V minulém deníčkovém článku jsem psala o zdravotních neduzích, které Julinku postihly. Dva dny po sobě měla zvýšenou teplotu, byla hodně uplakaná a občas se chytla oběma rukama za bradu. Všechno jsem to přičítala rostoucím zubům - nahoře se klubou dva, a Julinka už několikrát měla zvýšenou teplotu. Tedy ty dva dny měla kolem 37, jednou navečer měla skoro 38, ale teplotu se nám podařilo snižovat, v noci spala dobře.
Jenže když se mi ve čtvrtek ráno probudila s chrapotem, bylo slyšet, že se jí těžce dýchá, tak mi bylo jasné, že tohle od zubů nebude. Už předtím jsem volala doktorce, ta mi řekla, že zatím nejezdit, že to opravdu vypadá na zuby, ale tohle vypadalo na jiný problém. A navíc Juli nebyla ve své kůži - sice jedla, ale hrozně moc pořád chtěla pít, a byla hrozně spavá, což se jí nepodobá, přes den teď nespí skoro vůbec.
Tak jsme v devět hodin vyrazily autobusem k dětské doktorce. I známí, co stáli na zastávce, se podivovali, že dnes se Julinka nesměje, jindy je to smíšek, ale byla zamračená, uplakaná, a bylo vidět, že není v pohodě.
Naštěstí to nemáme na polikliniku od autobusového nádraží daleko, a v čekárně zrovna nikdo nebyl. Sestřička po chvíli vyšla ze dveří, a hned nás vzala dál. Tak jsem popsala všechny příznaky, včetně té ranní dušnosti, doktorka později řekla, že to zní jako štěkavý kašel, a opravdu ano. Měla jsem poznačené na papíru i ty naměřené teploty, ještě ráno jsem dala Juli Nurofen sirup, ale nepřipadalo mi, že by nějak zabral.
Takže konečná diagnóza - zánět hrtanu neboli laryngitida. Tak jsme dostali recept na sirup, a taky dávám Priessnitzův zábal na krk - studenou plenku na krk, další vrstva igelitu a na to šátek. Do toho doma hodně větrat - studený vzduch, a moc nepřetápět. Je fakt, že v zimě teď topíme fakt dost, máme kamna s velkou výhřevností, a jak jsme ubrali, není to špatné.
Pátek i sobota byly tedy dost krušné. Julinka vždycky dostala takové návaly bolesti - s pláčem se chytala za krk, nechtěla se chovat, nosit, nic. Ale jedla a pila normálně, jen byla více spavá, na což mě upozorňovali už v lékárně, a taky se Julince chvilkama motala hlava, a byla taková jiná.
Největší strach jsem měla z toho, že budeme muset jít do nemocnice. Tam se totiž musí být, pokud se to zhorší, kdyby byla třeba Juli hodně zahleněná a nemohla by dýchat. Vím, že synovci od bráchy také byli asi třikrát v nemocnici, když byli hodně nachlazení a právě u tak malých dětí je největší problém, že ještě neumí samy smrkat.
Ale dneska už je neděle a Julinka je o mnoho lepší. Sirup dávám třikrát denně a je znát, že zabírá, dokonce ani moc neprotestuje při aplikaci, asi má příjemnou sladkou chuť.
Tak už si zase hrajeme, Juli už zase vymýšlí skopičiny jako obvykle - včera večer už si začala hrát sama s balonem, a mě se tak hrozně ulevilo, když mi ho sama od sebe donesla a pěkně mi ho přihrála!
Doufám, že už to bude v pořádku, ale předpokládám, že by se to zhoršovalo, což se neděje. Musím tedy zaklepat na dřevo! Alerýmu nemá, už ani při dýchání nijak nesípe, občas zakašle, ano, ale to říkala i doktorka, že musí vykašlat ty hleny, co se hromadí v krku.
Tak ještě budeme pár dní určitě doma, přítel je teď doma - mimochodem, taky nemocný, chytil to od Juli - takže chodím nakupovat, vařím vývary a takové ty zdravější věci. A hodně jsem dávala Juli i med do čaje, sice "jen" ten z obchodu, ale to určitě taky pomohlo. Už se těším na první trhy v dubnu, až si zase koupím ten poctivý, od včelaře...
Prošli jsme si tedy první pořádnou nemocí, jednou to prostě přijít muselo, a já doufám, že to je na dlouhou dobu poslední, a že nás už nečeká žádná nemocnice! Protože fakt strach o svoje dítě je to nejhorší, co může být.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný začátek nového týdne, Vaše Eliss ♥
Komentáře
Okomentovat