Samota v době koronavirové

 Vždycky jsem patřila mezi introvertní typy, co samotu a klid přímo zbožňují a nejraději se zahrabou do postele s knížkou, a hlavně ať je nikdo neruší. 

Jenže postupně, a zejména je to dáno současnou pandemickou situací, to není tak jednoduché. Můj den vypadá prakticky pořád stejně. Na šest hodin jedu do práce, tam jsem někdy do dvanácti, někdy do jedné - běžně končím až ve dvě, teď je ale poptávka nižší - pracuju ve výrobně sýrů, nejčastěji pracuju s vakuovacím strojem a balím sýry do sáčků - takže když není co dělat, pořádně se uklidí a pošlou nás domů. Pracujeme tam čtyři, z toho jedna kolegyně jen rozváží, takže na čistý provoz jsme jen tři, a když jsem nastoupila v září, měli jsme se hodně co otáčet, jenže teď je to bohužel úplně jiné. Mám vážný strach o to, jestli o práci nepřijdu.

Z práce jedu autobusem, mám to naštěstí kousek domů, necelé čtyři kilometry. Zastavím se v obchodě na menší nákup, doma vyvenčím psa, jdeme na menší procházku, a pak mě čeká úklid doma a vaření.

Jenže co potom? Aktuálně jsem už druhým týdnem sama doma, přítel je na služební cestě, a já se snažím omezit co nejvíc kontakty mezi lidmi, a už mi to začíná jít docela na hlavu. V práci si sice člověk popovídá, ale já jsem byla zvyklá na kávy s kamarádkou, nebo jsem si jen tak udělala výlet do města a courala po obchodech, a to teď moc nejde. 

Takže mi zbývají knížky - čtu teď víc než kdy jindy, po večerech pořád, dokonce si čtu někdy i do noci, ale pak v práci vypadám jako zombie, protože jsem unavená. No a pak je tu televize, jenže ta mě moc nebaví, takže se snažím alespoň pořád vymýšlet doma co bych ještě uklidila, případně zkouším nové recepty z internetu.

Po večerech si volám s rodinou, s přítelem, nebo si píšeme na sociálních sítích. Jenže tohle nemůže nahradit ten osobní kontakt, ale bohužel se nedá nic dělat.

A bohužel mi na náladě nepřidává ani to, že Covidem 19 onemocněli čtyři členové rodiny. Nakazil se bratr mého přítele se svou manželkou, a dnes mi volala máma, že pozitivní test měl i můj bratr se švagrovou - obě jsou zdravotní sestřičky, nakazily se při práci. Jejich onemocnění má naštěstí lehký průběh, mají horečky, trochu kašel, prý to není nic tak hrozného, ale musí být čtrnáct dní v karanténě, což asi není nic příjemného - nemůžou ani na nákup, nakupují jim sousedi a jen jim to nechají přede dveřmi.

Večer jsem si psala s kamarádkou z intru, a ta také onemocněla Covidem 19. Měla trochu těžší průběh, už je jí ale dobře, ale mě zarazilo něco jiného. Nějaký "hrdina" jí posílal z internetu nenávistné zprávy, že "roznáší nemoc po městě, a ať zdechne." Byla z toho dost nešťastná, já se vůbec nedivím. Bohužel tato doba ukazuje, jak mohou být lidé hodní, ale také zlí. 

Nikdo přeci nemůže za to, že onemocní. Tento vir můžete chytnout kdekoliv, v práci, v autobuse, dokonce i když si třeba jen povídáte se sousedkou. Není to nic, za co by se měl člověk stydět nebo si to vyčítat, ono i poctivé nošení roušky nemusí ochránit, zdravotníci mají přeci k dispozici ochranné obleky, a kolik se jich už nakazilo?

Bohužel je tu ale i opačný extrém - kamarádka mi nedávno psala, že se její kolegyně z práce tímto onemocněním chlubila na sociálních sítích, což asi taky není zrovna nejrozumnější. 

Nevím, tak nějak na mě všechno hodně doléhá, nepomáhá tomu ani nevlídné počasí venku, a jsem ráda, že chodím alespoň do té práce, byť na kratší pracovní dobu, protože tam vždycky na všechno zapomenu a je mi tak nějak líp. 

V duchu se modlím za to, aby se mí nejbližší uzdravili, a neměli žádné trvalé následky, a hlavně abychom celou tuto situaci všichni nějak přečkali. Myslím, že díky této pandemii si spousta lidí uvědomila, že zdraví je opravdu to nejdůležitější.

Pokud žije člověk úplně sám a navíc ve vyšším věku, dovedu si představit, jak pro něj musí být tato situace smutná a deprimující. Snažím se pravidelně volat své babičce, která žije sama, a mně je vždycky strašně líto, jak tuto situaci hrozně prožívá a skoro mi brečí do telefonu. Je to nanic.

Pevně věřím, že se situace zlepší, a budeme zase žít svoje normální životy, a hlavně si budeme více vážit zdánlivých maličkostí.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥