Co s Péťou?

 Včera jsem si večer v osm pustila v televizi Columba, ale pokud je zrovna reklama, tak mám ve zvyku přepínat reklamy, protože ty opravdu bytostně nesnáším, takže si pak na chvilku pustím něco jiného. A když jsem na ČT2 zahlédla kus běžícího dokumentu s názvem Co s Péťou?, hned jsem díky funkci zpětného přehrávání posunula dokument na začátek. 

Před měsícem jsem totiž v jednom týdeníku, tuším, že to byly Květy, četla reportáž, která byla zároveň i pozvánkou na film, který hrají v kinech. A okamžitě mě to velmi zaujalo, a příběh Péti mě chytil za srdce. 

Osmnáctiletý Péťa žije s tatínkem Petrem a mladší sestrou v Moravičanech, což je obec kousek od Olomouce. Péťa trpí těžkou formou poruchy autistického spektra. Nemluví, vydává jen zvuky na bázi smíchu, něco si prozpěvuje, a jeho verbální projev připomíná spíše skřeky. Péťa se sám nají, zvládne se obléknout, svléknout, ale s koupáním, respektive tedy sprchováním, mu musí pomáhat táta. 

Petr Jochec zůstal na výchovu Péti a patnáctileté Vanessy sám, poté, co mu zemřela manželka. Do té doby pracoval na stavbách, ale kvůli péči o syna se práce vzdal. Za žádnou cenu nechce dát syna do nějakého "ústavu," i když péče o něj je velmi náročná, jak dokument ukazuje. Péťova porucha autistického spektra totiž zahrnuje i záchvaty vzteku a nepředvídatelné chování. Dále trpí nekontrolovatelným přejídáním, nezvládne si mnohdy dojít ani sám na toaletu, a trápí jej i špatný spánek. 

Dále má fobii ze zvuku tekoucí vody, sprchovat se musí "pod nátlakem," a je to opravdu velmi složité. 

A ty přicházejí zcela neočekávaně, a nejčastěji se obracejí proti otci. "Když jsem poblíž já, není agresivní na nikoho jiného, jen na mě." Péťa je vysoký, statný kluk, mírně obézní, ale v průběhu dokumentu jde vidět, že sílu má pořádnou - a záchvaty agrese mívá každý den. Jednou měsíčně na týden je Péťa v Nautisu, což je sociální centrum, a vlastně i taková odlehčující služba pro pečující. 

A dokument ukazuje, jak to v takovém centru chodí. Luboš a Jana, sociální pracovníci kteří se pravidelně Péťovi věnují. Ukazuje se, že zdaleka není úplně hloupý, ba naopak, v některých úkolech si vede dobře. Dovede poskládat celou číselnou řadu, a oblečení rozezná podle toho, zda je pro ženu, či muže. Pokud je ucházející počasí, tak se jde na vycházku. 

Ale práce s klienty tohoto zařízení není vůbec jednoduchá. Někteří potřebují asistenci při jídle, základní hygieně, a jde vidět, že je to velice náročné na psychiku. A Péťa je agresivní i k pracovníkům. V jednom střihu skončí Luboš s převázanou rukou, a to právě po záchvatu agrese, který Péťa prodělal. A kvůli tomu si také Petr zažádal o speciální zábranu do auta. Na autě je závislý, chlapce nemůže vozit autobusem nebo jinou hromadnou dopravou. A nakonec dostal potřebné finance k pořízení zábrany. Péťa je totiž během jízdy často agresivní. 

Zničehonic na otce zaútočí, začne jej bít, křičet, a dokonce se mu zakousne vší silou do rukávu. Petr kvůli tomu začal nosit speciální vycpávky... Tohle se stává během jízdy často, a Petr má co dělat, aby zvládl celou cestu... A po několika minutách zase začne Péťa tátu hladit, jako by se mu chtěl omluvit za své chování... 

Během toho týdne, kdy je Péťa v Nautisu, si Petr vyřídí potřebné věci - doktory, úřady, a taky tráví více času s Vanessou, kterou právě čeká nová životní zkušenost - nastupuje na novou školu a přes týden bude na internátě. A pak je to bohužel vleklá byrokracie. Nechybí ani telefonáty na úřady, kde referentka nechápe situaci, a po Petrovi chce, aby si jeho syn sám zažádal o invalidní důchod. Ale jak to má udělat, když neumí číst, psát, to se zase Petr dozví, že se musí po dovršení synových osmnáctých narozenin stát jeho opatrovníkem, a tedy zákonným zástupcem. Péťa totiž opravdu nemůže svému otci dát plnou moc... 

K tomu musí syna nechat zbavit svéprávnosti, což znamená další kolotoč vyřizování a běhání po úřadech. Dalším problémem je sirotčí důchod, který přestal stát Péťovi po osmnáctých narozeninách vyplácet, a Petr teď neví, co s tím. 

A hlavně se nabízí ta největší a nejpalčivější otázka: Co s Péťou? Co bude, až se o něj otec nezvládne starat? Péťa totiž díky svým záchvatům agrese může být nebezpečný sobě, ale i okolí. Bere sice nějaké léky, jak je párkrát zmíněno, ale těžko říci, nakolik zabírají. Ale přesto nechce táta dát natrvalo svého syna do nějakého ústavu. 

A to z jediného prostého důvodu - má ho rád. Je to jeho syn, i když je to těžké, chce se o něj starat, jak nejlépe může. 

Dokument trvá hodinu a půl, a nabízí opravdu syrový pohled, bez příkras, na to, jak to má Petr se synem těžké. Bylo mi z toho úzko, smutno, a taky nepochopím, proč je pro pečující o lidi s těžkým postižením tak složitý byrokratický systém, který jim vše komplikuje. 

Vidíme běžné dny v životě Péti, a přesto nám ukazují, jak těžké to chlapec má. Nedokáže vyjádřit, co chce, tak reaguje křikem, záchvaty vzteku, a má prostě svůj svět. Dokáže poskládat číselnou řadu, ale bojí se zvuku tekoucí vody. Tohle jsou velké paradoxy, a ukazují, jak je autismus vlastně rozmanitý a individuální. 

Ale ony jsou i hezké chvíle. Jde vidět, že chlapec má svého otce rád, i když to neumí dost dobře vyjádřit. I pro Petra jsou tyto projevy náklonosti nejvíc. A co bude dál, až otec nebude moct mít Péťu u sebe? Na internetu jsem dohledala informaci, že kvůli akutní operaci Petra skončil chlapec na čtyři dny na uzavřeném oddělení psychiatrie. A nechci si ani představovat, jak to pro něj muselo být hrozné. 

Jsou taková zařízení místem, kde může žít člověk s postiženým důstojně? To je hrozně složitá otázka. Pokud by byl Péťa při pobytu na psychiatrii nebezpečný sobě i ostatním, je jiná možnost, než mu dát léky na uklidnění, a udělat z něj tedy ještě "větší zeleninu?" Tohle je prostě hrozné. 

Najít chlapci do budoucna nějaké sociální zařízení, kde se bude cítit dobře a bezpečně. Je tu i možnost, že by se o něj mohl postarat některý ze sourozenců, ale když byl Petr v nemocnici, péči o Péťu převzala na chvíli druhá dcera, a ta to nezvládla, proto tedy skončil Péťa na psychiatrii. 

Z dokumentu mám velmi silné pocity, hodně tedy během sledování převládala beznaděj a bylo mi úzko. I ve svém okolí mám několik autistů, před pár lety jsem si na léto našla brigádu a starala se přes den o autistu, a byla to pro mě hodně užitečná zkušenost do života. 

Režisér Martin Trabalík to celé pojal velmi civilně, a opravdu z toho mrazí, je úzko, a hrozně moc si přeju, aby rodiny, které pečují o postižené dítě, měli větší podporu od státu, ale získala jsem dojem, že jim jen hází klacky pod nohy... 

Velmi kvalitně zpracovaný dokument, a je hodně důležité, aby se o tomto tématu ve veřejném prostoru mluvilo. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji pěkný mrazivý den, Vaše Eliss ♥