Prokletí, nebo náhoda?

 Všichni tak nějak víme, že krást se nemá. Ale jsou situace, kdy se sebrání určitého předmětu nemusí posuzovat jako krádež. Když jsem třeba na dovolené u moře, a odvezu si pár mušlí, nebo kamínků. Samozřejmě u toho nebudu plenit a drancovat místní přírodu. I já sama mám doma pár mušliček a kamínků, přivezených z cest po dovolených. 

Jenže jsou starověké či přírodní památky, odkud si nesmí zvídavý turista odnést nic jiného, než fotografie a zážitky. Odnášení čehokoliv se tu trestá pěkně tučnou pokutou. Mezi tato přísně střežená místa patří i Pompeje. Toto starověké italské město bylo v roce 79 zničeno mohutnou erupcí sopky Vesuv. Silná vrstva popela pohřbila město, ale v podstatě tak došlo k jakési "konzervaci" budov a památek, díky čemuž zůstaly Pompeje obdivuhodně zachovány. 

K jejich znovuobjevení a prozkoumání došlo až po roce 1749.

I v dnešní době zájem turistů o návštěvu Pompejí nijak neutichá. A stejně, jako u jiných významných památek, zde platí přísný zákaz a mnohá varování o odnášení si jakýchkoliv kousků kamenů, či dokonce ozdobných omítek. A samozřejmě, i zde turisté na varování příliš nedbají.

Jenže se zdá, že odnést si něco z Pompejí znamená další, tentokrát nevítaný, suvenýr navíc. A tím má být obrovská smůla, která se "zloději" začne lepit na paty. V roce 2020 zaslala Kanaďanka, známá pouze pod jménem Nicole, na adresu archeologického parku omluvný dopis. 

V dopise byly dvě mozaikové dlaždice, části amfory a kus keramiky, které odtud odnesla již před patnácti lety. Zde jsou úryvky z dopisu: 

"Nyní je mi 36 let a dvakrát jsem prodělala rakovinu prsu. Naposledy to skončilo dvojitou mastektomií. Měla jsem také finanční problémy, i moje rodina. Jsme dobří lidé a já nechci toto prokletí přenést na svou rodinu nebo děti." 

Zvláštní shoda okolností je, že na začátku tohoto roku zaslala jiná žena zpět ukradenou pemzu z Pompejí. Ta v přiloženém dopise, ve kterém nechyběla ani omluva, dodala, že ji stihla "pompejská kletba" - diagnóza lékařů stejná jako v minulém případě - rakovina prsu.

No, tak trochu si myslím, že by na tom mohlo něco být. Jedná se přeci jen o posvátné místo, Pompeje jsou vlastně takové zvláštní pohřebiště. A nikoho soudného nenapadne odnést něco z takového místa. To je přece něco podobného, jako byste si ze hřbitova odnesli z cizího hrobu svíčku jen proto, že se Vám líbí. Trochu morbidní přirovnání, ale není to pravda? 

Podobnou pověst, kde jsou v hlavní roli prokleté kameny, má chráněné území Karlu Karlu - česky Ďáblovy kuličky. Rozlehlá pláň v australském vnitrozemí získává své jméno podle zvláštních geologických útvarů, které se zde nacházejí. Obrovské žulové balvany, na kterých zapracovala eroze, totiž skutečně připomínají cvrnkací kuličky. 

Pro domorodce je to posvátné místo, k němuž se pojí řada tajemných příběhů. Po příchodu evropských osadníků do Austrálie je v oblasti Ďáblových kuliček zaznamenáno několik podivných incidentů. V roce 1948 se pětadvacetiletý strážník Gilbert vrací v doprovodu domorodého stopaře do Tennant Creeku vzdáleného asi hodinu jízdy od Ďáblových kuliček. Kolem druhé hodiny odpoledne se jejich auto náhle a bezdůvodně převrátí. 

Zatímco stopař je z vozu vymrštěn a nic se mu nestane, Gilbert na místě umírá, a jeho tělo je nalezeno u paty jednoho z kulovitých kamenů. Hloupá náhoda, nešťastná nehoda, nebo prokletí? 

Jiná pověst totiž zase vypráví, že jeden z kamenů, který se zde nachází, byl přemístěn právě do již zmíněného Tennant Creeku, kde měl sloužit jako ozdoba. Vzápětí prý obyvatele postihla epidemie záhadné nemoci, při nichž mnoho nakažených umírá. A vše rázem jako když utne, když byl kámen odvezen zpět. 

Turisté, kteří v oblasti Ďáblových kuliček zůstanou přes noc, již několikrát vypověděli, že v noci slyšeli jakési hrůzostrašné kvílení, nebo podivné stíny, hýbající se mezi kameny.

Aborginci, původní obyvatelé Austrálie, si z generace na generaci předávají zvláštní pověsti, které se týkají právě Ďáblových kuliček. Ďábelský muž jménem Arrange sestoupí z nedalekého kopce a putuje tamní oblastí. Při procházce si vyrobí pásek z vlasových šňůr. Když kroutí prameny vlasů, aby z nich vytvořil šňůrky, upustí na zem několik chuchvalců. 

Z nich se pak stanou obrovské balvany - Ďáblovy kuličky. Tady si ovšem turisté nemohou kameny odnést domů, ale stejně je podle místních lepší se mu vyhnout, i když je tu moc krásně.

No, každopádně, je lepší si raději z podobných "nechvalně" vyhlášených turistických oblastí nic neodnášet. Přeci jen, odnášet cokoliv z posvátných pohřebišť, ale i třeba z místního hřbitova, to už z principu tak trochu zavání tím, že se na mě nalepí smůla! 

Je to opravdu zajímavé, a myslím, že na tom tak trochu něco pravdy bude. Věřím tomu, že když se někde stane velké zlo, tak se to pak přenese například i do těch kamenů a kusů omítek z Pompejí. I když, kdoví? 

Napište mi do komentářů co si o tomto myslíte! Je podle Vás v pořádku, když si turisté odnášejí kusy artefaktů i z míst, kde je to přísně zakázáno? Může být něco pravdy na "pompejské kletbě?" Nebo jde jen o hloupou náhodu? A co pověst o Ďáblových kuličkách? Budu se těšit na Vaše názory!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥