zomablog

  Autor: Ellen Marie Wisemanová  Žánr: Podle skutečné události, Thriller, Román  Mé hodnocení: 75%  Obsah: Těsně po vánočních svátcích roku 1971 se šestnáctiletá Sage Wintersová vyplížila z domu a z autobusového nádraží ve Staten Island se vydala autobusovou linkou do Willowbrooku. A vede ji k tomu šokující tajemství, které se dozvěděla teprve předevčírem. Zaslechla totiž svého otčíma Alana, jak telefonoval s někým ze státní školy právě ve Willowbrooku. A ten někdo Alanovi říkal, že Rosemary se podařilo ze školy utéci, a teď ji samozřejmě všichni zaměstnanci hledají.  Sage je v šoku a celý její život se převrátil naruby. Rosemary je totiž Sageino jednovaječné dvojče - ale dívka žila již šest let v tom, že sestra zemřela. Když bylo dívkám deset let, Rosemary najednou skončila v nemocnici, podle matky s těžkým zápalem plic, kterému bohužel podlehla. Jenže tak to vůbec nebylo. Matka bohužel již dceři pravdu říci nestihla, protože zemřela před čtyřmi lety při autone...

 Nový začátek ve škole se vždy nese v duchu seznamování a oťukávání s novými spolužáky a učiteli. Pomoci tomu měl i "třídní den." To jsme se nikdy neučili, a místo toho dělali takové ty aktivity typu: "Každý se teď postaví sem před tabuli, a ve stručnosti se nám představí." Tohle jsem vždycky nenáviděla. Jak v prváku na učňáku, a později na střední. Stoupnout si před celou třídu, představit se, a něco o sobě říct... Vždycky jsem byla rudá až za ušima a přišlo mi to extrémně trapné. Přitom třeba přednést referát na nějaké téma nebo řečnit o tom, jak se plete vánočka, to mi nikdy problém nedělalo. Ale mluvit o sobě, představit se, popsat se, jak vidím samu sebe, to už je o něco těžší oříšek! ¨ A pak tu samozřejmě byly i testy na to, který typ temperamentu je nám nejbližší. Nejprve jsme měli napsat na papírek pět svých kladných, a taky pět záporných vlastností. A ono to není někdy úplně jednoduché. Jak vidím sám/sama sebe? Jinak se vnímám já, a jinak mě vnímají ostatní...

 Zítra nás čeká první jarní den. Vcelku neobvykle, ale opravdu to připadá na dvacátého března. A to z toho důvodu, že Slunce v tento den protne nebeský rovník. To je pro nás skvělá zpráva, jelikož se začnou znatelně prodlužovat dny. Více slunce, více hřejivých paprsků, a určitě taky hned lepší nálada. U nás na horách bývají noci a rána ještě chladivé, a přes den dnes bylo kolem jedenácti stupňů, zítra má být přes den devět, a v noci zase mrazík.  Ale už je toho sluníčka víc, dneska bylo tak polojasno, takže pokud to jde, jsem hodně s Julinkou venku. Včera zase pršelo, ale tak vláha pro půdu je taky důležitá.  Na pondělí jsem měla domluvenou návštěvu u babičky. Nebyla jsem u ní od Vánoc, protože jsme na střídačku byli všichni nemocní, pak byla babička nějakou dobu v nemocnici kvůli zádům, a tak jsem babičce v sobotu volala a domlouvala se s ní na návštěvu. Babička má už nějakou dobu Alzheimerovu chorobu, ale jinak je na tom zdravotně, myslím tedy fyzicky, na svůj věk dobře...

 Předevčírem jsem na jednom internetovém portálu tištěného týdeníku narazila na zajímavý článek, který se týká i rezistence antibiotik a řešení, které právě bakteriofágy nabízí. Bakteriofág, tohle slovo mi bylo matně povědomé, a já jsem si při pročítání dalších informací uvědomila, že si jej pamatuji ze základky, V hodině přírodopisu jsme si bakteriofágy stoprocentně kreslili do sešitu, protože si vybavuji, že mi připomínal nějakého příšeráka či něco takového.  Budu zde v článku používat vžitou zkratku fág - jednak je to kratší, a jak jsem zmínila, i ve spoustě článků se pojem vyskytuje pod touto zkratkou. Fágy jsou ve své podstatě viry, specializující se na bakterie. Jedná se o nejpočetnější biologickou entitu na této planetě - je jich tedy mnohem více než bakterií, a vyskytují se všude kolem nás.  A to, že se specializují na bakterie, je velmi důležité. Až v devadesátých letech minulého století si lékaři a vědci začali všímat, že je bakteriální rezistence vůči antibioti...

  Autor: Arthur C. Clarke  Žánr: Sci-fi, Futuristický  Mé hodnocení: 50%  Obsah: V daleké budoucnosti, v roce 2077, lidstvo udělalo ve výzkumu vesmíru a planet zásadní průlomy. Tím největším úspěchem se bezpochyby stalo kolonizování sousedních planet Marsu, Venuše, ale Měsíce, a těžba nových surovin. Jenže spolu s dobýváním vesmíru se zákonitě objevily první problémy a také ukázky, jak moc může být to, co přiletí z cizích končin, nebezpečné.  V roce 2077 byl zřízen program Vesmírné obrany. A to jako reakce na předešlé události, kdy obrovský asteroid zničil velkou část Itálie, když tisíc tun skály a kovu rozpadající se za letu vyvolala tak silnou tlakovou vlnu, že města Padova a Verona byly doslova smeteny z povrchu zemského. A díky tomu také spousta lidí nenávratně přišla o sluch. V několika žhnoucích okamžicích byla zničená celá staletí úsilí a pokroku...  Vesmírná obrana si kladla za cíl s velkým předstihem informovat o potencionálním nebezpečí, a díky sy...