Voda, která zabíjí (2025)

Skolila mě taková menší podzimní viróza, a jak jsem měla včera nádherně ucpaný nos, nemohla jsem usnout. Julča už dávno pochrupovala a já jsem přepínala televizní kanály, když v tom mě na ČT2 zaujal dokument s názvem Voda, která zabíjí. A hned mi bylo jasné, že jde o premiérový dokument, který se týká loňských povodní. Před pár dny jsem totiž zahlédla na sociální síti příspěvek, kde starostka Jeseníku přidávala fotky z premiéry v našem kině. 

Tak jsem si dokument přetočila díky chytré televizi zpátky a celý jej zkoukla. A všechny příběhy zde jsou opravdu velmi silné. Září 2024 je pro nás Moravany a Slezany nezapomenutelný, pro mnohé z nás odstartovala ta nejhorší noční můra. Nikdy by mě nenapadlo, že po té povodňové hrůze z roku 1997 přijde něco ještě mnohem horšího...

Dokument přináší příběhy čtyř hlavních aktérů. Prvním z nich je Richard Vacula, majitel opavského kina Odboj. Následují záběry vytopeného kina, a vzápětí Richard říká: "Snažil jsem se zachránit, co se dalo. Rozklížil se mi stůl, na kterém stála elektrocentrála, a před mými zraky se utopila. Měl jsem zase štěstí, že se ta centrála zastavila, a že mě to nezabilo." Když voda pořád stoupala, utekl nahoru, kde má svůj byt, protože předtím ve vodě strávil kolem třinácti hodin, kdy zachraňoval svůj majetek a celé tělo měl promrzlé. 

Když se nakonec do kina vrátil, všude bylo ještě kolem metru vody. Z balkonu, který je v záběru na Richarda vidět, se snažil dohlédnout na podium, na které vytahal všechny svoje filmy - kolem tří tun to celé vážilo! Jedná se o Richardovu milovanou sbírku, a nakonec byl zničen jeden jediný snímek, a to s příznačným názvem, Pod sluncem Satanovým... Ironií je také to, že jako poslední před povodněmi měly premiéru filmy Vlny a Konec světa... 

Díky pomoci dobrovolníků a přátel se postupně dařilo kino dát do pořádku. Přivezli si hadry, mycí prostředky, a každý den se ptali, co chybí. A když se po měsíci Richard dostal ven, připadal si jako v jiném světě, protože svět kolem se nezastavil... 

A rok po povodni se Richardovi povedlo zcela obnovit provoz kina Odboj, které ale opravuje dál. 

Manželé Kolářovi prožili celý život v Zátoru. A pětadvacátého září loňského roku se museli dívat, jak jejich dům, který předtím vytopila povodeň, srovnala technika se zemí. "Když to vypuklo, byli jsme v kulturním domě, leželi jsme tam na těch žíněnkách, a byla to taková legrační událost, protože jsme se dali dohromady s lidmi, se kterými bychom se předtím nebavili..."

Manželé dostali náhradní ubytování od obce, a jak paní Kolářová říká, nejhorší pro ni bylo sledovat, jak dům, ve kterém žila celý život, padá pod těžkou technikou k zemi. V domě měli metr a půl vody, a jeho polovina byla vlivem divoké vody zborcena, tudíž byl neobyvatelný. "Nejdůležitější je rodina a to, že jsme zdraví. Co nadělám s nábytkem a finskou saunou... Přijdete tam a máte pocit, že se to neděje... Mozek se tomu vzpíral, já jsem ani nebrečela, říkala jsem si, že je to absurdní, že se vzbudím z nějakého snu..." 

Následují záběry, které ukazují holé místo, kde stával dům Kolářových. Jako taková připomínka tam zůstal ořešák, který sázeli s manželem. Manželé se rozhodli najít nový pozemek, a co paní Kolářovou velmi potěšilo, že její studenti založili sbírku na Donio, a dobří lidé pomohli... Dále sledujeme cestu Kolářových k novému pozemku, kde plánují postavit nový dům.

Musí začít znovu, budovat vše od píky, ale mají velké štěstí, protože jsou spolu a živí...

Jaroslav Žalák z Vrbna pod Pradědem vlastní rybářskou baštu, jejíž součástí byla hala, a rybí farmu i se pstruhy spláchla voda. Nezůstalo ani stavidlo, ani jediný kámen... A panu Žalákovi nejvíce pomohla skupinka vězňů, kteří přišli pomoci uklízet. "Nevím, za co jsou odsouzeni, ale makali, až se z nich kouřilo, moc mě překvapili, bez nich by se to neuklidilo." 

Některé ryby se podařilo zachránit, musely se vyspravit hráze, provizorní jez, pstruh je podle pana Žaláka velmi přizpůsobivá ryba... Začal tedy budovat svou farmu znovu. A co je velkým problémem po povodních, tak to je bahno. Nánosy bahna, kterými se brodíte, nemůžete ho pořádně dostat pryč, a kde je bahno, tam se nedostanete! 

A nejvíce, protože to mám dojezdově nejblíž, mě zasáhl příběh z České Vsi. Konkrétně tedy základní školy, která byla po řádění velké vody v šíleném stavu. Ředitel školy Filip Worm si řekl, že už ve škole zůstane. Vzal si spacák, a vše natáčel a později postoval videa na sociální sítě. Voda proudila do výšky dvou metrů, zničené vybavení, tělocvična, šatny, lavice, pomůcky, zmizelo i hřiště... 

Mírně ironické je to, že krom ředitele zůstal uvězněný na radnici i starosta České Vsi, Petr Mudra. Filip Worm dále říká: "Když začali chodit všichni dobrovolníci, to byla středa nebo čtvrtek, a mě dostala vlna té solidarity. Úplně cizí lidi, kteří ani neví, kdo jsme, vůbec nás neznají, přijíždějí ze všech koutů republiky. Jsem ředitelem už pět let a všechno co jsme vybudovali, se spláchlo, ale co se nespláchlo, jsou všichni ti lidi. Co jsme plánovali mít hotové v sobotu, bylo hotové včera, bahno valíme ven ze školy." 

A dobrovolníci proudili dál a dál, pořád je spousta věcí na dodělání. Hned vedle staré školy je postavena modulární škola, která je uvnitř velmi pěkná, a žáci i učitelé si ji chválí. Taková podobná škola je ještě jedna v Jeseníku, na ulici Nábřežní. Škola je opravená z jedné třetiny, a v náhradních učebnách zůstanou děti ještě nejméně dva roky.

Závěrem přidám ještě úvodní text z dokumentu: "Ničivé povodně zasáhly v září 2024 dvě třetiny území Čech, Moravy a Slezska. Vyžádaly si sedm lidských životů, jeden člověk je stále pohřešován. Evakuováno bylo jednadvacet tisíc osob." 

Záběry z dokumentu se mi zažraly opravdu pod kůži. Když něco podobného zažijete na vlastní kůži. Naše bytovka stojí, ale voda ve sklepě, odplavané dřevo, žádný signál, elektrika, plyn, voda, nevíte, co se děje kolem, jak jsou na tom vlastně ostatní... A ten hrozný strach o svou rodinu. Tu noc, kdy jsem poslouchala hrozivé hučení vylitého potoka, a vedle v postýlce spala třítýdenní Julinka, to bylo něco tak děsivého. Představy, že se ta voda třeba dostane až k nám. 

A pak, ten druhý den, kdy jsem viděla na vlastní oči sílu vody, která brala mosty, domy, zuřivě se vylila z břehů a já nevěděla, kde vlastně končí cesta. Popadané a rozbořené domy, všude nepořádek, známí, kteří vyběhli ven jen v pyžamu a pak už se neměli kam vrátit, protože jim voda vzala dům... Bez vody, nedalo se prát, telefony jsme museli chodit nabíjet do školy, ale stejně to byly jen nepotřebné "hračky" v tu chvíli. A co mě taky děsilo, tak to, abychom nechytili z té špinavé vody nějakou infekci, to už se totiž taky stalo. A jsou mezi námi i tací, co si nosili domů věci, které lidé vyhodili, protože byly zatopené. 

Jako vzít si domů plesnivý gauč, proč ne...

Opravdu silné příběhy v dokumentu, ale takových by se našla velká spousta. Každý jeden z těch lidí, co přišel o to nejcennější, má ten svůj. Ale jsem hrozně ráda, že dokument vznikl. Přírodě prostě neporučíme, můžeme se snažit udělat protipovodňová opatření, která třeba zmírní škody, ale když začne pršet a nepřestává, je to...

Bohužel jsem nenašla na YouTube odkaz na dokument v televizi, ale pokud máte v televizi funkci zpětného přehrávání, tak dnes v 16:30 na ČT2 byla repríza. Je důležité, aby se nezapomínalo na to, jakou má nad námi příroda moc, a v jakých s prominutím sra*kách se můžete ze dne na den octnout. 

A co je nejhezčí? Jak se lidé semknou, pomáhají, i když vás vůbec neznají, jak bylo také v dokumentu řečeno. Vládní mocipáni pro nás neudělali tolik, jako "obyčejní" lidé. I u nás byli pomáhat dobrovolníci, bráchovi cizí lidi pomohli dát do pořádku zahradu, kterou měl zdevastovanou, skupinka žen z Olomouce chodila dům od domu a rozdávali rukavice a čistící prostředky...

Taková neštěstí opravdu ukáží, že dobrý člověk ještě žije... 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné listopadové dny, Vaše Eliss ♥