zomablog

  Autor: Jorn Lier Horst  Žánr: Thriller, Detektivní  Mé hodnocení: 70%  Obsah: Tom Kerr si již čtyři roky odpykává doživotní trest za brutální vraždu dvou mladých dívek. Trest si odpykává v jedné z nejpřísněji střežených norských věznic. Dívky před smrtí neskutečně trpěly, Kerr je několik dní trýznil těmi nejodpornějšími způsoby, a smrt tak pro ně byla vysvobozením. A po dlouhých čtyřech letech se Kerr rozhodl policii ukázat, kam pohřbil třetí oběť. Výměnou za převoz do věznice s mírnější ostrahou, kde nebude mít za spoluvězně psychiatrické pacienty.  Připravenou prověrku na místě činu si vezme na starost poručík Wisting spolu se svým kolegou Stillerem. Není to jednoduchá záležitost - oblast je potřeba zmapovat, prověřit, a také zařídit personální agendu - na místě je potřeba mít krom policie i zdravotníky a novináře. Wisting není příliš nadšený, když nadřízení pověří natáčením celého zásahu jeho dceru Line. Je sice šikovná, ale otec má o dceru obavy. Co když s...

 Očkování, odběry krve, případně aplikace kanyly do žíly - to jsou věci, kterým se prakticky nikdo z nás v životě nevyhne. A pro někoho je to doslova noční můra, jelikož jej ochromuje strach z jehel. Odborně se tomu říká trypanofobie. Takové pěkné slovo, a přitom...  Za sebe musím říct, že tohle mě zrovna moc netrápí. Jasně, není to příjemné, jehly nemáme obecně v lásce asi nikdo - krom narkomanů, že, ovšem to je něco jiného. Vyloženě fobii nemám. Ale když mi bylo deset let, byla jsem v nemocnici kvůli problémům s močovým měchýřem, ležela jsem tam asi dva týdny. A samozřejmě mi několikrát brali krev. Pamatuji si tu hrůzu, když jsem koukala, jak mi sestra odebírá krev, a tu přemisťovala do jiných ampulek. To mám dodnes v živé paměti, protože jsem se tehdy fakt bála. Sestra sice říkala, ať tam nekoukám, ale já koukala.  Můj recept na klidný odběr je se v žádném případě na to nedívat. Otočím hlavu, klábosím se sestrou, a je hotovo. Jasně, že to bolí, ale vždycky to přejde. A...

 Čtrnáctý červen je významným dnem pro všechny, co chodí darovat krev, ale nejen pro ně. Světový den dárců krve si rozhodně zaslouží své čestné místo v kalendáři. Tradici získal tento den v roce 2005, a to na popud WHO a Mezinárodní federace Červeného kříže - v tento den se totiž narodil objevitel Rh faktoru.  Já sama jsem krev nikdy nedarovala. Nesplňuji totiž váhový limit, který je pro darování nutný, a to je padesát kilogramů. Vážím tak mezi pětačtyřiceti, což je pod míru. Ale jinak bych darovala ráda, mám totiž nejvzácnější skupinu, AB, Rh faktor negativní. Tohle jsem zjistila až v těhotenství, do té doby jsem se o to nijak zvlášť nezajímala. Přítel má 0+,pozitivní.  V těhotenství mi kvůli krevní skupině dělali několikrát odběry na protilátky. Předpokládám, že je to kvůli tomu, že já mám Rh-, a přítel Rh+. Krevní skupina 0 je u lidí evropského původu nejrozšířenější. A "nulky" jsou univerzálními dárci krve - mohou ji přijímat téměř všichni, bez ohledu na to, zda je Rh...

 Tento týden jsem byla několikrát ve městě, když je hezky, jezdíme hodně s Julčou ven. Nejenom na nákupy, ale třeba i u nás na vsi na procházky, chodíme se koukat na zvířátka a tak. Včera jsem měla domluvený sraz s bývalou spolužačkou Andrejkou. Respektive měla tedy přijet ona, kupovala jsem si od ní oblečky pro malou. Domluvené jsme byly už několikrát, ale vždycky do toho něco přišlo, tak mi nakonec napsala, že mi ty věci doveze.  Už jsem si od ní koupila i jídelní židličku, pěnový kobereček a věci do postýlky, takže mám jistotu, že to bude vždycky v pořádku. Měla pro mě velkou tašku oblečení, většina věcí je nenošených, některé úplně nové, šlo vidět, že je to vyprané a v pořádku, a za všechno chtěla sedm stovek. Dobrá cena, mám toho opravdu hodně, a hlavně to jsou letní oblečky, co mi teď Julinka vynosí.  Tak jsme si včera udělaly s Julinkou módní přehlídku. Teď má období, kdy se začíná lehce vztekat, naštěstí to nejsou žádné dlouhé epizody. Ale je fakt, že jsem ji včer...

  Autor: Alexandra Oliva Žánr: Sci-fi, Fantasy  Mé hodnocení: 80%  Obsah: Linda Russellová se cítí tak trochu jako vyvrhel. Před několika lety utekla z domu, kde vyrůstala se svou matkou Lorelai a dvojčetem Emmer. Do té doby Linda nikdy neviděla okolní svět - znala jen matku, sestru, a divoká zvířata, která se potulovala na pozemcích kolem domu, zejména tedy lišky. Jejím světem byl les, běhala bosky všude kolem, prádlo si prala ručně v potoce, ale přesto její dětství nebylo tak úplně šťastné.  Zde strávila celých dvanáct let a vůbec netušila, že existuje i svět "tam" venku. Matka ji totiž ani zdaleka nezahrnovala mateřskou láskou, dalo by se říci, že ji přímo nenáviděla. A vše se zhoršilo potom, co Emmer jednoho slunečného dne zmizela, a od té doby se přestalo v domě vyslovovat její jméno. Linda se totiž narodila jako náhradnice své mrtvé sestry Madeline, stala se z ní "klonovaná," jak ji teď nazývají senzacechtivá média a aktivní uživatelé na sociálních sítích. Už ...

 Sny jsou ve své podstatě fascinujícím fenoménem. Spíme, a mozek nám promítá nějaké dávno zasuté vzpomínky, často v hodně zvláštní podobě. Mě se třeba dneska v noci nezdálo nic - respektive si to tedy nepamatuji. Ale pak jsem si kolem deváté na chvíli ještě schrupla s Julinkou, a to se mi zdál zvláštní sen.  V něm jsem se octla na své domovské základní škole, a tam jsem se o něčem bavila s ředitelkou. Pak jsme se octly společně v tělocvičně, kde byla spousta krabic s balonky. Tak jsme tu tělocvičnu procházely, a pak jsem se probudila. Opravdu zajímavé. Kolem školy chodím často na procházku, taky se dívám na její webovky, protože tam mám synovce, a zajímá mě život na škol. A nedávno tam nastoupila nová ředitelka, která mě jako dítě učila matematiku, a je to strašně fajn ženská. Tak se to tam všechno pomíchalo.  Ale většinou si tedy své sny vůbec nepamatuji. Už dlouho mě netrápí ani noční děsy, naposledy se mi zdálo o pavoucích někdy před rokem. A když si prý ráno nepamatuj...

 Včerejší dusný den skončil večerní bouřkou a deštěm, a tentokrát bylo hromobití jak má být. Ale dneska už je zase teplo, ráno to vypadalo na chladný den, dokonce bylo zamračeno, ale nakonec se krásně vyčasilo.  Hodně teď chodíme ven, což je fajn. Julince se ve sportovním kočárku moc líbí, co už se jí líbí méně, jsou ponožky a punčocháče. Zrovna dneska jsme ve městě ztratili jeden pár, to prostě nelze uhlídat, každou chvíli má ponožku dole a vesele ji žvýká.  A venku v přírodě ji zajímají kytičky, travička, hlína, nejradši by všechno ochutnala a musím hlídat, co si chce dát do pusy. Na polní cestě nám vyrostl tento zajímavý oblouk, asi plašič na ptáky, těžko říct, k čemu to může sloužit? No působilo to na mě až lehce děsivě, takový výtvor uprostřed ničeho.  Julča je pořád moc hodné miminko. Pláče jen někdy před usnutím, a když má velký hlad. Z jídla jí chutná všechno, zkoušela jsem jí dát i vařený, rozmixovaný špenát, do toho trošku rozdrceného bramboru. A někdy jíme...

  Autor: Jennifer McMahon  Žánr: Horor Mé hodnocení: 50% Obsah: Alison nedávno oslavila čtyřicáté narozeniny a její život je takřka dokonalý. Má milujícího manžela Marka, dvě dcery, sedmnáctiletou Izzy a šestiletou Olivii, a díky své fence Moxie se stala slavnou. Psí labradorka ji totiž inspirovala k napsání knížky pro děti, která se stala celosvětovým bestsellerem.  S rodinou žije ve starém stavení, které si Alison předělala k obrazu svému, a společnost jim tu dělají dvě potrhlé sousedky, Penny a Louise, které se milují a nestydí se to dát všem najevo. Další sousedi žijí o několik kilometrů dále, takže se dá říci, že žijí na samotě. Mark pracuje jako učitel na místní střední škole a Alison se právě teď věnuje domácnosti a práci na nové knize - tentokrát bude Moxie zachraňovat Halloween. Jenže práce nejde zdaleka podle plánu, a Alison si raději kreslí, co jí přijde na mysl.  Poklidnou atmosféru přeruší telefonát. Je to Paul, spolubydlící a blízký přítel její matky. V...

Druhého června jsem měla v kalendáři označený červeným fixem. Na devět hodin jsem se měla dnes dostavit na městský úřad na odbor přestupků. Už před více než měsícem mi přišlo předvolání kvůli pokousání psem, které se stalo v polovině března.  Tehdy v neděli jsem měla namířeno na autobus do města na nákup. Přítel byl doma, tak jsem mohla vyrazit bez Julinky. Kousek od naší bytovky je postavený kamenný most, jeden z mála, který nevzala povodeň, a je to tak spojnice na hlavní cestu. Jinak bych si to musela složitě obcházet. No a jak jsem šla po mostě, to jsem byla asi v jeho půlce, vyřítil se proti mě kluk na kole.  Před sebou na vodítku vedl psy. Vodítko bylo rozdvojené. Znám toho kluka od vidění, vím, že se psy takto po vesnici jezdí, připadá mi to teda dost nebezpečné, ale budiž. A jak se proti mě vyřítil, psi proběhli vedle mě, a najednou jsem ucítila bolest v levé noze. Jeden z těch psů mě kousnul. Je fakt, že štěkali, ale já je nijak nedráždila, proč taky, nemám to ve zvyku...