Záchranné lano

 Snad každý z nás zažil v životě chvíle, kdy mu není úplně hej, a pro citlivější povahy nemusí být jednoduché si s tím poradit sám. Já jsem povahou silný introvert, nemám moc blízkých přátel, a než si někoho pustím k tělu, dlouho mi to trvá, musím člověka pořádně poznat, než mu opravdu uvěřím. A protože v roce 2013 se tehdy spolu s nástupem na novou školu prohloubily moje úzkosti a já se necítila dobře v novém třídním kolektivu, nemohla jsem se pořádně přizpůsobit školnímu režimu a prvák na učňáku byl pro mě peklo, rozhodla jsem se vyhledat psychologa. 

U nás ve městě sídlí Centrum duševního zdraví na poliklinice, tak jsem se tam šla zaregistrovat. Sestra se mnou prošla podrobnou rodinnou anamnézu, ptala se mě na závislosti a další věci, a vypsala mi kartičku s termínem. Ani jsem pořádně nevěděla, koho mi přidělili, protože až později jsem zjistila, že psychologů je tu celá řada, většinou to byly tedy ženy, muž tu byl jen jeden. 

Tak jsem chodila na terapeutická sezení k Evě. Mohla mít tak kolem třiceti, působila mile a sympaticky, ale to vše se později ukázalo jako bezpředmětné. Měla jsem totiž o těch terapiích jinou představu. Tak jsem Evě vykládala, co se mi děje, co prožívám, a ona jen seděla, občas udělala: "Hm," koukala na mě, a to bylo všechno.

Já jsem totiž očekávala, že si se mnou psycholožka bude povídat. I takové to obligátní "Jak se máte," když vyjdu do dveří, by bylo fajn. Připadalo mi, že mě poslouchá, ale když u toho mlčí, na nic se mě nezeptá, nic neokomentuje, tak to bylo dost o ničem. A přitom já si tolik přála jí říct spoustu věcí, i z minulosti, co mě tížily, ale copak to šlo?

Jak sezení pokračovala, nemohla jsem si pořád k Evě najít důvěru. Později jsem se dozvěděla, že si zprávy o našich sezeních psala do počítače, včetně časů, kolik jsme spolu strávily v ordinaci, ale neměla jsem pocit, že mi to nějak zvlášť pomáhá. Převládalo spíše zklamání, a tak jsem se po více než roce rozhodla tyto terapie ukončit. 

Po nějakou dobu jsem souběžně s psycholožkou navštěvovala i psychiatričku. To už se moje problémy s jídlem přetavily do podoby anorexie, ač jsem si to dlouho nechtěla připustit. A tak jsem se zase octla v ordinaci u sestry, a ta mě objednala jen o pár dveří dál. Přiznám se, že jsem se tehdy fakt těšila, čekala jsem, že konečně s někým pořádně rozeberu svoje trápení a někdo mě bude poslouchat. 

Jenže více jsem se splést nemohla.

To bylo totiž ještě horší. Psychiatričce Pavlíně bylo asi čtyřicet, zprvu si mě objednávala co dva týdny, pak jen jednou do měsíce. Zprvu se mě taky vyptala na anamnézu, psala si vše do počítače, tak usoudila, že moje problémy s jídlem vyřeší antidepresiva. Napsala mi hned dvoje léky - jedny na spaní, jedny na den, "aby se mi lépe vstávalo." 

Léky jsem si hned vyzvedla v lékárně, večer jsem si vzala půlku tabletky na spaní, jak jsem měla předepsáno. Ještě že další den byla sobota! Nemohla jsem po probuzení vůbec fungovat, probuzení bylo horší než kocovina s tím rozdílem, že mě posedla obrovská chuť k jídlu. Motala se mi hlava, cítila jsem se unavená, naházela jsem do sebe půl ledničky, a šla jsem zase spát, přičemž jsem celý den nebyla schopná normálně fungovat. Jakoby mě někdo do hlavy praštil palicí. 

Dále jsem to nehodlala zkoušet, ale ty prášky na den mi přišly fajn. Respektive, nic moc to nedělalo, tedy jsem měla ten pocit. Ono totiž chvíli trvá, než si tělo na antidepresiva navykne, takže jsem brala ráno půlku tabletky Citalopramu 10 mg. Chuť k jídlu se neměnila, spíše to tedy časem bylo horší - ono je totiž i v příbalové informaci uvedeno, že léky mohou způsobovat nechutenství, já si ten leták samozřejmě pročetla, jenže zprvu mi ta souvislost nedošla. 

Takže jsem léky zobala dál. Ráno, když jsem si vzala pilulku, tak to byl velmi zvláštní pocit - v hlavě mi vždycky začala hrát hudba, já vím, zní to divně, ale tohle mě naladilo do jakéhosi klidu. No, klid to nebyl, spíše bych to nazvala otupělostí, přestala jsem totiž vnímat emoce, a to nejen ty špatné, ale i dobré. Neměla jsem pocit, že mám radost, nebo že mi je něco líto, bylo mi všechno tak nějak fuk. Hrozná citová oploštělost, nedokázala jsem brečet ani na pohřbu vlastní babičky, protože jsem vlivem těch tablet vůbec nic necítila.

Dalším problémem byla velká spavost. Chodila jsem spát v sedm večer, a to jsem ještě spala dvě, tři hodinky když jsem přišla ze školy! Tehdy jsem si myslela, že to je normální, že mi nesvědčí to ranní vstávání na praxi, ale tím to nebylo. Takový to byl spací život, tolik času jsem zbytečně promarnila a prospala, přitom dnes jsem plná energie a přes den nepotřebuji spát, to se mi nestávalo ani v těhotenství. 

Po několika měsících užívání se mi hrozně zhoršila krátkodobá paměť. Nepamatovala jsem si dohodnuté schůzky, v obchodě jsem nevěděla, pro co jsem vlastně šla, a na praxi mi třeba mistrová řekla, co mám udělat. Zrovna jsem dělala něco jiného, a samozřejmě jsem zapomněla, co mi vlastně říkala! Musela jsem se jít zeptat znovu, a mistrová si myslela, že si z ní dělám legraci. 

Když jsem to řekla psychiatričce, vše sváděla na stres - léky za to prý nemůžou. Ale později jsem si četla diskuze, a uživatelé měli stejný problém - tento lék se totiž většinou nemá užívat dlouhodobě! Já neměla psychické problémy, a přesto jsem si tímto způsobem tehdy psychiku zničila, a trvalo dlouho, než jsem se dala do pořádku. 

Motala jsem se v kruhu a když jsem už podruhé skončila na pohotovosti kvůli tomu, že jsem omdlela z hladu a vyčerpání, rozhodla jsem se s tím začít něco dělat. A hlavní impuls k tomuto rozhodnutí mi dal přítel. 

Tak jsem se rozhodla tam už prostě nikdy nejít. A vysadila jsem ze dne na den léky. Ano, já vím, že se to nemá, nedoporučuje se to, ale tento radikální řez mě zase vrátil do života. Jen se mi pár dní motala hlava, ale vrátila se mi chuť jíst, a hlavně chuť žít, a užívat si života i se všemi emocemi, protože tohle k tomu prostě patří. S anorexií jsem si pak poradila sama i bez léků, a byla rozhodnutá už nikdy k žádnému psychologovi nejít. 

Jenže když jsem na konci července 2023 skončila na neschopence, začaly mi záchvaty panických atak. Dlouhodobé pracovní vypětí, zátěž, emoce vzteku na vedení, které jsem v sobě hromadila a neupustila páru, se paradoxně projevily až poté, co jsem zůstala doma, mohla si užívat klid.

Tehdy mě sklátilo silné afty, měla jsem velké boláky v ústech, do toho opar a horečka, takže jsem šla k doktorovi. Dostala jsem mastičku, antibiotika a neschopenku. Tehdy jsem byla sama doma, nebylo mi dobře, do toho jsem se nudila a najednou začal převládat pocit, že jsem k ničemu. A pak před usnutím mi najednou přišlo, že mi buší srdce silněji než obvykle. Začala jsem přemýšlet nad tím, že do rána umřu, protože pokud usnu, to srdce se mi ve spánku zastaví a bude konec. 

Nemohla jsem najednou proud těchto špatných a vtíravých myšlenek zastavit, uklidnit se, cítila jsem permanentní napětí, a když mi pak u praktika naměřili sinusovou tachykardii, která souvisela právě s tím psychickým stavem, a na nic horšího nepřišli, nemohla jsem tomu věřit. Mozek mě tak ošálil a přesvědčil mě, že se mi děje něco špatného, že jsem se dožadovala toho, aby mě objednali na kardiologii. Místo toho jsem dostala žádanku k psychologovi. Šly na mě osypky, ale lékař mi vysvětloval, že tady ta psycholožka je jiná, zabývá se přímo panickými atakami a má dobré reference. 

Tak jsem tam zavolala. Zase se ale zklamu - říkala jsem si. Ale už po telefonu jsem měla dojem, že možná tak úplně ne. Už ten hlas v telefonu byl uklidňující, příjemný. Fajn, uvidíme. 

Já jsem na lidi dost opatrná, ale u Moniky v ordinaci jsem se cítila hned fajn. Příjemné, neformální, a psycholožka sama mi přišla na první pohled taková lidská a chápající. Úplně něco jiného, než na co jsem byla zvyklá, přesto jsem byla ostražitá. Ale nakonec jsem byla velmi příjemně překvapená. Konečně jsem měla pocit, že si se mnou někdo povídá. 

Monika mi kladla otázky i během rozhovoru, a vůbec jsem neměla pocit, že je psycholog. Její přístup je strašně fajn, lidský, chápající, vždycky mi dobře poradí. Po prvním sezení jsem dostala za úkol psát si do deníčku každý den svou náladu, a k tomu jsem dostala na papírku nácvik na progresivní svalovou relaxaci. Ta spočívá v postupném zatínání a uvolňování svalů, spolu s klidným dýcháním. 

Moc jsem tomu šancí nedávala. Ale večer, když jsem měla chvíli klidu, jsem se to rozhodla podle návodu zkusit, a byla jsem překvapená, jak mi to pomohlo, vyčistilo hlavu, a udělalo to mnohem větší službu než všechny léky které jsem kdy zkusila. 

Už více než dva roky k Monice chodím tak jednou měsíčně. A moc se na tyto sezení těším. Můžu se jí svěřit se vším, probereme problémy ze všech úhlů, a hlavně tedy k ní mám důvěru. Neberu už žádné léky, panické ataky po porodu zmizely, ale když dojde k něčemu stresujícímu - jako když mě třeba v březnu pokousal ten pes - tak progresivní svalová relaxace je první volba. 

Jsem moc ráda, že jsem nakonec našla fajn psycholožku. I když se neděje nic přelomového, je fajn si mít s kým na rovinu popovídat, a dostanu na svůj problém jiný náhled. Ale bohužel se pořád najdou špatní psychologové a psychiatři, kteří, byť nevědomky, můžou svým pacientům ublížit. Někdy mám dojem, že pacient je pro lékaře jen platba pro pojišťovnu, kterou si může vykázat, a tím to končí...

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji Vám krásný podzimní čas, Vaše Eliss ♥