Samotný, nebo osamělý?

 Dvě podobně znějící slova - samota, osamělost, a přesto je jejich význam pro nás zcela odlišný. Samota je dobrovolný stav fyzické samoty, zatímco osamělost je negativní emoční stav způsobený pocitem nedostatku spojení - paradoxně k němu může dojít i v davu, a nebo bohužel i v partnerském soužití, kdy ač člověk žije se svým druhem pod stejnou střechou, stejně se cítí beznadějně sám. 

Samota je pro mnohé z nás často vítaným zdrojem odpočinku, relaxace a může být v dobře dávkovaném množství prospěšná. Jsou dokonce životní situace, které je lepší vstřebat v klidu a o samotě. Ale pocit osamělosti může být často zdraví škodlivý, a dokonce také nebezpečný. 

Já jsem povahou silný introvert a samotu mám ráda. Teď si jí tedy moc neužívám, ale i když jsme doma samy jen s Julinkou, nevadí mi to. A necítím se ani na mateřské nijak osaměle - chodíme teď s Julinkou do mateřského centra Krteček, kde je společnosti někdy až moc, a tohle je pro mě opravdu vítaným zpestřením. 

Odjakživa jsem bývala silný samotář. Když jsem byla dítě, máma často nechápala, že se mi nechce na nějaké akce pro děti, a když mě tam nakonec vzala, byla jsem protivná, takže jsme stejně šly dřív domů. Jasně, někdy to pro mě bylo fajn, ale mívala jsem okamžiky, kdy jsem se mezi lidmi necítila vůbec dobře. Ani když jsme třeba měli doma nějakou oslavu, vydržela jsem tam chvíli, bavit se s ostatními, a pak jsem zase co nejrychleji utekla do bezpečí svého milovaného pokojíčku. 

Pokojíček byl pro mě hotovou oázou klidu. Tam jsem si mohla na cédéčkách poslouchat milované písničky, nebo si jen tak sama číst, v klidu, tichu. Nemívala jsem moc kamarádů, a tak to mám vlastně i dodnes, ale nijak zvlášť mi to nebaví. V navazování nových přátelství jsem opatrná, dávám si pozor, než si někoho pustím k tělu. 

Samota je podle mě něco, na co se dá zvyknout. Dřív přítel jezdil do práce na delší dobu, někdy byl i měsíc pryč. A jak přijel, tak jsem najednou cítila, jak mi je nezvyklé, a místy dokonce i nepříjemné, že tu zase přítel je. To není o tom, že bych ho nemilovala, ale jak si člověk zvykne na samotu doma, vypěstuje si určité zvyky a rituály, a najednou je ta samota pryč, tak je to prostě zase úplně jiné. 

A když si přítel někdy vezme Julinku ven, a jsem najednou úplně sama, tak si ty chvilky taky užívám. Ale jen chvilku, pak už je mi hrozně po obou smutno, a kontroluji čas, kdy už se mi vrátí domů. 

Ale byly i chvíle, kdy jsem si připadala vyloženě osamělá. Prvně jsem to pocítila, když vypukla pandemie. Nemohli jsme chodit do školy, výuka byla distanční, osobní kontakty byly omezeny na naprosté minimum, a roušky také nepomáhaly k osobnímu kontaktu. Tehdy to pro mě bylo dost stresující, ten pocit osamělosti. Seděla jsem doma, zašla jen rychle na nákup, vyvenčit psa, a pak jsem koukala na televizi, četla si, uklízela, a navíc ze sledování zpráv jsem měla úzkost. Zprávy z nemocnic o počtech hospitalizovaných a nakažených, tehdy byl pocit osamocení opravdu velmi nepříjemný. 

Naštěstí jsme tenkrát nebyli nemocní, takže jsme nemuseli být v nucené karanténě, ale právě to, že jsme se museli na nějakou dobu přeprogramovat a začít žít jinak, to vše ten pocit osamělosti ještě zvyšovalo. 

Přede dvěma lety jsem prvně dostala záchvaty panické ataky, a tehdy mi taky začala samota vadit. Samota v záchvatech úzkosti tyto stavy zhoršovala. A tehdy jsem byla sama doma, přítel byl pracovně pryč, a jelikož jsem dostala neschopenku, seděla jsem krom vycházek doma. Vycházky byly moje záchrana, protože jsem v těchto špatných stavech musela mezi lidi. Měla jsem utkvělou představu, že dostanu infarkt, zastaví se mi srdce - a tak jsem si říkala, že bude dobré, když bude někdo poblíž... 

Pomáhalo mi třeba i to, že jsem si psala s přáteli online, přes Facebook, tehdy jsem si nepřipadala taky tak sama. Nakonec pro mě bylo spásou ukončení neschopenky, i když v té práci jsem si navykala jen těžko, první dva dny se mi chtělo pořád brečet, ale kolegové mě podpořili, na nic se nevyptávali, ale viděli, že mi není dobře a chovali se moc hezky. 

Největší pocit osamělosti často zažívají starší lidé a senioři. Moje babička se často cítí osamělá, trpí Alzheimerovou chorobou, a problémem je, že si nepamatuje, kdy jsme tam byli naposledy na návštěvě, často ani neví, že jsem jí volala. 

Chodím tam co nejčastěji to jde, volávám jí, ale přesto si babička pořád připadá osamělá. Má pocit, že jsme na ní všichni z rodiny zapomněli, ale takto to opravdu není, jen jak zapomíná, je to opravdu neštěstí. Babička už navíc nechce nikam moc chodit, já mám podezření, že je to proto, aby neřekla něco, při čem si bude připadat trapně, jako že třeba na něco zapomene nebo tak, a je mi to hrozně líto, stáří je prostě prevít. Babička má kolem sebe početnou rodinu, ale jsou bohužel tací senioři, kteří nemají to štěstí, a rodina je nemůže nebo nechce navštěvovat, případně zůstali stařečci už úplně sami, bez příbuzných...

O čem se také mnoho nemluví, a už jsem to nastínila v úvodu článku, je samota ve vztahu. Velký paradox, i když s někým tvoříme pár, přesto se cítíme osamocení. Jsou totiž opravdu vztahy, které jsou horší než samota. A to třeba tehdy, když jeden z partnerů ignoruje potřeby toho druhého. A to se může týkat maličkostí, ale i důležitých milníků, jako je založení rodiny. 

Samozřejmě, ideální vztah neexistuje, žádní dva lidé si snad nikdy nesednou na sto procent. Ale nemůžu přeci chtít svůj protějšek úplně přetvořit ke svému obrazu, a partner mě nemůže násilím nutit do věcí, které mi nejsou po chuti. Znám ve svém okolí dvě ženy, které muž jistou formou psychického nátlaku donutil k těhotenství, přičemž ženy se na to necítily. A pak se cítily v těhotenství osamělé. 

Musí to být velice frustrující a bolestný pocit, zažívat osamělost v partnerském vztahu. Tohle já neznám, ano, také jsme měli s přítelem občas trable, ale samotu jsem nikdy nepociťovala. Ale ono hodně náš vztah utužuje i ten čas, co trávíme bez sebe, pak jsme si opravdu s přítelem vzácnější.

Asi je pak nakonec lepší být paradoxně sám, a spokojený, než ve vztahu, ale osamocený a nešťastný. Mezi samotou a osamělostí je velký rozdíl, a je to fakt, že samota je v mírném množství léčivá a uklidňující, zatímco osamělost může škodit - zvyšuje riziko vzniku deprese, ale také má nepříznivý vliv na kardiovaskulární systém, a oslabuje imunitu. Stresové hormony nám prostě a jednoduše neprospívají. 

Je důležité mít kolem sebe někoho, s kým můžeme třeba sdílet samotu, ale nebudeme se s ním cítit osamoceni. A taky se řídit podle sebe - dělá mi dobře společnost, nebo samota? Pokud se cítím mezi skupinou "přátel" osamělý, asi to nebude úplně to pravé ořechové. A jestliže mi nedělá dobře samota doma mezi čtyřmi zdmi, raději si vyrazím na kafe s kámoškou, že - ale nic se nemá přehánět. 

Jak jste na tom Vy? Máte rádi samotu a klid? Nebo jste naopak extrovertní a vyhledáváte společnost ostatních lidí a nechce být často sami? Je škodlivé, pokud člověk setrvává v partnerském vztahu, kdy se cítí sám a opuštěný, i když má vedle sebe protějšek? Máte ve svém okolí někoho, kdo se cítí osamělý? 

Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný konec října, Vaše Eliss ♥