Voda patří k tomu nejzákladnějšímu, z čeho je stvořen život, a také se bez ní také žádný život neobejde. Vždyť sám lidský organismus je z šedesáti procent tvořen vodou! Což je také dost zvláštní představa, že? Když nám tento fakt říkali na základce, opravdu mě to velmi překvapilo. A zajímavostí je, že muži mají většinou o něco málo větší podíl než ženy. Přičemž rozložení vody s přibývajícím věkem klesá.
Každou dobu někde vychází články, že je třeba dbát na pitný režim, hlavně se stoupajícími teplotami venku. Je pravdou, že přes zimu do sebe zdaleka nedostanu tolik tekutin, jako v teplých jarních a letních měsících. Na základce jsme kdysi dostali v rámci přírodovědy takový zajímavý úkol. Po celý víkend si zapisovat, kolik tekutin jsme vypili za celý den. A vypadalo to asi nějak takto:
Jeden hrníček čaje, dvě sklenice džusu, hrneček kakaa, půl hrníčku limonády. Kdybych si podobné zápisky měla psát i dnes, asi bych byla překvapená, jak málo tekutin do sebe dostanu. Tak nějak s tím totiž bojuji celý život - se špatným pitným režimem, a někdy to nekončí zrovna příjemně...
Četla jsem před časem jednu takovou pěknou poučku: "Když nutíte organismus, aby pracoval s omezeným množstvím tekutin, je to stejné jako snažit se mýt nádobí ve sklenici vody." Což dost dobře nemůže fungovat. Nedostatek tekutin v těle způsobuje, že všechny odpadní látky se vylučují v koncentrovanější formě. To způsobuje nepříjemný tělesný zápach - pot, nečistý dech, a mimo jiné i páchnoucí moč. Prostě nic moc, a jen si tím zbytečně ubližujeme.
Můj pitný režim tedy opravdu není kdovíjaký. Nepiju tedy vůbec alkohol, což ledvinám a močovému měchýři prospívá, ale na druhou stranu do sebe dostanu za den poměrně dost kávy. Ráno si dám malý šálek, ve městě ještě většinou ledovou kávu, a pokud je doma přítel, vypijeme spolu doma klidně tři kávy - klidně slabší, ale i tak.
A opravdu se mi často stane, že se ráno zapomenu napít. Káva, trošku vody, a pak často dlouho nic. Nevařím si ani čaje, jen když jsem nemocná, a sladké pití moc nekupujeme. Pro Julinku mám zdravější sirupy, kde není tolik umělých přísad, a nebo koupím v drogerii šťávy bez přidaného cukru.
Nejběžnějším pitím je pro mě čistá voda. Nekupujeme domů žádné balené vody, občas v létě nějaký ten džus nebo minerálku. Je fakt, že v létě je více chuti na tyto sladké limonády, ale jak jsem zvyklá pít vodu bez cukru, tak si je musím naředit, například jablečný džus bych jen tak nevypila, protože ta sladkost je mi velmi nepříjemná.
A ono pití obyčejné vody má své výhody. Cukr obsažený v limonádách vyžaduje ke svému zpracování další vodu, a většina běžných nápojů přispívá k překyselení žaludku. Podle odborníků dokonce i tvrzení, že Cola pomáhá k uklidnění podrážděného žaludku, se nezakládá na pravdě. Fosfor navíc přispívá k většímu vylučování vápníku z organismu, což nepřispívá zdraví zubů ani kostem. Krom podráždění žaludku sladké nápoje zpomalují trávení a celkově zatěžují ledviny.
Zato čistá voda organismus detoxikuje a zbavuje všech nečistot. Další věc spojená s trávením - nedostatek vody způsobuje zácpu, což není rozhodně nic příjemného. Často se zmiňuje i pozitivní vliv dobré hydratace na pleť - dva až tři litry denně je klíčové pro hydrataci a zářivý, pružný a mladistvý vzhled. Dehydratovaná pleť bývá náchylnější k tvorbě vrásek.
Samé benefity - a za tím vším se skrývá jen pravidelný pitný režim a čistá voda. Vypadá to jednoduše, že? Jenže každý z nás má nejspíš úplně jinou potřebu vody, pocit žízně, a problémem je třeba i to, že prostě zapomínáme pít.
Když jsem chodila do práce, tak jsem opravdu žádný pořádný pitný režim neměla. Jednoduše - kašlala jsem na to. Nechtělo se mi odbíhat na toaletu, přišlo mi, že mě to zdržuje od práce, tak jsem za celou, mnohdy i desetihodinovou směnu vypila jen pár loků čisté vody z hrníčku. A přišlo mi, že je to tak v pořádku.
Jenže v horkých dnech, kdy teplota stoupala ke třiceti stupňům, na dílně nebyla klimatizace, podmínky dost šílené. Takže jsem za to nakonec zaplatila. Ke konci směny mě hrozně zabolelo vlevo v zádech. Chvíli jsem měla pocit, že se snad ani nenadechnu. Do toho hrozný pocit žízně, ještě před koncem pracovní doby jsem do sebe nalila snad víc než litr čisté vody. Pořád, nezastavitelný pocit žízně. Ale na záchod se mi nechtělo, i přes to velké množství vody.
A domů jsem jela na kole, skoro tři kilometry, a byla to ta nejdelší cesta z práce. Bylo mi jasné, že je to od ledviny. Tupá, neustupující bolest, hrozně nepříjemná. Doma jsem si zalezla ve svetru hned do postele a pořád vodu, urologické čaje, ale nebylo to o moc lepší. A ráno jsem ještě jela s bolestí do práce. To už jsem skoro brečela, ale styděla jsem se přiznat šéfovi, že nemůžu jít do práce. Ale tak samozřejmě viděl, že je mi zle, a byl tak hodný, že mě odvezl k doktorce, která mě stejně později poslala na internu do nemocnice, na vyšetření. To byla opravdu katastrofa, dlouhé čekání v bolestech, pořád jsem se prolévala vodou z nemocničního automatu.
Nakonec mi doktor sdělil, že mám náběh na zánět ledvin. Hodnoty jsou na hraně, ale pokud budu hodně pít, koupím si brusinky a budu v teple odpočívat, tak se to spraví. Vzala jsem si to opravdu k srdci, ale tak tři dny jsem nemohla bolestí spát, tu první noc jsem měla pořád zimnici, spala jsem ve svetru, a na rychlý nákup jsem šla také hodně oblečená - byla jsem tehdy sama doma, neměl mi kdo nakoupit, takže jsem se v bolestech belhala do obchodu, fakt hrůza.
Ale zvládla jsem to, nakonec se zánět nerozjel, ale dostala jsem opravdu velké ponaučení, a od té doby jsem si dávala hlavně v práci velký pozor. Ve vedrech jsme dostávali minerálky, tak jsem vždy alespoň skoro celou vypila. Musela jsem se do pití nutit, pravda, ale šlo to.
Od té doby co jsem na mateřské, tak s pitným režimem zase trochu hapruji. Zapomínám pít, a nebo mám pocit, že nemám na pití čas. Ale tak to opravdu není, jen na to kašlu, bohužel. Přes den piju málo, doháním to večer, někdy i v noci mám velkou žízeň, a to je špatně. Přitom Julinka na to opravdu dbá. Do města beru sirupy, mléko teď už tolik nepije, a má hrozně ráda čaj s medem.
Zajímavostí je, že malé děti mají větší žízeň obecně. Snášejí totiž ztrátu tekutin podstatně hůře. Například ztráta půl litru vody u dospělého neznamená zase tak moc, zatímco u dítěte se může jednat o těžkou dehydrataci. Pokud desetikilogramový kojenec kojenec ztratí patnáct procent ze své váhy, mohl by zemřít. Právě proto malé děti tak hodně pijí - činí tak spontánně, ze svého přirozeného instinktu. A děti jsou podstatně citlivější na ztrátu tekutin. Julince s sebou vždycky beru ven flašku s pitím, i když jdeme jenom před dům na písek, je zvyklá mít pití pořád po ruce.
A taková lehká dehydratace dokáže s člověkem pořádně zamávat. V zimě se mi dvakrát stalo, že jsem se vzbudila s hrozným motáním hlavy, nebyla jsem hodinu schopná vstát z postele. Jenom jsem pila pořád vodu, ležet, a to bylo všechno. Po hodině to přešlo, ale bylo to hrozně nepříjemné, měla jsem o sebe v tu chvíli fakt strach.
Přitom úbytek tělesné hmotnosti je hlavním ukazatelem dehydratace. Už při dvou procentech nastává pocit žízně. Šest procent přináší pocit celkové slabosti a únavy - je možné, že jsem tohle měla onehdy, jak jsem se ráno vzbudila s motáním hlavy a pocitem žízně. Slabost to opravdu byla. Sedm až čtrnáct procent s sebou nese nervozitu, třes rukou, ale třeba i halucinace.
A v tom nejhorším případě nastane smrt - normálně člověk vydrží bez vody nejvýše dva a čtyři dny. V roce 1979 byl v policejní cele omylem zavřen osmnáctiletý rakouský zedník Andreas Mihavecz. Bez vody a jídla vydržel 18 dní! Přežít se mu podařilo pravděpodobně díky tomu, že olizoval zkondenzovanou vodu ze stěn cely. Andrease zapomněli v cele tři zodpovědní policisté - tak nějak si mysleli, že jej propustil někdo z kolegů, a dále se o tom mezi sebou nebavili.
Po propuštění zhubnul Andreas přibližně čtyřiadvacet kilogramů, a byl kriticky podvyživený a dehydratovaný. Opravdu šílená věc, je zázrak, že toto přežil, i když zotavování trvalo několik týdnů.
Ale tohle je opravdu extrémní případ. Upřímně, myslím, že smrt dehydratací musí být vůbec jedna z nejhorších, bludy, halucinace, strašný pocit žízně, to si nechci ani představovat.
Voda je životně důležitá, bez ní není nic, a je na každém z nás, jak zodpovědně se k pitnému režimu postavíme. Ale někdy to opravdu není jednoduché, ale teď mi třeba pomohlo i psaní tohoto článku , za celou dobu psaní jsem vypila pořádně tři sklenice vody. Taky dobře.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji pěkné květnové dny, Vaše Eliss ♥
Příznám se , že nepiju tolik , kolik bych měla a nejde jen o vodu . Celkově . Vím, že je nezdravější než cokoliv jinýho , ale voda bez příchutě mi vůbec nechutná a taky na mě působí hodně močopudně .
OdpovědětVymazat