zomablog

  Autor: Martin Goffa Žánr: Detektivní, Román Mé hodnocení: 90% Obsah: Bývalý policista ve výslužbě, šedesátník Arnošt Milota, kterému nikdo neřekne jinak než Arno, si užívá zasloužený důchod v rodné vesničce Lhota. K odchodu do penze byl zčásti donucen okolnostmi, kdy jej potrápily zdravotní problémy se srdcem, a musel tedy nějaký čas strávit v nemocnici. Ženu pohřbil už před lety, a jediná dcera Aneta žije v Itálii spolu se svou přítelkyní Laurou.  Společnost tak Arnovi dělají hlavně milované gramofonové desky, nejčastěji si pouští své milované Depeche Mode a jen tak rozjímá v klidu a samotě. Ale i život na vsi má své mouchy. Například sousedovic kohouta, který pravidelně kokrhá o půl páté ráno, a to už pak Arno nemůže usnout. A pak tu jsou všudypřítomné drbny, které dokáží člověku někdy znepříjemnit život.  Teď se Arno těší na příjezd dcery, odpočítává dny, kdy se konečně objeví i s kufry ve dveřích. Ale pak poklidnou atmosféru na vsi změní vražda. Arno asi o půl druhé...

Poslední roky se mě vánoční nálada nějak moc nechytá, ale s Julinkou je to už jiné. Loni byla ještě moc maličká, letos už o mnoho víc vnímá a tak to bylo fajn. Na zdobení stromečku a další dekorace jsem se rozhodla rezignovat, protože kdybych se o něco snažila, hned by to bylo na zemi nebo rozbité. V půlce prosince jsme byly s Julčou platit popelnice, a stromeček, co stál krásně nazdobený na chodbě, dostal od Julinky pěkně "zabrat." Samozřejmě jsem ji hlídala, ale stejně už stačila jednu baňku sundat, a když jsem jí ji sebrala, řev na celou budovu.  Tak jsme si letos udělali svátky po svém, a i bez výzdoby a stromečku to bylo moc fajn.   Třiadvacátého prosince jsme jeli i s přítelem k mojí babičce. Babička letos oslavila již sedmaosmdesáté narozeniny, a poslední roky ji bohužel trápí stařecká demence. Takže hodně zapomíná, vše si musí zapisovat, a je taková nemluvná. Už ji nebaví ani televize, nekouká ani na zprávy, bere léky, ale bohužel je znát, jak nemoc postupuje....

  Autor: Sarah Rees Brennanová  Žánr: Fantasy, Pro mládež  Mé hodnocení: 70%  Obsah: Nick a Alan, sourozenci Reevesovi jsou studenti střední školy, žijí v anglickém městečku Exeter a na první pohled to jsou normální, ještě trochu pubertální kluci. Jenže za jejich pohodovým zevnějškem se skrývají velká tajemství.  Chlapci žijí s matkou, kterou úzkostlivě skrývají před okolním světem. A také proto si vždy vybírají velké, rozlehlé domy, nejideálněji co nejvíc vzdálení od nejbližších sousedů. Reevesovi totiž nejsou normální rodina. Daniel, otec obou chlapců, před několika lety zemřel při útoku démonů. A jejich matka, Olivie, je od té doby tak trochu psychicky labilní, což lze ale přičíst i tomu, že je mág - má schopnosti, se kterými se narodila, ale vlivem jejího stavu už je nedokáže pořádně ovládat.  A proto trpí častými záchvaty vzteku, při kterých ničí věci a vše kolem sebe, k čemuž samozřejmě používá své nadpřirozené schopnosti. A právě kvůli Olivii jdou po...

 Milí blogoví přátelé a čtenáři,  všem Vám přeji ze srdce krásný Štědrý den, pohodu, klid, a u stromečku všechna splněná přání. Užijte si dnešní den podle Vašich představ! To Vám ze srdce přeje Eliss ♥ a Julinka

 Předevčírem jsem na seznam medium, což je otevřená blogovací platforma, narazila na článek, který bych tady chtěla trochu rozebrat. Je to totiž téma, které se mě před lety taky týkalo, a přečtení článku ve mně oživilo některé tak trochu hořké vzpomínky.  Školní besídky, předvánoční posezení, ten poslední den, kdy jsme se už neučili. To posezení bylo fajn, ta atmosféra, která se nesla v duchu nadcházejících svátků, byla prostě jedinečná, a taky se končilo dřív, i oběd se vydával brzy, takže super. Tehdy jsme na základce soutěžili o nejhezčí výzdobu třídy a nejdelší papírový řetěz, to mě vždycky hrozně bavilo, spojovat ty články z papíru a různě si s tím barevně vyhrát.  A pak to samotné posezení bylo bezva. Živý stromeček, povídali jsme si, hráli karty nebo jiné deskové hry, každý donesl z domu nějaké cukroví nebo jiné laskominy, a ráda na to vzpomínám, na tu dobu bez telefonů a sociálních sítí, kdy jsme se prostě bavili všichni naživo.  Samozřejmě, byla tu i otázka ...

 Nejsem zrovna typ člověka, který by vyhledával velké davy a společenské akce. Ba právě naopak. Už od dítěte mě to spíš děsilo, jelikož jsem povahou silný introvert, ale po narození Julči se to v mnoha ohledech zlomilo.  Na konci července 2023. kdy jsem poprvé měla silné záchvaty panické ataky, se to zase otočilo. Tehdy, kdy jsem cítila tlaky v hlavě, noční bušení srdce a k tomu se přidaly nevysvětlitelné strachy z náhlé smrti, jsem kolem sebe lidi potřebovala. Jenže to nebylo tak jednoduché. Přítel byl pracovně v cizině, sice jsem dostala na nemocenské vycházky, ale i když jsem byla přes den chvíli u bratra a pak u mámy, večer tu zase byla samota.  A tak jsem chodila spát co nejpozději, koukala na kraviny v televizi a snažila se nějak vyplnit čas, abych nemyslela na kraviny. Já to tak mám, že si v hlavě přemílám hlouposti, třeba určitě situace z celého dne, a na to se nabaluje kolotoč dalších myšlenek. Je to jakási obsese. V tom červenci 2023 jsem tedy byla týden a kouse...

 Když se řekne jmelí, většina z nás si vybaví Vánoce. Věčně zelený symbol je prostě neodmyslitelně spjat právě s tímto obdobím. Ale musím říct, že já jmelí na svátky doma nemám, a z dětství si pamatuji, že máma ráda kupovala do obarvené, které si pak různě věšela a dávala do váziček - no, nevím, přijde mi to jako strašný kýč.  Jako dítě si pamatuji, že když jsme někde projížděli autem, ráda jsem koukala z okna na stromy, a tam právě často rostlo v kulovitých trsech jmelí. Hrozně mě to fascinovalo, připomínalo mi to nějaká hnízda, představovala jsem si, že tam žijí nějací tvorové. Tak tomu sice není, přesto je jmelí rozhodně zajímavou rostlinou.  Řadí se mezi poloparazitické druhy. Což je takové moc hezké slovo - poloviční parazit. Konkrétně u nás se vyskytuje jen jeden jediný druh, a to jmelí bílé. Najdeme jej na území celé republiky, vhodnými hostiteli jsou například borovice, topoly, lípy nebo jabloně. Jmelí se napojí na dřevní část cévních svazků oné hostitelské rostli...

 I s odstupem let můžu s klidným srdcem říci, že Vánoce jsem si nejvíc užívala jako dítě. Na tom prvním stupni ve škole, kdy tu ještě ve vzduchu visela jakási poloviční víra v Ježíška, a všechno jsem to vnímala optikou dítěte. U nás byl Štědrý den vždycky fajn, akorát musím konstatovat, že u přípravy večeře se nervózní rodiče vždycky pohádali. Klasicky se to dělo u přípravy řízků. Táta si rád dělal vše podle sebe, a jak se mu začala v kuchyni motat máma, bylo zle.  A tento nešvar v podobě jakéhosi vánočního napětí, tak ten se už párkrát objevil i u nás doma. A tak si říkám, čím to je? S přítelem se běžně nehádáme, ale na Štědrý den to začne tak nějak bublat, a menší výměna názorů proběhne.  Tak se dnes pojďme na vánoční svátky podívat z trochu jiného úhlu pohledu - co když nejsou vůbec šťastné a veselé, ale přímo katastrofické?  Takovou "klasikou" jsou hořící vánoční věnce. My doma nikdy nic nezapalujeme, ani prskavky, tohle mě nebere, nemám ráda vonné svíčky - kouze...

  Autor: Václav Křivánec Žánr: Detektivní  Mé hodnocení: 80% Obsah: Jednou z nejhorších věcí, která může člověka potkat, je ztráta iluzí...  Červen toho roku byl na Šumavě obzvlášť horký a dusný, ale turisty neodradily ani četné bouřkové přeháňky. A tak na hory zavítal i kapitán pražské kriminálky Martin Horn, aby si tu užil pár dní zaslouženého klidu. Jenže už třetí den vzala idylka za své.  S naléhavým telefonátem se mu ozval jeho synovec, Ondřej Bek. Ten coby poručík slouží v klatovském policejním sboru, což je coby kamenem dohodil od hotelu, kde si právě užívá sklenici dobrého oroseného piva Martin. A tak Ondřej sedá do auta a jede za strýcem. Dva turisté našli u silničky vedoucí k vrcholu špičáku mrtvou ženu.  Je očividné, že byla zavražděna. Je pověšena za svázané kotníky ze stromu, nemá na sobě žádný kus oděvu, a z těla jí trčí celkem devět šípů. Kolem nejsou žádné ženiny věci, nic, podle čeho by se dala identifikovat. Ale co je nejhrůznější, a s čím se d...

 Počasí se definitivně obrátilo do aprílového módu, jelikož venku to aktuálně připomíná spíše březen. Dnes tedy ráno mrzlo, ale přes den svítilo slunce, zase jsem vytáhla ze skříně lehčí bundičku. Teploty se pohybovaly kolem deseti stupňů, obloha úplně jasná. Takže jsme s Julinkou zase byli hodně venku. A co jde, tak se snažím nevytahovat kočárek. Procházíme se před bytovkou, Julinka už ujde docela kus, předevčírem ušla i kus směrem k lesu, kam rádi chodíme s přítelem.  A jak si to užívá, když může chodit po dvou, a nekoukat na svět jen z kočárku! Každou chvíli někam odběhne, tu ji zaujme kamínek, neroztátá hromada sněhu, a úplně nejradši má zvířátka, hlavně pejsky. To vždycky říká: "Haf, haf," a pozná pěkně už i pejsky na obrázku. A taky jsem ji naučila "Bú," protože má několik hracích kraviček, tak ty už taky pozná.  Na nočník pořád trénujeme, chce to trpělivost, často to ještě nestihneme, Julinka donese nočník, až už je hotovo, ale někdy to stihneme, a to je fajn...

  Dnešní příspěvek bude zase trochu jiný - po delší době povídka, jedná se o pouhou fantazii. I když, kdoví, podobný příběh se někde třeba stát mohl... Před několika týdny jsem se se svými dvěma dětmi, Andreou a Jáchymem, nastěhovala do nového domu. Sídlil v těsné blízkosti hřbitova, proto byl také nájem tak levný, a já si jej mohla ze svého platu a z alimentů od bývalého manžela dovolit.  Toho nedělního rána jsem se chystala zavřít okno v dětském pokoji - to totiž jaksi nedoléhalo, a zejména za deště se samo otevíralo. A v tom jsem spatřila Jáchyma. Zase byl u hřbitovní zdi - to by nebylo tak zlé - ale i přes můj výslovný zákaz zase hrál fotbal o zeď! Na ni si dokonce nakreslil provizorní fotbalovou branku a poctivě trénoval. V sedmi letech by už mohl chápat, že podobné věci se nedělají! A já zase dostanu kázání od pana faráře, jak můj syn ruší klid mrtvých... "Jáchyme! Okamžitě domů!" zakřičela jsem výhružně. Dvanáctiletá Andrea stála za mnou. "Prosím tě, Andrejko, zaj...