Přeskočit na hlavní obsah

Čtyřicetileté výročí

 Osmého prosince uplynulo již čtyřicet let od chvíle, kdy zemřel John Lennon, skvělý zpěvák a hudební skladatel a hlavní zakladatel čtyřčlenné skupiny Beatles, která byla založena pod jiným názvem už v roce 1957, ale doby největší slávy zažila v polovině šedesátých let - členové byli doslova pronásledováni zástupy mladých ječících fanynek.

Ve své době byla skupina opravdovým pojmem, odstartovali hudební revoluci, a to třeba i svými novátorskými přístupy k technice nahrávání. V roce 1970 se skupina krátce po vydání svého nejslavnějšího alba Abbbey Road. Členové šli svou vlastní cestou, a právě Lennon, a také Paul McCartney se stali i na své sólové dráze dosti úspěšnými.



Hudbu skupiny Beatles mám celkem ráda, vyloženě je nevyhledávám, není to tak, že bych si jejich písničky pouštěla každý den, ale když nějaká hraje v televizi nebo v rádiu, poslechnu si ji ráda. Osobně ale preferuji jejich pozdější tvorbu, ta mi přijde už více vyzrálejší. Naprosto chápu, že jejich hudební styl znamenal ve své době hodně, a naše rodiče a prarodiče asi dost ovlivnila.

O tom čtyřicetiletém výročí od Lennonova úmrtí jsem se dozvěděla náhodou, když jsem tento týden večer seděla u televize, přepínala kanály, a na ČT art byl zrovna dokument John a Yoko: Nad námi jen nebe. Dokument nebyl ještě ani v půlce, tak jsem se na něj koukla. Ještě se mi nechtělo spát, a říkala jsem si, že se mi bude dokument třeba líbit. A musím říci, že nebyl vůbec špatný. Režisér Michael Epstein se dostal k dosud nezveřejněným nahrávkám a záběrům, mimo jiné i první demo verze písně Imagine, která byla před několika lety zvolena tuším písní století.

Dokument jsem neviděla od začátku, ale přišel mi dobře natočený, jen jsem změnila názor na Lennona, a to spíše k horšímu. Myslím, že to byl velmi zvláštní člověk, a hodně jej změnil právě i vztah s Yoko, oba pak vedli tak trochu hippies život, ne že by to bylo úplně špatné, Lennon se hodně inicioval v otázce světového míru, přál si, aby už nebyly na světě žádné války, ale pak tu byl i jeho slavný výrok: "Beatles jsou populárnější než Ježíš," kterým proti sobě poštval dost fanoušků, ale třeba i televizní stanice, které se od něj poté distancovaly. Dokonce dostal i několik výhružných dopisů. Toto byl opravdu nešťastný výrok.

Můj názor je ten, že ač byl Lennon dobrý zpěvák a skladatel, sláva mu stoupla do hlavy, a vztah s Yoko to jen završil. V dokumentu bylo několikrát řečeno, že byli jako jedna duše, jeden bez druhého se skoro nehnul, Yoko jej doprovázela téměř všude. Dokonce propagovali takovou zvláštní mírovou výzvu, během které dva týdny neopustili postel....

Nevím, jestli tato láska nebyla až trochu nezdravá, chorobná, pokud to mám napsat zjednodušeně, přišli mi v některých věcech dost praštění. Ale zase je hezké že se snažili i ve svých písních propagovat světový mír, což je bohužel velká utopie.

Další den jsem si začala na internetu zjišťovat různé další informace, a náhodou jsem narazila na film z roku 2007 Zavraždění Johna Lennona. Na československé filmové databázi měl film pouhých šestapadesát procent, ale to mě neodradilo, protože mám již zkušenost, že mínění uživatelů se většinou neshoduje s mým. Jenže bohužel tentokrát jsem byla z filmu zklamaná.

Je prosinec roku 1980 a pětadvacetiletý Mark Chapman přijíždí do New Yorku s jasným cílem - zabít Johna Lennona. Mark je tak trochu rozpolcená duše - na jednu stranu Johna obdivuje, má rád jeho hudbu, a na druhou stranu v něm vidí pokrytce, který má jachty a domy, a to přeci není fér vůči ostatním... A proto čeká před Johnovou rezidencí Dakota, ve které má pronajatý apartmán. Setkává se s ostatními fanoušky, kteří mají Johna také v oblibě, jenže nikdo z nich netuší, co se Markovi honí hlavou...

Mark je navíc posedlý knihou Kdo chytá v žitě a ztotožňuje se s hlavním hrdinou knihy Holdenem Caufildem. Má pocit, že kniha je mu předurčena, a že jsou v ní jasné náznaky, že musí Lennona zabít za jeho pokrytectví. A když to Mark udělá, svět si bude navždy pamatovat jeho jméno a už nikdy si nebude připadat méněcenný. Osudový den už je tady, všechny věci tomu nasvědčují, a Mark už nemůže couvnout, i když by si to třeba moc přál...


Moje dojmy z filmu jsou rozporuplné. Hlavní roli psychicky narušeného Marka se ujal Jared Leto. Ten se do role opravdu vžil, dokonce kvůli ní přibral rychle třicet kilo, a kvůli tomu byl i krátkou dobu upoután na invalidní vozík.

Film má krátkou stopáž, pouhou hodinu a dvacet minut, což je v tomto případě dostačující. Čekala jsem asi něco trochu jiného. Film se totiž od začátku vlekl, chyběla mi newyorská atmosféra začátku osmdesátých let, nějaký náboj doby nebo tak něco.

Musím pochválit masky, Jared je namaskovaný opravdu skvěle, jeho podoba s Chapmanem je až mrazivá. Ve filmu se krátce mihne i herečka Lindsay Lohan. Film je místy depresivní a hodně skličující, je natočený opravdu syrově, ale já nevím, osobně mi tam chybělo něco, co by povýšilo film z jeho "béčkovosti" a to je škoda.

Film bych ohodnotila dvěma hvězdičkami z pěti. Ale dokument John a Yoko: Nad námi jen nebe rozhodně ke zhlédnutí doporučuji, protože ač jsem ho neviděla od začátku, líbil se mi. 

Na závěr tady přidávám jednu písničku, která je moc hezká.

A co Vy? Máte rádi nějaké písničky od Beatles nebo od Lennona? A viděli jste některý ze snímků, o kterých píšu výše? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Ani jeden z filmů jsem neviděla, ale shodou okolností jsem před pár dny natrefila na příběh Johna a Yoko, jen už přesně nevím, kde to bylo. Vyznělo z toho, že ani pro ni soužití s ním pak nebylo úplně jednoduché.

    Nicméně, vždy jsem brala skupinu jako celek, tyhle detaily šly trochu mimo mě.

    Jejich hudbu mám naposlouchanou od dětství a mám ji dost pod kůží. Líbí se mi moc. Běžně je sice nevyhledávám, ale když někdy chytnu náladu, pár skladem si pustím s chutí.
    Líbí se mi obrovská spousta jejich písniček, ale nějak specificky ujíždím na jejich podání písničky Twist & Shout:
    https://www.youtube.com/watch?v=b-VAxGJdJeQ

    OdpovědětVymazat
  2. Občas mě přepadne nostalgická a cíleně na YouTube vyhledávám jenom Beatles. Jejich písně se mi líbí moc. Poslední dobou ulítávám díky filmu Valerian na jejich songu Because - https://www.youtube.com/watch?v=hL0tnrl2L_U&ab_channel=TheBeatles-Topic, i když je pravda, že ji raději poslouchám právě ve verzi z filmu - https://www.youtube.com/watch?v=dwcxVv_s8Bg&ab_channel=EpicMusicMovie.

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že Johny byl trochu pokrytec. Ale muzikant byl výborný.

    OdpovědětVymazat
  4. Dokument jsem viděl a líbil se mi. Johna Lennona jsem bral vždy jako skvělého muzikanta, škoda, že mu nebylo dopřáno více času. No a Yoko Ono... Jak to říct... Zjevně ho uměla báječně inspirovat, takže má své nepopiratelné zásluhy. Ale zpívat u toho fakt nemusela :-).

    OdpovědětVymazat
  5. John a Paul, časem dva kohouti na jednom smetišti, ale jejich hudba je na for ever.😊

    OdpovědětVymazat
  6. Jejich písničky mám ráda, ale zmíněné dokumenty jsem neviděla. Jednu dobu jsem si hledala hodně informací o jeho vraždě, jde z toho mráz po zádech...
    Leník

    OdpovědětVymazat
  7. Lennona som mala vždy rada - ako aj Beatles, že ho zastrelil ten idiot, to je skutočná tragédia. V tv išiel dokument o živote a smrti Lennona, samozrejme že som si to pozrela a slzičku vyronila. 🌞

    OdpovědětVymazat
  8. Neznám jediného člověka, který by písničky od Beatles neměl rád. Jsou tak půvabně melodické, tak nabité energií, tak veselé (i když mají vlastně docela smutný text), že se jim nedá odolat. Naposledy jsem se s nimi setkala v soundtracku k filmu Králíček Jojo - a bylo to naprosto brilantní.

    OdpovědětVymazat
  9. Taky jsem vůbec nevěděla, že je takové výročí :). A jsem asi na tom jako ty, písničky nějak nevyhledávám, ale když ji někde slyším, ráda si ji poslechnu :).

    OdpovědětVymazat
  10. Beatles jsou klasika, která nikdy neomrzí. Mám moc ráda jejich písničky. :)

    OdpovědětVymazat
  11. To mne připomnělo, jak jsem se omylem octl na břehu Certovky u Lennonovi zdi tuším roku 1987, když tam probíhala demonstrace při příležitosti výročí Lennona... Blízko je Lennonovi zeď, ale ta byla nějak, zabededena, byla tam snad plakatovaci plocha jak jsem se pak dověděl... I když jsem šel hned dal a octl jsem se tam omylem, bylo nepříjemné, jak to kolem měli obsancovane policajti se psanma...No a rok na to, vroce 1988 tam nakonec SSM pořádal oficiální slavnost.... Dnes je Lennonovi zeď kultovní místo, i když s Lennonem když se to vezme kolem a kolem, nemá vlastně nic společného... Ale byla mu prirknuta a tak to už zůstane.

    OdpovědětVymazat
  12. Eliss, zajímavý článek. Ani jeden film jsem neviděla, za to si velmi přesně pamatuji na to, jak byla Lennonova smrt oznámena v socialistickém Československu (malinkatý článek v Mladém světě). Táta mi večer pustil Hlas Ameriky, abych se dozvěděla víc.
    Všechna hodnocení jeho osobnosti jsou jen spekulace lidí, kteří ho neznali. Byl nesmírně mladý a stal se modlo, ikonou. Yoko tomu rozhodně moc nepomohla...
    Měj hezký den. Helena

    OdpovědětVymazat
  13. Mám to jako ty, když je slyším v rádiu tak si je ráda poslechnu. Moje maminka je měla moc ráda, ale Elvise Presleyho milovala nejvíc. Filmy jsem tedy neviděla, ale co není může být. :-)
    Písnička "Stand by me" je pořád pěkná. No a moje oblíbená písnička od nich je "Hey Jude" ... tu nazpívala i Marta Kubišová a od ní se mi to taky líbí, asi víc jak od Beatles. :D :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj,
    filmy neznám, aspoň si to myslím. Písně Beatles a Johna Lennona mám moc ráda. Před dvěma lety jsem byla v Liverpoolu v jejich muzeu a bylo to parádní. Jak se mi ale líbí jejich písničky, tak osobní život JL mi je dost nesympatický a myslím, že jsi to ve svém článku dobře vystihla. Měj se hezky!
    Hanka z ciculka.cz

    OdpovědětVymazat
  15. Zas jsem si ráda přečetla tvůj článek. Líbí se mi, kolik je v něm informací i tvůj vlastní názor. Písničky mám samozřejmě ráda. O tom, jak jim stoupla sláva do hlavy - no, komu by nestoupla...

    OdpovědětVymazat
  16. Mám to jako ty. Ráda si je ppslechnu, když je zrovna hrají. A taky se mi líbí jejich pozdější tvorba.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama. Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval.  Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat. Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme

Omluva - nemoc

 Milí blogoví přátelé, kamarádi, čtenáři bohužel se budu muset na pár dní vzdát všech blogových aktivit. Dnes po příchodu z práce domů mě přepadla ošklivá střevní chřipka, mám křeče v břiše, horečku, a je mi strašně, cestuju teď mezi toaletou a postelí.  Horečku střídá zimnice, a to mám doma teď kolem dvaceti stupňů. Asi teď létají nějaké bacily ve vzduchu, protože počasí se pořád mění, dneska ráno bylo dusno a pak se prudce ochladilo a teď večer prší... Doufám, že za pár dní mi bude líp, zatím jsem si vzala dovolenou v práci na zítra, a chystám se dnes v brzy do postele. Fakt si nepamatuju, kdymi bylo naposledy tak zle od žaludku... Tak se na mě prosím nezlobte, ozvu se hned, jak mi bude trochu lépe. Ale teď fakt nemám na počítač vůbec náladu a ani moc energii... Děkuji za pochopení, hlavně Vám všem přeji hodně zdraví, Vaše nemocná Eliss ♥