Přeskočit na hlavní obsah

Blogerská výzva: Den očima mazlíčka

 


Někdy v roce 2018 jsem se zúčastnila, tehdy ještě na blog.cz, blogerské soutěže. Bylo to u blogu u Kitty, soutěž se jmenovala, tuším, Svět očima zvířete. Pamatuji si, že to bylo fajn, zúčastnilo se nás poměrně dost, každý tuto soutěž pojal jinak, a nakonec se v anketě hlasovalo o vítězi. 

Tak jsem si říkala, že bych mohla zkusit něco podobného, ve formě blogerské výzvy, také na podobné téma, Den očima mazlíčka. Můžete zkusit napsat příběh, jeden den tak, jak ho prožívá Váš domácí mazlíček, a nebo pokud doma zvířátko nemáte, můžete si to celé vymyslet, vždyť fantazie je krásná věc. 

Já doma pejska mám, takže Vám povyprávím jeden jeho hezký den:

Tak už to vypadá, že je zase ráno. Panička ještě spí, ale venku už je světlo. Dnes spí déle, což znamená jediné - dnes nejde nikam pryč a nenechá mě tu samotnou několik hodin, ale je víkend, takže budeme spolu celý den! To je přece paráda! Ale už bychom mohly vstávat, já mám hlad, chtěla bych už nějakou dobrou snídani!

Vylezu zpod peřiny a zatřepu ušima. To paničku spolehlivě probere. A taky že jo, jenže dneska se jí vůbec nechce vstávat. Tak se oklepu znovu, a ještě u toho zafuním. To už se panička pohne, povzdechne si, koukne na tu krabičku, co má na nočním stolku, a pronese, že je přeci sobota, není ani sedm hodin, proč nejdu ještě spinkat? 

Jenže já už nechci spát. Mám hlad! Začnu tiše poštěkávat, vyrazím z postele jako raketa do obýváku a tam už začnu štěkat nahlas a vrtět ocasem. Mám hlad, vstávej, a dej mi snídani!

Panička nakonec s mumláním vstává, jde do kuchyně (tuto místnost mám nejraději) a dává mi do misky kapsičku. To už štěkám na celé kolo. Já vím, že to jídlo dostanu každé ráno, ale co kdyby na mě panička zapomněla? Nejraději mám ty kapsičky s rybičkou, ty jsou nejlepší!

Zatímco snídám, panička se upravuje, čistí si zuby, voní se, češe se, přemýšlí, co si oblékne dnes na sebe - to já, já jsem hotová hned, ale paničce to trvá vždycky strašně dlouho! Konečně je nachystaná, a to znamená, že se jde ven. Bydlíme v takovém velkém čtverci, vedle nás bydlí ještě další lidé, některé mám ráda a některé ne, a dokonce tu mám i nějaké psí kamarádky, ale já jsem strašná fajnovka, jenom tak s někým se kamarádit nebudu! Teda, já mám spíš z ostatních, hlavně těch velkých pejsků strach, a bojím se i cizích lidí, ale to nikomu neříkejte, panička si myslí, že jsem nejdrsnější pes na světě, když pořád štěkám!

Ještě jsem zapomněla zmínit, že slyším na jméno Žofka. Ale říkají mi i jinak - Žofinko, ty moje zlatíčko, ty hodný pejsku, a když zlobím, tak mi říkají Žofino. Ale já už teď vůbec nezlobím, už dávno vím, že doma se nekaká ani nečurá, to se panička vždycky moc zlobila, a pak chodila s kartáčem a kyblíkem, a tam jak jsem udělala fuj to tak zvláštně vonělo.

Panička mi připne vodítko, které nesnáším, a už jsme venku. Tak co je tu nového? Všechno očuchávám, přes noc se tu objevila spousta nových vůní. Mám svoje oblíbené místo, u staré chaty, tam chodím nejraději na záchod. Ale víte, čemu vůbec nerozumím? Panička sbírá moje hovínka do sáčků, a pak je u našeho domů háže do takové kovové velké věci! To je ale zvláštní!

Už jsme z procházky doma - panička mě někdy myje, ale dnes mi jen utřela nohy ručníkem, říká, že jsem jako prasátko, a že takto chodit po bytě nemůžu. Vždycky za nějaký čas jdu do takové bílé nádoby, kde na mě stříkají vodu a takovou smradlavou věc - prý je to psí šampon, a pak na mě znovu stříkají vodu a nakonec mě suší ručníkem. Dřív jsem se strašně bála, ale teď už ne, protože vždycky dostanu něco dobrého!

Doma si lehnu v obýváku na pohovku - mám na ní svou speciální psí deku, a pozoruji, co bude panička dělat. Už si uvařila kafe, snědla snídani, a teď konečně chystá oběd! Toto slovo mám moc ráda. Pak panička říká, že dnes bude kuře, to taky znám, a mám to ráda. Tak to dneska pojede trouba, já u ní moc ráda sedávám a pozoruji maso uvnitř!

Vždycky kolem jedenácté hodiny ráno o víkendu dostávám pamlsky. Panička mi kupuje žvýkací plátky, které mi pak doma stříhá velkými nůžkami, abych to neměla tak velké. Já jsem totiž malý pes a tak mám malý zuby, víte?

Panička je hodná. Dala mi pamlsky, a dokonce se se mnou pak ještě podělila o kuře - kůžičku prý nemůžu, ta je kořeněná, ale kus masa jsem dostala. Po obědě si jdu na chvíli zdřímnout, zatímco panička uklízí. Ty zvuky už znám - mytí nádobí, zametání, a bouchání dveří od skříněk, kam vrací to svoje nádobí. Nejsou ti lidi divní? Proč mají tolik věcí? Já mám misku na granule, na vodu a na kapsičky, a to mi stačí!

Když jsem odpočatá, vracím se do obýváku. Panička sedí v křesle a dívá se na tu velkou věc s hýbajícími se obrázky - prý tam věčně nic není, ale panička na to stejně kouká - a to je signál pro mě. Je čas na hru. Mám spoustu kamarádů - gumových, plyšových, znám je jménem a mám mezi nimi své oblíbené. Některé kamarády jsem už ale rozkousala - víte, jak je to fajn, vytahat jim zevnitř tu vatu? To se pak panička hrozně směje, že prý jsem moc legrační.

Tak teď paničce nosím svoje kamarády, ona mi je háže nebo do nich kope. Nejraději mám zelené kolečko a plyšovou ovečku. Panička občas posbírá všechny moje plyšáky, nacpe je do takové veliké bílé věci, která hučí a pouští vodu, a moji kamarádi už voní úplně jinak, až mě to štípe v nose, to je musím honem ožužlat, abych věděla, že jsou jenom moji.

Chvíli si hrajeme, pak se panička podívá na hodiny a řekne: "Tak pojď, musíme na zahrádku jít zalít." To mám radost, štěkám a skáču vysoko do vzduchu. Mám ráda zahradu, tam můžu běhat bez vodítka, protože je tam plot, a já ráda štěkám na lidi, co chodí kolem! Oni se mi smějí a říkají, že jsem roztomilá, ale já jsem přeci velký a odvážný pes!

Zahradu máme jen kousek, přes ulici. Panička tam nosí hromady vody a leje je kolem, čemuž nerozumím. Lidi jsou zvláštní. Schovávají si vodu ve velkých nádobách a pak ji rozlévají kolem. No, nevím, já mám nejraději vodu v misce, když mám žízeň, to klidne vypiju na jeden zátah skoro celou misku.

Tak sedím na trávě, občas zaštěkám a pozoruju paničku. Když už to má hotové, řekne, že jdeme domů, já zase skáču a štěkám jak blázen, protože se moc těším. 

Doma jdu hned k misce, dostanu pamlsky, a dám se do večeře. Panička večeří taky, ale nemá maso, tak mě to nezajímá - dneska jí křupky s mlékem, což mi tedy vůbec nevoní. Já mám na večeři granulky, nebo jim doma říkají i křupáčky. Ty mám v misce skoro furt, ale jím je až večer, když vím, že už nic jiného nedostanu, ale jsou celkem dobrý, ale maso je maso!

Po večeři si zase chvíli hrajeme, pak jde panička do sprchy (já dnes nejdu, protože to mi vždycky oznámí předem, že půjdu kupi kupi) a pak sedíme v křesle a panička si čte. To ona dělá skoro pořád, hledí do jakýchsi obdélníků a tak pořád cosi otáčí (nevím, co je na tom tak skvělého), pak jdeme ještě ven a nakonec do postele.

Vždycky spávám s paničkou v posteli, tam to mám nejraději, pod peřinou, hlídám paničku a celý dům, protože svoje paničky mám na celém světě nejraději! Tak dobrou noc, musím se pořádně vyspat, abych mohla ráno zase brzy vstát a vyštěkat si dobrou snídani, na kterou e těším celou noc!


Přikládám fotku své milované Žofinky. Doufám, že se Vám vyprávění alespoň trochu líbilo. 

A teď tedy. Připojíte se k mojí výzvě? Nejde o žádnou soutěž, nejde o to, kdo bude lepší. Jde jen o to popustit uzdu své fantazii a napsat příběh svého domácího mazlíčka viděný jeho očima. Můžeme se navzájem seznámit se svými příběhy a fotografiemi zvířátek.

Nemusíte psát příběh, stačí třeba jen fotky, to je na Vás. Pokud napíšete příběh o svém mazlíčkovi, budu ráda, když mi dáte odkaz na článek do komentářů, moc ráda si jej přečtu a okomentuji! 

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Milé. A ten poslední odstavec mě rozesmál. Seděl by na Arga i Besi. Je pravda, že Besi by v tom Arga strčila do kapsy. Ta jak spustí ten svůj orchestr... 🙂
    Moc ráda bych se zapojila, pokud mě něco napadne. Mám na to nějak omezený čas?

    OdpovědětVymazat
  2. Mazlíček někdy lidem nahrazuje i člověka, buď někoho z rodiny ztratili nebo zahánějí svoji samotu. Vidím to v okolí, pár pejskařů tady chodí, někdo má doma kočku nebo želvu, tohle já beru, ale když si někdy přečtu, že se u nás nacházejí krajty nebo kdesi v zahradním domku někdo chová krokodýla - to se na mě nezlobte, ale tohle za mazlíčka nepovažuji. Takže chov mazlíčka jak popisuješ, je hezký, ale klidně by někdo mohl psát o chovu mamby. P. S.: Jo, abych nezapomněla, v některých rodinách se možná děti nemají tak, jako někde mazlíček.

    OdpovědětVymazat
  3. Napsala si to pěkně. Bylo to příjemné v tom, že v tom byl klid, mír a byl v tom pejsáneček.

    Jednou na hřišti jsme našli kočku, tak jsme jí přinesli maso. Zítra jsme jí tam už nenašli. Původně mi to bylo líto, ale teď už si uvědomuji, že možná už je někde jako mazlíček

    OdpovědětVymazat
  4. Eli, tvoje povídání očima Žofky se mi moc líbí. Někteří mazlíčci se mají u páníčků skvěle, klidně bych v příštím životě takovou roli brala. Jestli se mi podaří něco vymyslet, tak se také přidám. Když nic nevymyslím, ráda si počtu u těch úspěšnějších. Zdravím 😜

    OdpovědětVymazat
  5. Hezký příběh a zajímavé téma.Ovšem nic pro mě,nejsem vůbec na psaní a tohle by byla přímo slohová úloha a ty mi nikdy nešly.Ani v komentářích se moc nerozepisuji.
    Ale popovídat o tématu bych uměla,často si myslím o čem přemýšlí moje kočka i synův pes,když se na mě zahledí.Oba se mají u nás velmi dobře.
    Eli,měj hezké dny

    OdpovědětVymazat
  6. Moc krásný článek :)! Úplně jsem se do role Žofky vžila :) je roztomilá! Mám ráda tvé příběhy, moc hezky píšeš :). My máme doma králíka, ten tak nabitý den jako Žofka nemá. Pouštíme ho do obýváku a mazlíme v náručí. Jinak Juráška z fotek určitě znáš :) má pastevní ustájení 24/7 (24 hodin denně, 7 dní v týdnu - tedy nonstop). Je na pastvině, ale kdykoliv si s ostatními koníky může zajít schovat do stodoly, kde je podestláno slámou, mají k dispozici seno a čistou vodu, i když radši využívají špinavější rybníček dole na pastvě :D, kde nejen pijí, ale ve vedrech i ochlazují kopýtka :) takže jeho den je vcelku neměnný, žere, pije, odpočívá, hraje si s kamarády, když přijedu a zrovna ho nezlobí kopýtka, vezmu ho na procházku (teď už jen na vodítku, dříve jsem ho brala pod sedlo). Samozřejmě čistění a mazlení nemůže chybět :) je to můj miláček <3
    Leník

    OdpovědětVymazat
  7. Napsala si to moc pěkně. :) Si pamatuji, jak jsem také byla na blogu a různě jsem se účastnila soutěží. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Jee, to je moc hezký a milý příběh :) Opravdu hezky píšeš.
    Tvůj pejsek je pěkný, trochu podobný tomu našemu, jen má jinou barvu srsti :)

    OdpovědětVymazat
  9. Ty naše zvířátka se prostě mají. Možná bych zase mohla napsat kousek do "Deníku kocoura Koblížka" :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Jo, to byly doby na Blog.cz ... když jsem se dívala přes Webarchive na svoje tehdejší výtvory, zjistila jsem, že za moje představy o mém skvělém blogu může hlavně nostalgie :-D

    Příběhy introvertní fotografky

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Vitamíny a doplňky stravy

 Z dětství si pamatuju docela přesně občasné návštěvy lékárny s rodiči, když jsme šli od doktora s receptem nebo koupit nějakou mastičku. Dodnes si živě pamatuju tu vůni, která tam byla. Tenkrát v našem městě ještě nebyla lékárna na každém rohu, byly tam jen dvě, a já chodila s rodiči do té velké, co byla na náměstí. Tenkrát mi připadala lékárna fascinující. Všude barevné krabičky, zvláštní vůně, a taky mi rodiče vždycky koupili několik těch vitaminových cucavých bonbonů, co byly ve velké skleněné dóze u pokladny. Když jsem byla malý špunt, tak v té době zrovna frčeli vitaminy Marťánci. Každou chvíli jsem na ně viděla reklamu v televizi a tak hrozně moc jsem prosila rodiče že je chci, že mi nakonec jedno balení koupili, a další jsem našla ten rok  pod stromečkem. Měla jsem z nich velkou radost a poctivě si vždycky ráno po snídani jednu tabletku vzala, než jsem šla do školy. Další vitaminy jsem brala v pubertě. To byly pivovarské kvasnice potažené sladkou vrstvou, vypadaly jako lentilky

Deset malých černoušků (1987)

 Knihy Agathy Christie jsou celosvětovou klasikou. Není snad nikdo, kdo by nečetl její knihy nebo neviděl jejich filmové ztvárnění. Jména jako Hercule Poirot či slečna Marplová jsou klasikou. Každou chvíli jsou seriály či filmy podle jejích knih v televizi. Před několika lety jsem četla knížku právě od Agathy Christie, Deset malých černoušků. A tato knížka mě opravdu dostala. Naštěstí jsem nevěděla o knize vůbec nic, žádné spoilery, ani úplně konečné rozuzlení zápletky, protože ta je jedním slovem geniální. Dobrá klasická detektivka má v sobě něco, co ty moderní často postrádají. Atmosféru, spletitý detektivní příběh a punc tajemna. Včera jsem si pustila Deset malých černoušků. Existuje spousta filmových verzí této knihy, v roce 2015 byl natočen i minisérie o třech dílech  Až tam nezbyl žádný , který můžu vřele doporučit, na československé filmové databázi má čtyřiaosmdesát procent. Já jsem včera shlédla ruskou adaptaci románu z roku 1987. Na československé databázi má dvaaosmdesát pro