Čtyřicetileté výročí

 Osmého prosince uplynulo již čtyřicet let od chvíle, kdy zemřel John Lennon, skvělý zpěvák a hudební skladatel a hlavní zakladatel čtyřčlenné skupiny Beatles, která byla založena pod jiným názvem už v roce 1957, ale doby největší slávy zažila v polovině šedesátých let - členové byli doslova pronásledováni zástupy mladých ječících fanynek.

Ve své době byla skupina opravdovým pojmem, odstartovali hudební revoluci, a to třeba i svými novátorskými přístupy k technice nahrávání. V roce 1970 se skupina krátce po vydání svého nejslavnějšího alba Abbbey Road. Členové šli svou vlastní cestou, a právě Lennon, a také Paul McCartney se stali i na své sólové dráze dosti úspěšnými.

Hudbu skupiny Beatles mám celkem ráda, vyloženě je nevyhledávám, není to tak, že bych si jejich písničky pouštěla každý den, ale když nějaká hraje v televizi nebo v rádiu, poslechnu si ji ráda. Osobně ale preferuji jejich pozdější tvorbu, ta mi přijde už více vyzrálejší. Naprosto chápu, že jejich hudební styl znamenal ve své době hodně, a naše rodiče a prarodiče asi dost ovlivnila.

O tom čtyřicetiletém výročí od Lennonova úmrtí jsem se dozvěděla náhodou, když jsem tento týden večer seděla u televize, přepínala kanály, a na ČT art byl zrovna dokument John a Yoko: Nad námi jen nebe. Dokument nebyl ještě ani v půlce, tak jsem se na něj koukla. Ještě se mi nechtělo spát, a říkala jsem si, že se mi bude dokument třeba líbit. A musím říci, že nebyl vůbec špatný. Režisér Michael Epstein se dostal k dosud nezveřejněným nahrávkám a záběrům, mimo jiné i první demo verze písně Imagine, která byla před několika lety zvolena tuším písní století.

Dokument jsem neviděla od začátku, ale přišel mi dobře natočený, jen jsem změnila názor na Lennona, a to spíše k horšímu. Myslím, že to byl velmi zvláštní člověk, a hodně jej změnil právě i vztah s Yoko, oba pak vedli tak trochu hippies život, ne že by to bylo úplně špatné, Lennon se hodně inicioval v otázce světového míru, přál si, aby už nebyly na světě žádné války, ale pak tu byl i jeho slavný výrok: "Beatles jsou populárnější než Ježíš," kterým proti sobě poštval dost fanoušků, ale třeba i televizní stanice, které se od něj poté distancovaly. Dokonce dostal i několik výhružných dopisů. Toto byl opravdu nešťastný výrok.

Můj názor je ten, že ač byl Lennon dobrý zpěvák a skladatel, sláva mu stoupla do hlavy, a vztah s Yoko to jen završil. V dokumentu bylo několikrát řečeno, že byli jako jedna duše, jeden bez druhého se skoro nehnul, Yoko jej doprovázela téměř všude. Dokonce propagovali takovou zvláštní mírovou výzvu, během které dva týdny neopustili postel....

Nevím, jestli tato láska nebyla až trochu nezdravá, chorobná, pokud to mám napsat zjednodušeně, přišli mi v některých věcech dost praštění. Ale zase je hezké že se snažili i ve svých písních propagovat světový mír, což je bohužel velká utopie.

Další den jsem si začala na internetu zjišťovat různé další informace, a náhodou jsem narazila na film z roku 2007 Zavraždění Johna Lennona. Na československé filmové databázi měl film pouhých šestapadesát procent, ale to mě neodradilo, protože mám již zkušenost, že mínění uživatelů se většinou neshoduje s mým. Jenže bohužel tentokrát jsem byla z filmu zklamaná.

Je prosinec roku 1980 a pětadvacetiletý Mark Chapman přijíždí do New Yorku s jasným cílem - zabít Johna Lennona. Mark je tak trochu rozpolcená duše - na jednu stranu Johna obdivuje, má rád jeho hudbu, a na druhou stranu v něm vidí pokrytce, který má jachty a domy, a to přeci není fér vůči ostatním... A proto čeká před Johnovou rezidencí Dakota, ve které má pronajatý apartmán. Setkává se s ostatními fanoušky, kteří mají Johna také v oblibě, jenže nikdo z nich netuší, co se Markovi honí hlavou...

Mark je navíc posedlý knihou Kdo chytá v žitě a ztotožňuje se s hlavním hrdinou knihy Holdenem Caufildem. Má pocit, že kniha je mu předurčena, a že jsou v ní jasné náznaky, že musí Lennona zabít za jeho pokrytectví. A když to Mark udělá, svět si bude navždy pamatovat jeho jméno a už nikdy si nebude připadat méněcenný. Osudový den už je tady, všechny věci tomu nasvědčují, a Mark už nemůže couvnout, i když by si to třeba moc přál...

Moje dojmy z filmu jsou rozporuplné. Hlavní roli psychicky narušeného Marka se ujal Jared Leto. Ten se do role opravdu vžil, dokonce kvůli ní přibral rychle třicet kilo, a kvůli tomu byl i krátkou dobu upoután na invalidní vozík.

Film má krátkou stopáž, pouhou hodinu a dvacet minut, což je v tomto případě dostačující. Čekala jsem asi něco trochu jiného. Film se totiž od začátku vlekl, chyběla mi newyorská atmosféra začátku osmdesátých let, nějaký náboj doby nebo tak něco.

Musím pochválit masky, Jared je namaskovaný opravdu skvěle, jeho podoba s Chapmanem je až mrazivá. Ve filmu se krátce mihne i herečka Lindsay Lohan. Film je místy depresivní a hodně skličující, je natočený opravdu syrově, ale já nevím, osobně mi tam chybělo něco, co by povýšilo film z jeho "béčkovosti" a to je škoda.

Film bych ohodnotila dvěma hvězdičkami z pěti. Ale dokument John a Yoko: Nad námi jen nebe rozhodně ke zhlédnutí doporučuji, protože ač jsem ho neviděla od začátku, líbil se mi. 

Na závěr tady přidávám jednu písničku, která je moc hezká.

A co Vy? Máte rádi nějaké písničky od Beatles nebo od Lennona? A viděli jste některý ze snímků, o kterých píšu výše? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥