Přeskočit na hlavní obsah

Děsivý les

 Už jako malé dítě bydlící na vesnici mě les nesmírně fascinoval a přitahoval. Kousek za domem jsme totiž měli takový menší lesík, který se svažoval do kopečka. Nic velkého, ale pro mě to byl úžasný svět. V létě jsem tam trávila celé dny, klidně i sama.

Hrála jsem si s větvičkami, kamínky, budovala různé úkryty a bunkry, a úplně nejraději jsem si představovala, že les je moje království a já jsem jeho panovnice. Když jsme měli doma nějakou oslavu na zahradě, na chvíli jsem si zalezla do lesíka, a protože z něj byl výhled až k nám, bavilo mě pozorovat to hemžení lidiček, slyšet jejich smích a sledovat kouř z ohně, u kterého se grilovalo.

Les však byl zejména místem magickým a tajuplným. Když někdy v noci moc foukalo, skřípění větví a stromů jsem slyšela až do pokojíčku, a vždycky jsem si představovala, že tam určitě straší, a nějaký neklidný duch hledá svůj klid...



Nejraději jsem měla les vždycky na podzim. Pro jeho barvy, vůně, a zvláštní atmosféru toho, že se les vlastně ukládá ke svému zimnímu spánku a defacto umírá, aby se na jaře znovu narodil, svěží a zelený.

Když jsem někdy v patnácti letech viděla poprvé Záhadu Blair Witch, film na mě velmi zapůsobil. Přesně jsem totiž cítila tu atmosféru, která z filmového lesa sálala. Občas jsem totiž mívala i já podobné mrazení v zádech, podivný strach, když jsem se v lesíku procházela, ačkoliv se mi tam nikdy nic nestalo, a celé to brouzdání lesíkem, i když jsem měla domov jen pár metrů vzdálený, v sobě neslo punc dobrodružství.

Jsem nesmírně vděčná, že jsem vyrostla na vesnici a mohla objevovat krásy lesa a přírody kolem. 

A proto bych vám dnes ráda představila video, které je moc hezky zpracované - přidám jej pod článek - a které se zabývá právě lesními záhadami. Jmenuje se TOP 5 - Desivé videá natočené v LESE a jeho autorem je youtuber Skellet.

První nahrávku ve videu natočil turista James Rankin v oblasti Suffolk County. Tento pán prozkoumává les s nožem v ruce a po chvíli objeví něco dost podivného a děsivého. James popisuje, že cesta, kterou se na místo dostal, nebyla vůbec jednoduchá. Kolem vyšlapané stezky jsou totiž poválené větve a stromy. Ale našel něco, co vypadá jako tábořiště. Hluboko v lese.

Jenže to tábořiště je... Zvláštní. Na stromech jsou vylepené plakáty s dávno pohřešovanými osobami. Jsou to reální lidé, kteří se dodnes pohřešují. Proč by někdo v lese vylepoval plakáty s pohřešovanými lidmi, a ještě měl kolem toho tábořiště? James zkoumá dál plakáty, když v tom zaměří pozornost na psa, který je dole a pozoruje jej. 

Dále je kolem tábořiště jakýsi starý spacák a nepořádek, různé konzervy, a na jednom místě je dokonce i jakási past na zvířata. Najednou však uslyší několik hlasů, a urychleně místo opustí. James později s videem zašel na policii, ta zkontaktovala majitele pozemku. Ten se k tomu vyjádřil s tím, že má jít o halloweenskou výzdobu.

Video však bylo natočeno na začátku října, a Halloween je až na jeho konci...

Mohlo jít opravdu o výzdobu? Ale není to trochu morbidní výzdoba? Někteří lidé zastávají názor, že v tábořišti žijí kanibalové, nebo lidé uctívající nějaký podivný kult. Kdoví, jak je to doopravdy!

Druhý případ ve videu je podle autora spíše o zvuku, než o obraze. Byla natočena v indiánské rezervaci Umatilla ve státě Oregon. Zvuky ve videu mají údajně připomínat Bigfoota... Na nahrávce mluví muž, který je několik metrů od svého domu, a slyší divné zvuky. Podivné skřehotání připomíná nějaké zvíře, snad kojota nebo hyenu. Zvuky se stále přibližují, a muž se proto vydává dál.

Jenže v tom se ozvou výstřely, a nějaký hlas se ptá: "Byl ten tvor zasáhnutý?" A tady video končí.

Tak toto zase tak děsivé nebude, vysvětlení bych viděla v partičce lovců, která se vydala na lov divé zvěře, ale je fakt, že slyšel takové zvuky v noci, to tedy není asi žádná legrace.

V dalším videu se setkáme s mužem, který v Britské Kolumbii zažije při vyjížďce na kole dost děsivý zážitek. Najednou dostane pocit, že jej někdo sleduje, a proto neváhá začít natáčet...

Setká se totiž s pumou. Ta ale není vůbec plachá, k muži se beze strachu přibližuje, a působí opravdu zvědavě, jako by obhlížela potencionální kořist... Nakonec se ale odloudá zase pryč. Pro muže to musel být zajímavý zážitek, divokou šelmu přeci nepotkáte v lese každý den...

Čtvrté video zachycuje nějakou skupinku v zasněženém lese. Video je sice krátké, ale zvuky, které v něm uslyšíte, jsou opravdu jako z hororu. Doporučuji sluchátka, v těch to opravdu vynikne!

A nakonec v posledním videu je setkání dvou cyklistů s medvědem, ten na chvíli jednoho z cyklistů pronásleduje, což je také dost nevšední zážitek.


Video přikládám, pokud máte zájem, určitě se na něj podívejte. Jsou nevysvětlitelné věci mezi nebem a zemí, a i když jdou některé věci racionálně vysvětlit, třeba ten druhý případ, kdy může jít jen o nějaké zvíře, přesto při jeho sledování tak trochu mrazí v zádech!

A co Vy? Také jste si jako děti rádi hráli v lese? A vnímáte les jako tak trochu magické místo? A co si myslíte o videu? A viděli jste Záhadu Blair Witch? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. Procházky v lese mám moc ráda, ale jak píšeš, les má v sobě něco magického a tajemného.

    K Záhadě Blair Witch: Film mě nezaujal, ale tak tři roky zpátky jsem byla v rakouském Mariazellu a tam jsme šli kolem lesa a v něm byla podobná "výzdoba" jako v tomhle filmu (divně spletené provázky na stromech, prostě divné místo).

    K téhle tématice by tě mohlo zajmout všechno, co se týká lesa Bor (možná znáš) a film + knížka Trhlina :) Případně pohledej na netu info o pohoří Tribeč. Jednu dobu mě to dost zaujalo.

    OdpovědětSmazat
  2. No my jsme měli kousek od baráku zalesněnou stran s pramenem a potuckem, tam zricena čerpací stanice, pod stráni malá bazina... Připadalo nám to také tajuplne, já si představoval, že by na takovém odlehlé místě mohli pristavat mimozemšťan.

    OdpovědětSmazat
  3. Na vesnici jsem nevyrostla a někdy mi to připadá skoro jako škoda, protože po lesích jsem se vždycky toulala moc ráda :-) Nejblíž lesu jsem byla paradoxně, když jsem se přestěhovala do Prahy, to jsme ho měli prakticky za barákem. Když bylo sucho, ráda jsem skrz něj chodívala pěšky z fakulty domů :-) Ovšem jen když bylo sucho. Kdy pršelo, tak to bylo na neopren.

    OdpovědětSmazat
  4. Video s cyklistou, který ujíždí před medvědem, jsem viděl, o pumě četl.
    A v poslední době mám právě z medvědů při turistice na Slovensku velký strach. Je jich tam snad kolem tisícovky a jsou chránění. Že můžou někoho těžce zranit anebo i zabít, se vůbec neřeší.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A teď si vezmi, že medvědi z Berouskova cirkusu uměli jezdit na motorce.

      Smazat
  5. Já les naprosto miluji! :) Už odmala do něj ráda chodím, ráda pozoruji, poslouchám, dýchám... a na podzim ho mám také nejraději :). Ty strašidelné příběhy moc nemusím :D.

    OdpovědětSmazat
  6. Také mám ráda les a jako dítě jsem v něm byla často.Ne proto,že by byl někde v blízkosti,ale proto,že tatínek byl velký turista a také značkař.Kreslil turistické značky a umisťoval plechové směrovky.My jsme si zatím hrály asi podobně jako ty.Les mám ráda pro tu jeho tajemnost.Sama bych asi nešla,ale s manželem a psem se nebojím.Těch strašidelných videí mám zhlédnutých hodně a film Záhada Blair Witch mám ráda.Mám ho někde na kazetě a mohla bych si zase pustit.V lese je pořád co pozorovat.Mám i své oblíbené.
    Měj hezký den

    OdpovědětSmazat
  7. Procházky v lese mám ráda, ale sama se tam bojím. To přiznávám. Navíc je les od nás docela vzdálený. Takže já chodím se psem na vycházky po loukách (v lese bych ho musela mít na vodítku, a on na vodítku neumí chodit; po lukách může běhat navolno) a užíváme si to každý po svém. On hledá pesemesky a hraboší, já fotím.
    Přeji krásný a pohodový den.🌞

    OdpovědětSmazat
  8. Les mám ráda odjakživa a nebojím se tam zvířat, ale lidí...kupodivu. Dost mi vadí množící se nepořádek v lesích. nechápu, jak někdo může dojít pomalu doprostřed lesa a tam vyhodit lahev od rumu nebo vodky...daleko mimo cestu. Prostě plno lidí si lesa neváží a to nechci mluvit o vyhozených pneumatikách a kraválu čtyřkolek, terénních motorek. Les by měl být něco jako chrám a chodit do něj s láskou a úctou. neničit ho a neodkládat tam bordel. to jsem ale zabrousila na zcela jiné téma. Přeji Ti krásné a pohodové dny.

    OdpovědětSmazat
  9. Les mám rád, rád po něm chodím a nebojím se tam; ony ty naše lesy nejsou tak obrovité ani tak nepřátelsky divoké, jako bývaly před několika málo sty lety, a i když jsem v lese zabloudil mockrát, vždycky to bylo fajn bloudění :-).

    OdpovědětSmazat
  10. Zajímavý článek. Je období kdy les zbožňuji a mohu do něj chodit se psem na procházku a jsou dny kdy do něj prostě nevkročím, necítím se tam dobře. Ačkoliv se mi také nikdy nic v lese nestalo jsem opatrná. Představivost meze neklade. Ale mám jeden příběh z dětství. Chodili jsme jako děti do jednoho lesa u rybníku, kde pěstovali kapry. Chodili jsme tam blbnout a dokud se tam nezačali dít divné věci chodili jsme tam rádi. Jednou jsme tam z ničeho nic našli pororozloženou srnku. A to že jsme tam chodili často a vše zkoumali a za celou dobu nic takového. Další věc se nám tam stala, že mi začal zvonit telefon, ale nikdo mi nevolal. Tedy vyzvánění staré nokie 2x za sebou. Poté už mi telefon zvonil a zvedla jsem ho. A jako poslední věc co jsme uznali, že už tam nebudeme chodit bylo to, že v tom lese vysela červená bunda na větvi. Po tom všem jsme byli vystrašení a už jsme tam jako děti nešli. Až já po x letech s partnerem, ale ten strach ve mě stále byl..

    OdpovědětSmazat
  11. Lesem jsem okojená, ale dnes bych klukům, když byli malí nedovilila si hrát tak, jak jsme si hráli my a rodiče o nás věděli jen tehdy, když jsme se šli najíst.

    OdpovědětSmazat
  12. Nechodil jsem do lesní školky - jednak tenkrár nic takového neexistovalo, jednak jsem nechodil do školky vůbec. Ale měl jsem les asi 400 metrů od domu a byl jsem v něm pořád, a tahal jsem tam a tahám další generace, jak to jen jde. A bát se tam v Česku fakt nikdo (skoro) nikde nemusí.

    OdpovědětSmazat
  13. Miluju les. Jako dítě jsem jezdila k babičce na vesnici a tam bylo do lesa kousek. Chodila jsem tam i sama, a to jsem měla kolem sebe ještěrky hady a jednou jsem si pohladila srnku. Zvířata divoká za mnou chodí stále jen když jsem sama. Je-li poblíž jiný člověk nefunguje to. A je zvláštní že když si chci zvíře vyfotit často mi prostě nejde mobil. V ten okamžik se restartuje nebo hází jinou poruchu. Říkám si, že krev není voda práce mého dědečka a strýce byla panští hajní. Od mamky vím že to pro ně nebyla práce. Oni měli les v srdci stejně jako já.

    OdpovědětSmazat
  14. Les miluji už od mala, vždycky nás tatínek bral do lesa jelikož to byla jeho srdcovka. Chodívala jsem dlouho sama, ale po mé nemoci sama už nesmím ani bych to nedala, tak chodím s manželem za to jsem velice ráda. Dlouhé chůze nevydržím, ale je zajímavé že v lese mi to vůbec nepřijde. Má své kouzlo i tajemno ty videa mě úplně zděsili hihi ale věřím, že se takové věci ději:-)

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Loučení s blog.cz a nový začátek na blogspotu

První blog jsem si založila, když mi bylo asi třináct. Přivedla mě k tomu kamarádka, která měla tehdy blog týkající se hry The Sims - vymýšlela různé komiksy, nebo jen fotila své simíky a dávala obrázky na blog.  To mě přivedlo k nápadu také si založit blog. Můj první blog byl dosti amatérský, a naprosto neautorský - kopírovala jsem cizí obrázky, pixelky - tehdy byly moderní kusovky - jeden obrázek, a tím celý článek končil. Někdy kolem roku 2016 jsem si říkala, že by možná nebylo špatné zkusit napsat něco, co sama vymyslím. Začaly tedy vznikat poměrně nekvalitní články, které byly dlouhé sotva pár řádků, a navíc jsem je zcela nesmyslně prokládala smajlíky. Časem jsem se ale do psaní pořádně dostala, začalo mě to bavit, získala jsem první pravidelné čtenáře a potkala spoustu skvělých lidiček. Psaní blogu se stalo mým velkým koníčkem, téměř denně jsem vymýšlela nová témata, nebo jsem se inspirovala aktuálními událostmi, které proběhly světem, a já cítila potřebu se k nim vyjádřit. Na za

Věk je jen číslo, ne?

 Moje první láska byla ta školková. Jmenoval se Honzík, chodili jsme spolu do jednoho oddělení, a tak nějak jsme se navzájem shodli na tom, že se vroucně milujeme. Chodili jsme spolu za ručičky, pusinkovali jsme se, a dokonce jsme měli i školkovou svatbu. Honzík si kvůli mě dokonce ustřihl bambuli na čepici a daroval mi ji, protože se mi moc líbila! Doma za to dostal pochopitelně pěkně vyhubováno.  Dětská láska se změnila v celoživotní přátelství, chodili jsme spolu na základce do jedné třídy, a často na naše dětské zamilované období se smíchem vzpomínáme. Pořád jsme v kontaktu. Coby puberťačka jsem byla zamilovaná každou chvíli. Do kluka z vedlejší třídy, do brigádníka, který sekal babičce zahradu, ale třeba i do krásného mladého učitele, který právě nastoupil. Spřádala jsem různé romantické představy, snila jsem o tom, jak se s mou "životní láskou" vezmeme, budeme mít krásný dům a kupu dětí... Roky plynuly, já nastoupila na učňák a moje období zamilovaností pokračovalo. Stá

Rodinná sešlost

Včera jsem se po dlouhé době setkala s nejbližší rodinou. Byla jsem totiž na oslavě sestřenice Ivany, která slavila pětatřicáté narozeniny. Na oslavu jsem se ze začátku těšila, protože jsem dlouho neviděla babičku. Jenže mé nadšení krapet opadlo, když jsem se dozvěděla, že přijede i sestřenice Pavla. Moc ji totiž nemusím. Nejde ani tak o věkový rozdíl, vadí mi její povýšenost a arogance. Pavla má už po čtyřicítce, vychovala dvě děti, ale často mám pocit, že zamrzla kdesi v pubertě, protože její chování je často dětinské. Pavla pracuje jako učitelka v mateřské škole, dřív učila na základní škole, po tom, co se jí ale nepodařilo ani na několikátý pokus udělat magistra, přestěhovala se do Plzně. Vždycky jsem měla pocit, že na svoje rodné město tak trochu zanevřela, a moje pocity se při včerejší návštěvě potvrdily. Pavla a Ivana jsou sestry, ale jak to tak bývá, jsou obě úplně jiné. Ivana má pětatřicet, ale je rozhodně vyspělejší než Pavla, vždycky jsem si s ní pěkně popovídala, prostě nor