zomablog

 Předevčírem jsem zde psala o svém trápení s uchem. Ovšem včera se to rapidně zhoršilo. Sprej na čištění uší moc nefungoval - ano, něco málo vyteklo ven, ovšem pořád mi přišlo, že mám v uchu zátku, která nejde a nejde pryč. K tomu zalehnutí a šumění začalo levé ucho bolet - občas mě v něm jakoby bolestivě bodlo, a k tomu se ještě přidala bolest hlavy.  Včera jsem byla od rána sama doma, přítel jel do Německa, konkrétně měl namířeno do Berlína. Takže k doktorovi mi to včera nevyšlo. Přítel měl přijet kolem desáté v noci. Jenže po cestě zádrhel - kolegovi "vyplivlo" auto, takže zůstali trčet na benzínce v Polsku, konkrétně v Katowicích. Jsem ráda, že se nestalo nic horšího, protože když na mě jako první do telefonu zahalekal: "Miláčku, průser," hlavou mi přeletělo všechno možné. Takže zůstali trčet na benzince, museli čekat na odtah.  Domů se nakonec dostal dneska až ve dvě ráno. Jsem neskutečně ráda že dojel v pořádku. Ale ne že by mě vzbudil - já nemohla usnout. To ...

Dnes už je pětadvacátého, únor se pomalu chýlí ke konci, a já jsem za to ráda. Na ten letošní nebudu rozhodně vzpomínat s hezkou nostalgií, ba naopak. Počasí je pořád na houpačce, aktuálně už po sněhu není skoro ani stopa, díky oblevě je téměř všechen pryč. Takže zase břečka, smutný pohled na suchou trávu, a letos jsem zatím ještě neviděla žádné sněženky, ani na místech, kde obvykle jsou, pravděpodobně se tedy ukáží až v březnu!  Julinka už je naštěstí úplně zdravá. Sirupek nakonec zabral, takže jsme se úspěšně vyhnuli nemocnici. Ale bylo to náročné. Chudáček byla nemocná prvně, a pořádně nejspíš nechápala, co se jí děje. To měla vždycky takové návaly - chvilku si hrála, pak se zase s pláčem držela za krk. Ale po pár dnech se to zlepšilo, dávala jsem poctivě zábaly na krk, i když Julča si je chtěla vší silou rvát pryč, ale to jsme taky zvládly.  Muziku Julince do sluchátek nepouštím, ale má je ráda na hlavě, přítel si je dává večer do postele, když si pouští nějaká videa, tak ...

  Autor: Paula Hawkins  Žánr: Mysteriózní, Thriller  Mé hodnocení: 60% Obsah: Třicetiletý James Becker pracuje jako kurátor umění v galerii Tate Modern. Jeho šéfem je zároveň jeho nejlepší kamarád, Sebastian Lennox. Ovšem tak trochu pikantní je to, že James odloudil kamarádovi snoubenku těsně před svatbou - a Helena teď nese příjmení Beckerová, a navíc čeká s Jamesem první přírůstek do rodiny. I přesto ale všichni tři zůstali přáteli a dokáží spolu normálně fungovat, ač je to s podivem.  I přesto se Becker někdy cítí jako vyvrhel, zvláště i proto, že Helena a Sebastian pochází z bohatých poměrů, zatímco on vyrůstal v chudé rodině, přesto se však díky své píli a stipendiu dokázal vypracovat opravdu daleko.  A teď právě Becker řeší opravdu delikátní problém. Dostal email od forenzního antropologa, který zpočátku považuje za hodně hloupý vtip. Muž mu sděluje, že v jednom z vystavených exponátů - konkrétně se jedná o skulpturu Dělení II. od umělkyně Vanessy Chapmano...

 Předevčírem na mě na internetu vyskočil článek, že únor je nejvíce depresivní měsíc. To mě opravdu překvapilo, osobně jsem tipovala spíše leden, protože letos tedy jak leden, tak i únor pro mě nejsou zrovna veselé měsíce. A tak už s velkou nadějí vyhlížím březen, jarní měsíc, kdy už by konečně mohlo být trochu lépe... Pozitivní je ovšem to, že už se prodlužují dny, nestmívá se tak brzy, což je fajn.  Když jsem chodila do práce, neměla jsem Julinku, nijak mi zima nevadila. Neřešila jsem, jaké je venku počasí, protože jsem stejně po příchodu z práce neměla na nic pořádně čas, maximálně nakoupit, uklidit, někdy uvařit, a pak už tu byl večer, takže sprcha a spánek. Ale teď, jak jsem doma, a v ošklivém počasí se nedá s malou chodit pořádně ven, také to na mě doléhá.  Vadí mi šero, ponurost, a úplně nejvíc mi chybí slunce. Letos bylo zatím hrozně málo slunečných dní, a když už se zadaří, trávím čas venku. Samozřejmě chodím ven i když je škaredě, ale tak nějak mě to ubíjí. Neba...

 Snad každého z nás někdy napadlo, jaký kus historie se vztahuje k městu, obci či vesničce, kde bydlíme. A poměrně zajímavé je někdy pátrání po tom, podle čeho a za jakých okolností získala naše obec jméno. Já bydlím v okolí Jeseníku, a máme tu obce a vesničky, které přímo odkazují k hornině, která se tu před lety těžila.  Tak schválně: Uhelná, Žulová, Písečná, Břidličná, Vápenná, Kamenná, a Zlaté Hory, kde se zlato rýžovalo i hlubině těžilo. Aktuálně se dost mluví o obnově těžby, což si nepřejí místní obyvatelé. Pochopitelně, jednak by to mohlo narušit ráz krajiny, a sám starosta řekl, že nevidí žádný přínos ani pro místní obyvatele, ani pro obec jako takovou.  Musím říct, že mně osobně se ty názvy moc líbí. Podle hornin, možná někomu přijdou ty názvy tvrdé, ale tak nějak to vystihuje, jací tady na Jesenicku vlastně jsme - kdo tu chce žít, musí být tak trochu tvrdý, protože život tu leckdy není úplně růžový.  Ale zatímco tyto názvy jsou ještě docel ucházející, tak s...

V dnešním článku se zase tak trochu ponoříme do nástrah internetu, a to zejména pro děti a náctileté. Budu se věnovat výzvám, které se nejčastěji mezi mladými užívají pod anglickým pojmem "challenge." Jde v podstatě o jednoduchou věc - někdo něco vymyslí, další jedinci tu věc napodobují, natáčejí se u toho, a pak videa nahrávají na sítě na důkaz toho, že tu výzvu zvládli.  Jenže, není výzva jako výzva. Ony totiž některé jsou doopravdy nebezpečné, a bohužel už některé děti za podobný hazard zaplatily i životem. Kdyby to byla třeba výzva typu - ukliď své okolí, pomoz babičce odnést nákup z obchodu, pusť paní s kočárkem v autobuse sednout. Ale dělat dobro je přece tak pro fanoušky nudné a obyčejné, že...  Poměrně často se mluví ve zprávách o nebezpečných výzvách. A už to není jen výsada ciziny - ale jak sleduji celkem pravidelně Krimi zprávy na CNN, tak se podobné trendy nebezpečně tlačí i k nám. Blackout Chalenge spočívá v tom, že člověk má vydržet co nejdéle škrcení, až upadne...

 V minulém deníčkovém článku jsem psala o zdravotních neduzích, které Julinku postihly. Dva dny po sobě měla zvýšenou teplotu, byla hodně uplakaná a občas se chytla oběma rukama za bradu. Všechno jsem to přičítala rostoucím zubům - nahoře se klubou dva, a Julinka už několikrát měla zvýšenou teplotu. Tedy ty dva dny měla kolem 37, jednou navečer měla skoro 38, ale teplotu se nám podařilo snižovat, v noci spala dobře. Jenže když se mi ve čtvrtek ráno probudila s chrapotem, bylo slyšet, že se jí těžce dýchá, tak mi bylo jasné, že tohle od zubů nebude. Už předtím jsem volala doktorce, ta mi řekla, že zatím nejezdit, že to opravdu vypadá na zuby, ale tohle vypadalo na jiný problém. A navíc Juli nebyla ve své kůži - sice jedla, ale hrozně moc pořád chtěla pít, a byla hrozně spavá, což se jí nepodobá, přes den teď nespí skoro vůbec.  Tak jsme v devět hodin vyrazily autobusem k dětské doktorce. I známí, co stáli na zastávce, se podivovali, že dnes se Julinka nesměje, jindy je to smíše...

  Autor: James Herbert  Žánr: Horor Mé hodnocení: 90% Obsah: David Ash nedávno oslavil třicáté narozeniny, a v pracovním životě se mu opravdu daří. Pracuje v Institutu pro výzkum paranormálních jevů jakožto profesionální lovec duchů. Firma, kde pracuje, čítá i s ním tři zaměstnance - ještě jsou tu dvě "média," Davidova nadřízená Kate Marshallová a šedesátnice Edith Phippsová. Obě ženy mají dar určitého smyslu "třetího oka" - chodí k nim vize, většinou ty, co se odehrály v nedávné minulosti.  David je, navzdory svému povolání, zapřísáhlý nepřítel podvodníčků a různých "ezo" šmejdů, a za celou svou kariéru se v podstatě nesetkal s ničím, co by jej přimělo doopravdy věřit na věci mezi nebem a zemí. Díky své racionalitě a moderní technice se mu zatím vždy podařilo prokázat, že "tajemné" jevy byly vždy jen dobře provedeným podvodem.  Teď je zrovna David pozván na odlehlé venkovské sídlo Edbrook. To sídlí stranou od vesničky Ravenmoor, na samotě. David...

 V minulém článku jsem psala o svém neutuchajícím kašli. Nakonec na něj pomohly kapky, které jsem si koupila, musím říct, že jsou hotový zázrak, ani jsem nedoufala, že to bude takto rychlé! Vůbec mi není líto těch dvou stovek, už po třech dnech jsem byla bez kašle, takže Levopront kapky rozhodně můžu doporučit.  A když už jsem se tedy vyléčila, tak jsme v pátek zašly s Julinkou do místního zábavního centra. Hned vedle je knihovna, takže jsem spojila příjemné s užitečným.  Jak je Julinka čím dál větší, tak si už více vyhraje se zařízením herny. Mají tu různé trenažery a cvičiště pro větší děti, tohle je vyloženě pro malé, školkové děti. A tak se Juli tentokrát líbila i prolézačka, kterou se dostane až ke klouzačce - párkrát jsem ji s pomocí sklouzla, to se jí moc líbilo. Bazenék s balonky ji moc nebaví, ten jsme měli doma, a taky si v něm moc nehrála, tohle ji nebere. Sice jsem ji do balonků dala, vzala do ruky tři míčky, které vyhodila ven, a to bylo všechno.  A tyto...