Přeskočit na hlavní obsah

Mezinárodní den kuchařů

 Na dvacátého října připadá každoročně takový pěkný významný den, a sice Mezinárodní den kuchařů. Obvykle se dnes konají různé akce spojené s vařením a pečením otevřené veřejnosti, bohužel letos to kvůli bezpečnostním opatřením spojeným s pandemií nebude úplně možné. Výtěžky z těchto akcí bývají většinou věnovány různým charitám a dobročinným spolkům. 

Jedná se o celkem "mladý" svátek, slavíme jej teprve od roku 2005. 

Vařit v nějakém velkém podniku nebo restauraci pro hladové strávníky není vůbec snadné, a i v malém podniku dá práce kuchaře pěkně zabrat. 

Moje máma pár měsíců pomáhala v kuchyni, a já jsem tam byla pár dní na brigádě dělat pomocné práce jako je mytí nádobí a škrábání brambor, a nebyla to žádná legrace. Byly dny, kdy nebylo moc co dělat, ale z toho zase přišlo období, kdy pánve a hrnce nestíhaly nápor zákazníků.

No a pak jsem si praxi kuchaře vyzkoušela na učňáku. Šla jsem na obor kuchař číšník, sice jsem absolvovala jen první ročník, protože pak jsem přestoupila na maturitní obor, ale za sebe musím říci, že mě práce v kuchyni nijak zvlášť nebavila. Bavila mě naopak práce číšníka a pak taky ve studené kuchyni, kde se dělaly saláty, různé obložené mísy - to mě hrozně bavilo, aranžovat to jídlo tak, aby to bylo esteticky pěkné - pak jsme tam vyráběli i bagety, chlebíčky, ale také různé druhy pomazánek. 



Ale v teplé kuchyni, kde se vařily obědy a večeře pro studenty, mě to nijak nebavilo. Měla jsem pocit, že se tam k ničemu pořádně nedostanu, nic si nevyzkouším. Jasně, byla jsem v prváku, takže se to dalo čekat, ale i tak jsem nebyla spokojená.

Nejčastější prací bylo krájení cibule, loupání česneku nebo občasné zamíchání omáčky, a každý den jsme si po obědové pauze museli opisovat z Receptur teplých pokrmů jídlo na další den. 

Já mám jinak vaření ráda. Nejraději doma připravuji všechny možné polévky, ráda experimentuji s kořením a přípravou masa, ale ve školní kuchyni byl ten problém, že mi ta jídla připadala příliš nudná a suchá. Asi byl ten problém, že bych si to chtěla prostě uvařit podle svého, a jak jsme vařili tam, to mi zkrátka nesedlo. Neměla jsem pocit, že bych se tam něco pořádného přiučila.

A víte, co bylo na této praxi ve školní jídelně nejhorší? Ta hromada zbytků, co studenti vraceli. Samozřejmě tu byla možnost říct obsluhujícímu studentovi svůj požadavek, například že nechci maso nebo omáčku, když mi to nechutná. Ale to udělal opravdu málokdo. 

Ty hromady masa, co jsme škrábali pak do velkých pytlů, kupy brambor a jiných příloh - několikrát se dokonce stalo, že nějaký expert vrátil celý netknutý oběd - bohužel se to muselo vyhodit, to je hygiena práce. To už mi přišlo jako zbytečné plýtvání jídlem. Proč si tedy ten oběd nechal vůbec donést, a proč za ně utrácí peníze, když ho celý vrátí? Neříkám, že já jím všechno, taky občas odstrčím vidličkou na okraj talíře něco, co mi nechutná, ale rozhodně to nepřeháním.

Nikdy bych práci kuchaře nechtěla dělat, protože je to na jednu stranu kreativní povolání, ale na tu druhou zase nevděčné, protože nikdy se nezavděčíte úplně všem, a poslouchat stížnosti a vidět tu hromadu zbytků, které někdo prostě nesnědl, vidět ty plody své práce v koši, to by mi asi nedělalo úplně nejlépe.

Obdivuji všechny kuchaře a kuchařky, kteří své povolání milují a dělají ho s láskou a je to zároveň jejich koníček, a nic si nedělají z rozmarů zákazníků. Já bych na to neměla.


Krom svátku všech kuchtíků si dnes připomínáme i Světový den proti osteoporóze, což je řídnutí kostí. Mezi příznaky patří silné bolesti zad, snadná lomivost kostí a dokonce i postupná ztráta tělesné výšky. 

Osteoporóza postihuje většinou lidi až ve středním věku, a můžeme se jí pokusit zabránit aktivním životním stylem, sportem a příjmem ovoce a zeleniny, a zejména je pak důležitý vápník, který je zásadní pro zdraví kostí.

Dokonce existuje i Liga proti osteoporóze, pokud máte zájem, můžete si na jejich stránkách https://www.osteo-liga.cz/ vyhledat další informace.

Doufám, že se Vám dnešní článek líbil! Slavíte den kuchařů? Nebo Světový den proti osteoporóze? A máte zkušenosti s prací kuchaře? Napište mi do komentářů! 

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Mám známého, který je profesionální kuchař, hodně let dělal v Rakousku ve Vídni, je fakt výborný. Muselo to být určitě hodně náročné. Já bych do toho nešla. Zaprvé neumím vařit a moc mě to nebaví :D a asi bych na to ani neměla nervy. Jak říkáš, kuchař něco uvaří, strávníci to vyhodí, někdy se toho ani nedotknou... Jak říkáš, nejde se zavděčit každému, ale tak si to jídlo nemají kupovat, když ho nejí.
    Moje teta je také kuchařka. Vařila v restauraci, teď ve školní jídelně. Od té doby, co tam je (teď už tam nejsem zase já :D), jsem minimálně vyhazovala a brala jsem si i polévky, které jsem si do té doby nebrala. A jak mi chutnaly :). I když vždycky říkala, že se nedívá, když něco vyhazujeme :D, ale já se prostě bála před ní něco vyhodit :D tak jsem se naučila aspoň pořádně jíst (nemyslím ale přejídat se). Vaří výborně, miluji její jídla :P :)
    Leník

    OdpovědětVymazat
  2. To jsem ani nevěděla. Dříve jsem měla pizérii kde jsem vařila a později jsem vařila i v restauraci a mě to naopak bavilo a moc. miluji vaření a vymýšlení různých receptů.

    Kosmetické kalendáře 2020

    OdpovědětVymazat
  3. Že byl včera den kuchařů jsem nevěděla,A je to škoda.Mladí mají restauraci a dcery přítel je tam šéf,ale také hlavní kuchař.Když jsem odešla do důchodu připadla jsem si ještě plná sil a tak jsem šla k nim pracovat do kuchyně.On tam totiž nikdo dlouho nevydržel,protože je tam práce hodně,někdy jsem se nezastavila.Byla to dobrá zkušenost pro mě,která celý život pracovala v kanceláři.Mě vařit baví,ale nebaví mě klasika a manžel nic jiného nejí a tak si pro sebe vařím jinak.Hlavně mě baví zkoušet nové recepty.
    Měj hezké dny Elli

    OdpovědětVymazat
  4. Den kuchařů! Konečně! Já si občas v antikvariátu koupím starou kuchařku a zkouším podle ní vařit. Někdy je to problematické, protože račí máslo či račí ocásky se těžko shání...

    OdpovědětVymazat
  5. Přesně jak píšeš - taky by mi hrozně vadilo vyhazovat jídlo, a to i kdybych si to nakrásně dokázala osobně nebrat (o čemž dost pochybuju). Takové plýtvání je prostě hrozně smutné.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak jsem zase o něco chytřejší. Já sama nemám vaření v lásce ; ale je to pro mě existenční nutnost. Vařím ráda jen pro Lolinku a to je zdatný strávník)))
    Všechny kuchaře obdivuji.

    OdpovědětVymazat
  7. Deň kuchárov neoslavujem a popravde, ani som netušila, že i oni majú svoj deň! Ale právom! Rada pozerám v TV rôzne programy kde sa varí alebo pečie - človek naberie kopec inšpirácií. Kedysi ma varenie a pečenie moc teda nebavilo, dnes je to už iné. Kvôli korone von nechodím a tak sa realizujem v kuchyni.
    Vyhadzovanie jedla považujem za veľký hriech, pritom nábožensky založená nie som. Je smutné ako s jedlom "hospodária" dnešné obchodné reťazce : čo sa cez deň nepredá, to ide do odpisu a vyhodí sa to. Sme teda maximálne bohatý národ, keď si niečo také môžeme dovoliť... Prajem pohodový podvečer a čo sa doma navarí, to nech sa aj doma spapká! 🌞

    OdpovědětVymazat
  8. Eliss, jsem moc ráda, že sem často píšeš, jaký je to dneska den, co se slaví, a svůj názor a povídání k tomu. Moc ráda se nad tím také zamyslím. Dělat kuchařku jsem si taky trošku zkusila a musím souhlasit s tebou - je těžké strefit se do chuti a smutné, když lidé jídlo vrací. U nás nejvíc jela svíčková a knedlo-vepřo-zelo :-)

    OdpovědětVymazat
  9. O tom, že byl den kuchařů jsem nevěděla. Jako profesi bych to dělat nechtěla, ale jinak ráda vařím a čtu různé recepty.

    OdpovědětVymazat
  10. Vzhledem k tomu, že už téměř osm měsíců vařím v kuse, rozhodně svátek kuchařů neslavím. Už mám o tomhle období rozepsaný článek :D.
    To plýtvání jídlem je hrozné, ale co si pamatuji, bylo to i za mého dětství. I když je fakt, že kdo seděl se mnou u stolu a nejedl dušenou mrkev, nikdy ji nemusel vyhodit :).

    OdpovědětVymazat
  11. Tak ani já to nevěděla a v kuchyni jsem kdysi pracovala :-) Pokud bych byla zdravá už bych se k této profesi nevrátila kdo nepozná tak neví co to vše obnáší, ale bavilo mě to hodně.

    OdpovědětVymazat
  12. ani jsem nevěděla, že něco takového existuje :) to je paráda, já se teď hodně také nadchla pro polévky a tak... ale v kuchyni bych pracovat nechtěla, je to hodně náročná práce :)

    OdpovědětVymazat
  13. Také jsem nevěděla, že něco podobného existuje. Já vařím doma celý můj už dlouhý život, ale žádné experimenty nemusím. Mám nejraději klasiku a zatím to chutnalo vždy všem. To co jsem doma uvařila, to se snědlo. Bylo by mi líto jídlo vyhazovat. A na druhé straně osteoporózu taky znám, já ani nevím, jestli nebo jak velkou ji mám, ale vím, že sestra na ni bere léky. A co s ní? Já už těžko mohu nějak moc cvičit, když mi bude za pár osmdesát a mám fůru nemocí. Ale hezky jsem si početla.

    OdpovědětVymazat
  14. to jsem ani netušila děkuji za informaci :) ja miluji polevky ♥ i když u nás se moc nemusí :D

    OdpovědětVymazat
  15. Práci kuchařů obdivuji a neměla bych na ni. Zaprvé nejsem kuchařsky nijak zdatná, ač vařím pravidelně, za druhé přesně jak píšeš - je to práce do značné míry nevděčná. Každý má rád něco jiného a těžko se zavděčit všem.

    Poslední dva roky se snažím si vztah ke kuchtění více "zpozitivnit", zkoušet nové chutě, tvořit s láskou. Většinou ale vařím večer po práci jídlo na další 2 dny a to už chci hlavně něco rychlého a jednoduchého na přípravu. I já jsem si oblíbila polévky, protože nevyžadují tolik dozoru a klidně je nechám hoďku dvě bublat a dělám si svoje. :)

    OdpovědětVymazat
  16. Zrovna je v časopise Téma článek o osteoporóze.. Jinak si říkám, ještě že nevíme, jak se jídlo v restauraci skutečně představuje.. Známí vyprávěli docela horory..

    OdpovědětVymazat
  17. Tak ono jít do školní jídelny a do restaurace je rozdíl. V restauraci budu vracet sotva tknuté jídlo, když je to zle uvařený, nebo když jsem zkusila něco novýho a bylo to šlápnutí vedle. Ve školní jídelně jsem ale jídla vracela taky často, protože i když to třeba znělo celkem dobře, vyklubal se z toho blivajz uvařený právě po "školnějídlnicku", nebo v tom bylo něco, co nepozřu (třeba byla polívka, kterou mám ráda, ale oni do ní nasypali hromadu kmínu, kvůli kterému jsem ji odnesla vyhodit, když jsem to v tom talíři zjistila). Nebo změnili jídelníček na poslední chvíli a už se nešlo odhlásit. A taky se tam jinak řeší ceny, ale to určitě víš.
    Doma vařit oproti tomu je super. A souhlas s tím, že člověk je pak překvapený, jak nenudná a nesuchá jdou některá jídla uvařit.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama. Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval.  Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat. Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme

Omluva - nemoc

 Milí blogoví přátelé, kamarádi, čtenáři bohužel se budu muset na pár dní vzdát všech blogových aktivit. Dnes po příchodu z práce domů mě přepadla ošklivá střevní chřipka, mám křeče v břiše, horečku, a je mi strašně, cestuju teď mezi toaletou a postelí.  Horečku střídá zimnice, a to mám doma teď kolem dvaceti stupňů. Asi teď létají nějaké bacily ve vzduchu, protože počasí se pořád mění, dneska ráno bylo dusno a pak se prudce ochladilo a teď večer prší... Doufám, že za pár dní mi bude líp, zatím jsem si vzala dovolenou v práci na zítra, a chystám se dnes v brzy do postele. Fakt si nepamatuju, kdymi bylo naposledy tak zle od žaludku... Tak se na mě prosím nezlobte, ozvu se hned, jak mi bude trochu lépe. Ale teď fakt nemám na počítač vůbec náladu a ani moc energii... Děkuji za pochopení, hlavně Vám všem přeji hodně zdraví, Vaše nemocná Eliss ♥