Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 423 Modrá hodina

 Autor: Paula Hawkins 

Žánr: Mysteriózní, Thriller 

Mé hodnocení: 60%

Obsah: Třicetiletý James Becker pracuje jako kurátor umění v galerii Tate Modern. Jeho šéfem je zároveň jeho nejlepší kamarád, Sebastian Lennox. Ovšem tak trochu pikantní je to, že James odloudil kamarádovi snoubenku těsně před svatbou - a Helena teď nese příjmení Beckerová, a navíc čeká s Jamesem první přírůstek do rodiny. I přesto ale všichni tři zůstali přáteli a dokáží spolu normálně fungovat, ač je to s podivem. 

I přesto se Becker někdy cítí jako vyvrhel, zvláště i proto, že Helena a Sebastian pochází z bohatých poměrů, zatímco on vyrůstal v chudé rodině, přesto se však díky své píli a stipendiu dokázal vypracovat opravdu daleko. 

A teď právě Becker řeší opravdu delikátní problém. Dostal email od forenzního antropologa, který zpočátku považuje za hodně hloupý vtip. Muž mu sděluje, že v jednom z vystavených exponátů - konkrétně se jedná o skulpturu Dělení II. od umělkyně Vanessy Chapmanové - identifikoval jednu z užitých kostí - konkrétně žebro - coby lidskou. A to je samozřejmě pro galerii velký problém. 

Vanessa Chapmanová před lety zemřela na rakovinu prsu, a všechny své práce odkázala právě Fairburnské nadaci, pod kterou spadá i galerie. Jenže dalším problémem je, že všechny Vanessiny práce se na světlo světa nikdy nedostaly. Sebastian si je jistý, že zůstaly na ostrově Eris, který Vanessa celý koupila, a měla zde svůj dům. 

Dům v současnosti obývá Grace Haswellová, místní lékařka a svého času nejlepší přítelkyně Vanessy. Ta byla poslední vykonavatelkou Vanessiny poslední vůle, a je v kontaktu i s galerií Tate Modern. A před Beckerem stojí zajímavá výzva. Navštívit Grace na ostrově Eris a pokusit se od ní získat obrazy a případné další umělecké předměty, pod kterými je Vanessa podepsaná. 

Jenže skotský ostrov Eris je dvanáct hodin denně díky pravidlům přílivu a odlivu odříznutý od okolního světa, navíc počasí zde je velice nestálé, a podmínky se mění prakticky z minuty na minutu. Přesto se Becker rozhodne Grace navštívit. Dům je na samotě, kolem něj se rozléhá les a majestátní skála, takže Becker hned pozná, že právě tady Vanessa vytvořila své nejlepší a nejslavnější dílo. 

Grace je úplný opak Vanessy - tak si to tedy alespoň Becker představuje, protože slavnou umělkyni nikdy nepoznal. V jeho očích je jen obyčejnou šeredou, která moc rozumu nepobrala, a kurátor nechápe, jak mohly být dvě tak odlišné ženy nejlepšími přítelkyněmi. 

Becker ale hledá i jiné indicie. Vanessa byla vdaná za výstředního Juliana. Jejich vztah byl velice bouřlivý, návraty a rozchody byly na denním pořádku, Vanessa navíc svého muže dotovala, jelikož byl věčně bez peněz, a v podobném duchu to proběhlo i po jejich oficiálním rozvodu. Jenže před dvaceti lety přijel Julian bývalou ženu opět navštívit, a zmizel. Policie nikdy nezjistila, co se stalo, nenašel se ani on, ani jeho luxusní sportovní auto. Jako by se propadl do země... 

Takže se logicky nabízí možnost, že ono žebro z výstavy patří Julianovi. Jenže jak to dokázat? Vanessa je dávno mrtvá, a Grace se sice chová přátelsky, dokonce dá Beckerovi několik fotografií a deníky, které Vanessa kdysi psávala, jenže kurátor se nemůže zbavit dojmu, že žena před ním něco úzkostně tají.

A když začne rozplétat předivo tajností a lží, může vyjít na světlo něco opravdu šokujícího. Modrá hodina je totiž magický čas mezi dnem a nocí, a během ní se může stát cokoliv... 


Hodnocení: Od Pauly Hawkins jsem před lety četla proslulou Dívku ve vlaku. Knihu i film bych hodnotila tak nějak průměrně, ono šílení kolem díla se mě nijak zvlášť nedotklo. Tak jsem byla velmi zvědavá na tento titul. 

Anotace na přebalu byla totiž poměrně strohá, nic moc se z ní dozvědět nedá, a chvilku mi trvalo, než jsem se pořádně rozkoukala v ději. Hned zpočátku mi přišla kniha zvláštní, a nevěděla jsem, kam ji pořádně dějově zařadit. Detektivka, thriller, nebo román? Pořád jsem netušila, co vlastně čtu. V ději skáčeme z minulosti do současnosti, přičemž čtenář musí dávat pozor, zda je zrovna v roce 2002 nebo 2005, vzhledem k událostem. 

Jsou tu pasáže z Vanessina deníku, které popisují její život na ostrově - ano, jakožto umělkyně byla místy dost výstřední, ale moc mě bavily pasáže o umění. To, jak popisovala cit pro barvy, náladu na malování, dar vidět ve zdánlivě obyčejných věcech něco víc a pak to přenést na plátno, to bylo opravdu dechberoucí. 

Ale s dějem jsem místy měla problém. Přišlo mi to nezáživné, autorka se pořád snažila vzbuzovat v čtenáři napětí, ale nevím. Atmosféra ostrova není úplně špatná, noční scény byly místy opravdu tajemné - jen ta představa, bydlet takto na samotě, z jedné strany moře, skála, a pak hustý, tmavý les, kde se může skrývat cokoliv a kdokoliv. Ale jak jsem už zmínila, děj se pořádně neposouval, nepochopila jsem třeba, proč to s tím lidským žebrem nenahlásili hned na policii, jasně, galerie asi nechtěla skandál, ale bylo to divný. 

Chápu, že třeba ty deníkové pasáže měly osvětlit některé věci, ale bylo to příliš zdlouhavé. A bohužel se zde dá celkem jednoduše odhadnout pachatel, a také jeho zvrácené představy. I s postavami jsem měla docela problém, všechny byly povahově jaksi pokřivené, nesympatické, a vlastně mě nepřekvapilo, že jejich osud nebyl zrovna růžový! 

Tak se nakonec vlastně řešilo hned několik zločinů, všechno to začalo objevem jednoho žebra, a skončilo to hned několika mrtvolami. Je škoda, že se dá osoba pachatele tak lehce odhadnout, protože tady je to až příliš okaté.

A potom musím vypíchnout další věc. Úplný závěr byl takový zvláštní, vlastně čtenář neví, jak to s jedním hrdinou dopadlo. Zda to, co je vylíčeno v poslední kapitole je umírání, nebo se to celé otočí a on je zachráněn? Končí to tedy vlastně dost lyricky - modrým světlem, které zde ale může představovat cokoliv. Tak opravdu nevím. 

Dávám šedesát procent, jedná se o průměrný román, vlastně to není ani pořádně thriller. Hrozně zvláštní, protože nevím, kam vlastně tuto knížku pořádně zařadit. Možná mysteriózní - nevím. Čekala jsem mnohem víc, ona i knížka je napsána hrozně zvláštním, neobvyklým stylem, který každému asi nesedne.

A co Vy? Četli jste Dívku ve vlaku? Líbila se Vám? Máte rádi mysteriózní romány? Přečetli byste si rádi tuto knihu? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Dívku ve vlaku mám doma , ale nějak mě to neoslovilo . Na to , jak se to prezentovalo jako něco wow . Mě to teda nepřesvědčilo a četla jsem jí jen jednou .

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tohle asi nebude nic pro mne...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Další špatná zkušenost

 Už více než devět let uplynulo od chvíle, kdy jsem poprvé navštívila psychiatra. Tehdy moje problémy s jídlem nakonec vyústily v poruchu příjmu potravy, konkrétně v anorexii. Dlouho jsem si nebyla schopná připustit, že mám nějaký problém, bylo opravdu těžké se "dokopat" k návštěvě odborníka.  Paní doktorka byla na můj vkus poněkud zvláštní, byla málomluvná, a působila na mě až strnulým dojmem. O problémech se mnou nemluvila, jen kývala, občas něco prohodila, a jediné, s čím jsem odcházela z ordinace obohacená, byly recepty na antidepresiva. Dostala jsem hned dvoje léky, jedny na spaní, a přes den jsem měla brát půlku Citalopramu.  Léky na spaní jsem hned za dva dny vysadila, jelikož mi po nich bylo příšerně. Ale Citalopram mi přišel v pohodě. Neřešil tedy problém toho nechutenství, ale měla jsem dojem, že se cítím líp. Ovšem bylo to jen zdání. Prvním problémem bylo to, že léky způsobovaly nechutenství. Bylo to paradoxně ještě horší, žaludek jsem měla jako na vodě, a za c...