneska se jí vůbec nechce vstávat. Tak se oklepu znovu, a ještě u toho zafuním. To už se panička pohne, povzdechne si, koukne na tu krabičku, co má na nočním stolku, a pronese, že je přeci sobota, není ani sedm hodin, proč nejdu ještě spinkat? 

Jenže já už nechci spát. Mám hlad! Začnu tiše poštěkávat, vyrazím z postele jako raketa do obýváku a tam už začnu štěkat nahlas a vrtět ocasem. Mám hlad, vstávej, a dej mi snídani!

Panička nakonec s mumláním vstává, jde do kuchyně (tuto místnost mám nejraději) a dává mi do misky kapsičku. To už štěkám na celé kolo. Já vím, že to jídlo dostanu každé ráno, ale co kdyby na mě panička zapomněla? Nejraději mám ty kapsičky s rybičkou, ty jsou nejlepší!

Zatímco snídám, panička se upravuje, čistí si zuby, voní se, češe se, přemýšlí, co si oblékne dnes na sebe - to já, já jsem hotová hned, ale paničce to trvá vždycky strašně dlouho! Konečně je nachystaná, a to znamená, že se jde ven. Bydlíme v takovém velkém čtverci, vedle nás bydlí ještě další lidé, některé mám ráda a některé ne, a dokonce tu mám i nějaké psí kamarádky, ale já jsem strašná fajnovka, jenom tak s někým se kamarádit nebudu! Teda, já mám spíš z ostatních, hlavně těch velkých pejsků strach, a bojím se i cizích lidí, ale to nikomu neříkejte, panička si myslí, že jsem nejdrsnější pes na světě, když pořád štěkám!

Ještě jsem zapomněla zmínit, že slyším na jméno Žofka. Ale říkají mi i jinak - Žofinko, ty moje zlatíčko, ty hodný pejsku, a když zlobím, tak mi říkají Žofino. Ale já už teď vůbec nezlobím, už dávno vím, že doma se nekaká ani nečurá, to se panička vždycky moc zlobila, a pak chodila s kartáčem a kyblíkem, a tam jak jsem udělala fuj to tak zvláštně vonělo.

Panička mi připne vodítko, které nesnáším, a už jsme venku. Tak co je tu nového? Všechno očuchávám, přes noc se tu objevila spousta nových vůní. Mám svoje oblíbené místo, u staré chaty, tam chodím nejraději na záchod. Ale víte, čemu vůbec nerozumím? Panička sbírá moje hovínka do sáčků, a pak je u našeho domů háže do takové kovové velké věci! To je ale zvláštní!

Už jsme z procházky doma - panička mě někdy myje, ale dnes mi jen utřela nohy ručníkem, říká, že jsem jako prasátko, a že takto chodit po bytě nemůžu. Vždycky za nějaký čas jdu do takové bílé nádoby, kde na mě stříkají vodu a takovou smradlavou věc - prý je to psí šampon, a pak na mě znovu stříkají vodu a nakonec mě suší ručníkem. Dřív jsem se strašně bála, ale teď už ne, protože vždycky dostanu něco dobrého!

Doma si lehnu v obýváku na pohovku - mám na ní svou speciální psí deku, a pozoruji, co bude panička dělat. Už si uvařila kafe, snědla snídani, a teď konečně chystá oběd! Toto slovo mám moc ráda. Pak panička říká, že dnes bude kuře, to taky znám, a mám to ráda. Tak to dneska pojede trouba, já u ní moc ráda sedávám a pozoruji maso uvnitř!

Vždycky kolem jedenácté hodiny ráno o víkendu dostávám pamlsky. Panička mi kupuje žvýkací plátky, které mi pak doma stříhá velkými nůžkami, abych to neměla tak velké. Já jsem totiž malý pes a tak mám malý zuby, víte?

Panička je hodná. Dala mi pamlsky, a dokonce se se mnou pak ještě podělila o kuře - kůžičku prý nemůžu, ta je kořeněná, ale kus masa jsem dostala. Po obědě si jdu na chvíli zdřímnout, zatímco panička uklízí. Ty zvuky už znám - mytí nádobí, zametání, a bouchání dveří od skříněk, kam vrací to svoje nádobí. Nejsou ti lidi divní? Proč mají tolik věcí? Já mám misku na granule, na vodu a na kapsičky, a to mi stačí!

Když jsem odpočatá, vracím se do obýváku. Panička sedí v křesle a dívá se na tu velkou věc s hýbajícími se obrázky - prý tam věčně nic není, ale panička na to stejně kouká - a to je signál pro mě. Je čas na hru. Mám spoustu kamarádů - gumových, plyšových, znám je jménem a mám mezi nimi své oblíbené. Některé kamarády jsem už ale rozkousala - víte, jak je to fajn, vytahat jim zevnitř tu vatu? To se pak panička hrozně směje, že prý jsem moc legrační.

Tak teď paničce nosím svoje kamarády, ona mi je háže nebo do nich kope. Nejraději mám zelené kolečko a plyšovou ovečku. Panička občas posbírá všechny moje plyšáky, nacpe je do takové veliké bílé věci, která hučí a pouští vodu, a moji kamarádi už voní úplně jinak, až mě to štípe v nose, to je musím honem ožužlat, abych věděla, že jsou jenom moji.

Chvíli si hrajeme, pak se panička podívá na hodiny a řekne: "Tak pojď, musíme na zahrádku jít zalít." To mám radost, štěkám a skáču vysoko do vzduchu. Mám ráda zahradu, tam můžu běhat bez vodítka, protože je tam plot, a já ráda štěkám na lidi, co chodí kolem! Oni se mi smějí a říkají, že jsem roztomilá, ale já jsem přeci velký a odvážný pes!

Zahradu máme jen kousek, přes ulici. Panička tam nosí hromady vody a leje je kolem, čemuž nerozumím. Lidi jsou zvláštní. Schovávají si vodu ve velkých nádobách a pak ji rozlévají kolem. No, nevím, já mám nejraději vodu v misce, když mám žízeň, to klidne vypiju na jeden zátah skoro celou misku.

Tak sedím na trávě, občas zaštěkám a pozoruju paničku. Když už to má hotové, řekne, že jdeme domů, já zase skáču a štěkám jak blázen, protože se moc těším. 

Doma jdu hned k misce, dostanu pamlsky, a dám se do večeře. Panička večeří taky, ale nemá maso, tak mě to nezajímá - dneska jí křupky s mlékem, což mi tedy vůbec nevoní. Já mám na večeři granulky, nebo jim doma říkají i křupáčky. Ty mám v misce skoro furt, ale jím je až večer, když vím, že už nic jiného nedostanu, ale jsou celkem dobrý, ale maso je maso!

Po večeři si zase chvíli hrajeme, pak jde panička do sprchy (já dnes nejdu, protože to mi vždycky oznámí předem, že půjdu kupi kupi) a pak sedíme v křesle a panička si čte. To ona dělá skoro pořád, hledí do jakýchsi obdélníků a tak pořád cosi otáčí (nevím, co je na tom tak skvělého), pak jdeme ještě ven a nakonec do postele.

Vždycky spávám s paničkou v posteli, tam to mám nejraději, pod peřinou, hlídám paničku a celý dům, protože svoje paničky mám na celém světě nejraději! Tak dobrou noc, musím se pořádně vyspat, abych mohla ráno zase brzy vstát a vyštěkat si dobrou snídani, na kterou e těším celou noc!


Přikládám fotku své milované Žofinky. Doufám, že se Vám vyprávění alespoň trochu líbilo. 

A teď tedy. Připojíte se k mojí výzvě? Nejde o žádnou soutěž, nejde o to, kdo bude lepší. Jde jen o to popustit uzdu své fantazii a napsat příběh svého domácího mazlíčka viděný jeho očima. Můžeme se navzájem seznámit se svými příběhy a fotografiemi zvířátek.

Nemusíte psát příběh, stačí třeba jen fotky, to je na Vás. Pokud napíšete příběh o svém mazlíčkovi, budu ráda, když mi dáte odkaz na článek do komentářů, moc ráda si jej přečtu a okomentuji! 

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Milé. A ten poslední odstavec mě rozesmál. Seděl by na Arga i Besi. Je pravda, že Besi by v tom Arga strčila do kapsy. Ta jak spustí ten svůj orchestr... 🙂
    Moc ráda bych se zapojila, pokud mě něco napadne. Mám na to nějak omezený čas?

    OdpovědětVymazat
  2. Mazlíček někdy lidem nahrazuje i člověka, buď někoho z rodiny ztratili nebo zahánějí svoji samotu. Vidím to v okolí, pár pejskařů tady chodí, někdo má doma kočku nebo želvu, tohle já beru, ale když si někdy přečtu, že se u nás nacházejí krajty nebo kdesi v zahradním domku někdo chová krokodýla - to se na mě nezlobte, ale tohle za mazlíčka nepovažuji. Takže chov mazlíčka jak popisuješ, je hezký, ale klidně by někdo mohl psát o chovu mamby. P. S.: Jo, abych nezapomněla, v některých rodinách se možná děti nemají tak, jako někde mazlíček.

    OdpovědětVymazat
  3. Napsala si to pěkně. Bylo to příjemné v tom, že v tom byl klid, mír a byl v tom pejsáneček.

    Jednou na hřišti jsme našli kočku, tak jsme jí přinesli maso. Zítra jsme jí tam už nenašli. Původně mi to bylo líto, ale teď už si uvědomuji, že možná už je někde jako mazlíček

    OdpovědětVymazat
  4. Eli, tvoje povídání očima Žofky se mi moc líbí. Někteří mazlíčci se mají u páníčků skvěle, klidně bych v příštím životě takovou roli brala. Jestli se mi podaří něco vymyslet, tak se také přidám. Když nic nevymyslím, ráda si počtu u těch úspěšnějších. Zdravím 😜

    OdpovědětVymazat
  5. Hezký příběh a zajímavé téma.Ovšem nic pro mě,nejsem vůbec na psaní a tohle by byla přímo slohová úloha a ty mi nikdy nešly.Ani v komentářích se moc nerozepisuji.
    Ale popovídat o tématu bych uměla,často si myslím o čem přemýšlí moje kočka i synův pes,když se na mě zahledí.Oba se mají u nás velmi dobře.
    Eli,měj hezké dny

    OdpovědětVymazat
  6. Moc krásný článek :)! Úplně jsem se do role Žofky vžila :) je roztomilá! Mám ráda tvé příběhy, moc hezky píšeš :). My máme doma králíka, ten tak nabitý den jako Žofka nemá. Pouštíme ho do obýváku a mazlíme v náručí. Jinak Juráška z fotek určitě znáš :) má pastevní ustájení 24/7 (24 hodin denně, 7 dní v týdnu - tedy nonstop). Je na pastvině, ale kdykoliv si s ostatními koníky může zajít schovat do stodoly, kde je podestláno slámou, mají k dispozici seno a čistou vodu, i když radši využívají špinavější rybníček dole na pastvě :D, kde nejen pijí, ale ve vedrech i ochlazují kopýtka :) takže jeho den je vcelku neměnný, žere, pije, odpočívá, hraje si s kamarády, když přijedu a zrovna ho nezlobí kopýtka, vezmu ho na procházku (teď už jen na vodítku, dříve jsem ho brala pod sedlo). Samozřejmě čistění a mazlení nemůže chybět :) je to můj miláček <3
    Leník

    OdpovědětVymazat
  7. Napsala si to moc pěkně. :) Si pamatuji, jak jsem také byla na blogu a různě jsem se účastnila soutěží. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Jee, to je moc hezký a milý příběh :) Opravdu hezky píšeš.
    Tvůj pejsek je pěkný, trochu podobný tomu našemu, jen má jinou barvu srsti :)

    OdpovědětVymazat
  9. Ty naše zvířátka se prostě mají. Možná bych zase mohla napsat kousek do "Deníku kocoura Koblížka" :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Jo, to byly doby na Blog.cz ... když jsem se dívala přes Webarchive na svoje tehdejší výtvory, zjistila jsem, že za moje představy o mém skvělém blogu může hlavně nostalgie :-D

    Příběhy introvertní fotografky

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js