zomablog

 I v naší malé zemičce se pořád najdou kriminální případy, které se staly takříkajíc "pomníčky" - nevyřešené skutky, na jejichž složky v archivu padá prach. Přesto jsem ale toho názoru, že naše policejní sbory patří v tomto odvětví k těm špičkovým. Ráda se zajímám o různé kriminální případy, a není nic děsivějšího, než to, že člověk zmizí beze stopy, už se nikdy nikde neobjeví, a rodinní příslušníci dlouhé roky doufají, že přeci jen... Nechci si ani představovat, jak šílené to musí být.  A co je úplně nejstrašnější, když zmizí malé dítě. Dítě, které si jenom odskočilo ke kamarádovi zahrát hry na počítači, ke kterému to mělo pár kroků. Ale k tomu kamarádovi už nikdy nedojde, a od té doby děsivé nic, žádná stopa, svědci, prakticky ani podezřelí...  Už několik let mě velmi zajímá případ zmizení Ivanky Koškové. Na toto jsem narazila náhodou, díky velmi dobře zpracovanému videu, můžete si jej přehrát níže, jedná se o třetí případ, minuta 3:30. Čtrnáctiletá Ivanka Košková zmize...

 Včera většině dětem na školách začaly prázdniny, a počasí tomu zatím moc neodpovídá. Tedy, ono je to s počasím jako na houpačce. Včera bylo přes den zamračeno, sem tam vykouklo sluníčko, přesto bylo příjemně. Ideální počasí na procházku. Zato předevčírem bylo nesnesitelné dusno, jenom jsem ráno zajela s Julinkou nakoupit, a pak jsme byly doma.  A navečer přišla pěkně hlasitá bouřka, což mi nevadí, protože za takového počasí, s otevřenou ventilačkou, se mi krásně spí.  Ale když je počasí přijatelné, hodně chodíme ven. Ráno zajedeme nakoupit do města, jízda autobusem je pro Julinku velké dobrodružství, je zatím hodně společenská, na všechny okolo se směje a je hodně zvídavá.  Včera byly takové krásné naducané mraky, nicméně nakonec nepršelo, ale bylo hodně šero i přes den. Dny už se zase začínají pomalu zkracovat, letní slunovrat je za námi, ale zima je ještě daleko, že!  Klasickou kávu si teď v létě v kavárně nedávám, miluju ledové kávy a frappé, mohla bych je p...

  Autor: Jean-Francois Coatmeur  Žánr: Detektivní  Mé hodnocení: 80%  Obsah: Bývalý policista Jef Chabert neprožívá zrovna příjemné životní období. Zrovna je zase bez práce, dík své oblibě v alkoholu všude vydrží maximálně pár dní, a šmytec. Zásluhu na tom má i nedávný vyhazov od policie, kde coby poručík nadělal několik průšvihů, které se již nedaly tolerovat. Neomluvené absence, alkohol v pracovní době, a do toho se nevhodně choval k obviněným.  Od té doby se Jef protlouká, jak umí, a pokud je už ve velkém srabu a nemá ani frank, zajde za svou starší sestrou Fabienne. Ta před třinácti měsíci díky autonehodě skončila na vozíčku, ale přesto dál zvládá ředitelovat své obuvnické firmě Celtie. Hodně jí k tomu dopomáhá i manžel Erik, který je o několik let mladší, a Fabienne si rozhodně nevzal z čistě lásky. Alespoň to si tedy myslí Jef.  A očividně si manželovou nákloností není jistá ani Fabienne, jelikož poprosí bratra o laskavost. Takovou delikátní maličkost...

Čich je někdy dost neprávem opomíjený lidský smysl, ale je pro nás životně důležitý a takřka nepostradatelný. Před dvěma lety v zimě jsem chytila nějakou mutaci covidu, a přišla jsem o čich i chuť. A to vám řeknu, to bylo pěkně nepříjemné. Najednou vůbec nic necítit, to už bych nikdy nechtěla zažít. Dost se mě nové čichové vjemy natrápily i v těhotenství.  Maso mi smrdělo jak něco zkaženého, hrozně mě dráždila vůně aviváže, kterou přitom kupuji už tolik let, a i ten prací prášek mi voněl tak nějak jinak. Podle vědců je čich těhotné ženy až o celých osmdesát procent citlivější. Doposud se neví, co to způsobuje, pravděpodobně za tím ale stojí větší prokrvení centra čichových receptorů.  Jaro, léto, období, kdy všechno začíná kvést, to také působí na můj nos dost neblaze. Pyly, kvetoucí rostliny, to vše mě nutí ke kýchání a smrkání. Beru na alergii léky, přesto když někdy projdu kolem něčeho kvetoucího, co mi zrovna vadí, cítím, jak mi to nepříjemně a silně voní a lechtá v nose....

 Odmalička bydlím v krásném jesenickém pohoří, i když tu máme život někdy pěkně těžký, dík vysoké nezaměstnanosti a složitější dopravní dostupnosti, neměnila bych. Miluju to tady, přírodu, čistý vzduch, tu malou vísku, kde jsem vyrostla, chodila do školy, zažila tu první lásky a ani zkušenost v jiném, velkém městě na intru mě nepřiměla se přestěhovat jinam.  V zimě a létě jsou Jeseníky rájem pro turisty. Lázně, památky, přírodní rezervace, a samotné výhledy na hory, to je prostě něco neopakovatelného. Zapustila jsem tady kořeny a už se nehodlám přesazovat jinam, dá-li osud. Jenže tu máme i své nešvary. Krom nezaměstnanosti je to i dopravní tepna zvaná Červenohorské sedlo. Ta spojuje Jeseníky se Šumperkem, a výhledem z auta se můžete místy kochat i zde. V zimě si tu můžete zalyžovat, já zde na základce prožila část lyžařského výcviku a bylo to moc pěkné.  No a v čem tedy tkví ten hlavní nešvar Červenohorského sedla? Bydlím cca vzdušnou čarou šest, sedm kilometrů od této do...

 Letní přeháňky si snad dají zase na pár dní oddech, a čeká nás sluníčko. Včera bylo ráno dost zamračeno, později lehce sprchlo, ale stihli jsme s Julinkou nakoupit, a taky chvíli posedět venku. Ve středu jsem šla večer pro usušené prádlo, a čekalo mě tam překvapení. Sousedka pověsila na sušák malou plastovou houpačku, která je akorát pro Julinku.  Sousedka ji měla u rodičů, jenže její holčička už bude mít v srpnu tři roky, takže už z houpačky vyrostla. Julinka s Miou jsou od sebe skoro přesně na den o dva roky, tak si myslím, že už příští rok by si spolu holky mohly hrát. Teď budeme napůl ještě kupovat menší pískoviště, což je taky fajn.  Jsem ráda, že tu má Julinka do budoucna aspoň nějakou kamarádku, protože moc miminek tu teď v okolí opravdu není.  Úplně jsem si vybavila, jak jsem jako dítě taky milovala houpání. Na zahradě jsme měli velkou houpačku, ale já měla stejně nejradši ty obyčejné, dřevěné na řetízku. Ty byly vždycky u babičky na sídlišti, kam jsem jezdi...

  Autor: Jorn Lier Horst  Žánr: Thriller, Detektivní  Mé hodnocení: 70%  Obsah: Tom Kerr si již čtyři roky odpykává doživotní trest za brutální vraždu dvou mladých dívek. Trest si odpykává v jedné z nejpřísněji střežených norských věznic. Dívky před smrtí neskutečně trpěly, Kerr je několik dní trýznil těmi nejodpornějšími způsoby, a smrt tak pro ně byla vysvobozením. A po dlouhých čtyřech letech se Kerr rozhodl policii ukázat, kam pohřbil třetí oběť. Výměnou za převoz do věznice s mírnější ostrahou, kde nebude mít za spoluvězně psychiatrické pacienty.  Připravenou prověrku na místě činu si vezme na starost poručík Wisting spolu se svým kolegou Stillerem. Není to jednoduchá záležitost - oblast je potřeba zmapovat, prověřit, a také zařídit personální agendu - na místě je potřeba mít krom policie i zdravotníky a novináře. Wisting není příliš nadšený, když nadřízení pověří natáčením celého zásahu jeho dceru Line. Je sice šikovná, ale otec má o dceru obavy. Co když s...

 Očkování, odběry krve, případně aplikace kanyly do žíly - to jsou věci, kterým se prakticky nikdo z nás v životě nevyhne. A pro někoho je to doslova noční můra, jelikož jej ochromuje strach z jehel. Odborně se tomu říká trypanofobie. Takové pěkné slovo, a přitom...  Za sebe musím říct, že tohle mě zrovna moc netrápí. Jasně, není to příjemné, jehly nemáme obecně v lásce asi nikdo - krom narkomanů, že, ovšem to je něco jiného. Vyloženě fobii nemám. Ale když mi bylo deset let, byla jsem v nemocnici kvůli problémům s močovým měchýřem, ležela jsem tam asi dva týdny. A samozřejmě mi několikrát brali krev. Pamatuji si tu hrůzu, když jsem koukala, jak mi sestra odebírá krev, a tu přemisťovala do jiných ampulek. To mám dodnes v živé paměti, protože jsem se tehdy fakt bála. Sestra sice říkala, ať tam nekoukám, ale já koukala.  Můj recept na klidný odběr je se v žádném případě na to nedívat. Otočím hlavu, klábosím se sestrou, a je hotovo. Jasně, že to bolí, ale vždycky to přejde. A...

 Čtrnáctý červen je významným dnem pro všechny, co chodí darovat krev, ale nejen pro ně. Světový den dárců krve si rozhodně zaslouží své čestné místo v kalendáři. Tradici získal tento den v roce 2005, a to na popud WHO a Mezinárodní federace Červeného kříže - v tento den se totiž narodil objevitel Rh faktoru.  Já sama jsem krev nikdy nedarovala. Nesplňuji totiž váhový limit, který je pro darování nutný, a to je padesát kilogramů. Vážím tak mezi pětačtyřiceti, což je pod míru. Ale jinak bych darovala ráda, mám totiž nejvzácnější skupinu, AB, Rh faktor negativní. Tohle jsem zjistila až v těhotenství, do té doby jsem se o to nijak zvlášť nezajímala. Přítel má 0+,pozitivní.  V těhotenství mi kvůli krevní skupině dělali několikrát odběry na protilátky. Předpokládám, že je to kvůli tomu, že já mám Rh-, a přítel Rh+. Krevní skupina 0 je u lidí evropského původu nejrozšířenější. A "nulky" jsou univerzálními dárci krve - mohou ji přijímat téměř všichni, bez ohledu na to, zda je Rh...

 Tento týden jsem byla několikrát ve městě, když je hezky, jezdíme hodně s Julčou ven. Nejenom na nákupy, ale třeba i u nás na vsi na procházky, chodíme se koukat na zvířátka a tak. Včera jsem měla domluvený sraz s bývalou spolužačkou Andrejkou. Respektive měla tedy přijet ona, kupovala jsem si od ní oblečky pro malou. Domluvené jsme byly už několikrát, ale vždycky do toho něco přišlo, tak mi nakonec napsala, že mi ty věci doveze.  Už jsem si od ní koupila i jídelní židličku, pěnový kobereček a věci do postýlky, takže mám jistotu, že to bude vždycky v pořádku. Měla pro mě velkou tašku oblečení, většina věcí je nenošených, některé úplně nové, šlo vidět, že je to vyprané a v pořádku, a za všechno chtěla sedm stovek. Dobrá cena, mám toho opravdu hodně, a hlavně to jsou letní oblečky, co mi teď Julinka vynosí.  Tak jsme si včera udělaly s Julinkou módní přehlídku. Teď má období, kdy se začíná lehce vztekat, naštěstí to nejsou žádné dlouhé epizody. Ale je fakt, že jsem ji včer...

  Autor: Alexandra Oliva Žánr: Sci-fi, Fantasy  Mé hodnocení: 80%  Obsah: Linda Russellová se cítí tak trochu jako vyvrhel. Před několika lety utekla z domu, kde vyrůstala se svou matkou Lorelai a dvojčetem Emmer. Do té doby Linda nikdy neviděla okolní svět - znala jen matku, sestru, a divoká zvířata, která se potulovala na pozemcích kolem domu, zejména tedy lišky. Jejím světem byl les, běhala bosky všude kolem, prádlo si prala ručně v potoce, ale přesto její dětství nebylo tak úplně šťastné.  Zde strávila celých dvanáct let a vůbec netušila, že existuje i svět "tam" venku. Matka ji totiž ani zdaleka nezahrnovala mateřskou láskou, dalo by se říci, že ji přímo nenáviděla. A vše se zhoršilo potom, co Emmer jednoho slunečného dne zmizela, a od té doby se přestalo v domě vyslovovat její jméno. Linda se totiž narodila jako náhradnice své mrtvé sestry Madeline, stala se z ní "klonovaná," jak ji teď nazývají senzacechtivá média a aktivní uživatelé na sociálních sítích. Už ...