Jiní, ale jedineční

 Každý rodič si z celého srdce přeje, aby měl zdravé a spokojené dítě. Bohužel ne vždy se to povede. V posledních letech se hodně mluví o onemocnění autismem, což je vrozená neurovývojová porucha, která ale zahrnuje širokou škálu chování a jiného stupně postižení, u některých jedinců je vidět na první pohled, že jsou "jiní," u některých to dlouho nepoznáte a když vám to dotyčný neřekne, tak by vás to třeba ani v životě nenapadlo.

Mé první setkání s někým, kdo má diagnózu autista, bylo na prvním učňáku. Studovala jsem obor zahradnické práce, a naše třída byla vesměs složená z lidí, kteří měli nějaké zdravotní problémy. Já tam šla hlavně kvůli poruše učení - dyskalkulii - protože matematiku jsem tady zvládala na dvojky, trojky, a nebyla jsem tolik ve stresu.

A právě spolužačka Míša trpěla určitou poruchou autistického spektra, ač jsme o tom dlouho nevěděli. Míša byla zvláštní. Zpočátku se s nikým vůbec nebavila - myslím tedy se spolužáky. Když jsme se jí na něco zeptali, odpovídala zvláštně chladně, přišlo mi to hrozně bez emocí, nikdy jsem ji neviděla se od srdce zasmát a taky se málo usmívala. 

O přestávkách sedávala sama v lavici, u svačiny si pročítala látku a pořád si drmolila slovíčka. Ona totiž Míša byla jedničkářka, ale pozor, ty známky měla vydřené. Celou učební látku se naučila jako básničku, do testů psala slova přesně ze sešitů. Často taky nestíhala všechno opsat, co třeba diktoval učitel, a půjčovala si pak ode mě pravidelně sešity na celý víkend. 

Když jsem třeba byla někdy nemocná nebo jsem byla u doktora a půjčila jsem si právě od Míši sešity na dopsání, všimla jsem si, že měla na okrajích psané tužkou poznámky k látce. Většinou to bylo to, čemu nerozuměla, a bylo toho opravdu hodně. Ale i na praxi byla Míša šikovná, uměla moc krásné vazby, šlo jí to, dneska pracuje v květinářství a je tam moc spokojená. 

Co bylo zvláštní, jak se Míša učila zadanou látku zpaměti jako básničku, tak několikrát se jí učitelka při zkoušení zeptala na stejnou věc, ale trochu jinak.  A tehdy se Míša zasekla, a nemohla sama za sebe odpovědět. Drmolila to, co měla napsané v sešitě, ale jinými slovy, kterými to neměla naučené, se vyjádřit nedovedla. Míša měla díky své píli samé jedničky. A jednou jedinkrát si pamatuji, že se stalo, že dostala dvojku z květinářství. 

Hrozně moc naléhala na učitelku, že si to chce opravit, ta jí to ale nedovolila s tím, že dvojka je dobrá známka. Míša z toho byla tehdy dost špatná.

Míša byla dost odtažitá, jak jsem zmínila, holky ji moc nemusely, ale já ji měla ráda a snažila jsem se k ní najít cestu. I tím že jsme si půjčovaly navzájem sešity, chodily jsme jako jediné do školy na obědy, sedávaly jsme spolu v jídelně, tak občas se mi podařilo s Míšou pořádně promluvit. Odpovídala stroze, někdy mi připadala jako stroj, ale já cítila, že ta holka je hrozně fajn.

Na konci druháku mi udělalo velkou radost, když mi donesla štos autobusových jízdenek, které jsem tehdy sbírala. Ona byla srdečná a hrozně hodná holka, jen to nedávala moc najevo, ale ve třeťáku už se s námi bavila více a dokonce se někdy i usmála. A až později jsme se dozvěděli o její diagnóze a také o tom, že ji na základce spolužáci dost nepěkně šikanovali, to mi přišlo hrozně líto.

Dodnes jsem s Míšou v kontaktu přes Facebook, píšeme si k svátkům, Vánocům, gratulovala mi i k narození Julinky. Žije u rodičů, přítele nemá, chodí do práce, kde je šťastná, tak je to fajn že dělá to, co ji baví. 

Ne každý autista má takové štěstí, že může chodit do práce a fungovat ve společnosti. Vídávám po městě chodit zvláštní školu, kde je třída dětí postižených převážně autismem, a je to smutný pohled. Ale ty děti jsou často šťastné tak, jak jsou, oni nevnímají to, že jsou jiné. 

Před více než deseti lety jsem měla přes léto brigádu, a hlídala jsem právě autistického chlapce. Dan měl tehdy deset, rodiče byli přes den v práci, já měla prázdniny, tak proč ne, říkala jsem si. Byla to velmi zajímavá zkušenost.

Dan si normálně zašel na toaletu, takže tohle bylo bez práce. Mluvil, ale většinou nic moc smysluplného. Často mi říkal třeba: "Umíš, umíš?" "Mama v praci, tata v praci." Přes den se zabavil sám, mě k ničemu moc nepotřeboval, akorát jsem mu ohřívala oběd, a na svačinu mu nachystala to, co mi vytáhl z lednice. 

Chodil ven, to měl povolené od rodičů, ti mi řekli, že je to v pořádku, protože k hlavní cestě nejde, ví, že k autům nesmí. Co si Dan neuvědomoval, tak že má na sobě třeba špinavé tričko, musela jsem mu říci, že se má převléci, a když se ochladilo, to taky neřešil, nejradši by pořád běhal v tričku, a co miloval nejvíc, tak kšiltovky a ponožky v sandálech. 

Jednou jak jsem ho hlídala tak chytnul nějakou jednodenní střevní chřipku, a to mu bylo opravdu zle, pořád chodil na toaletu, já věřila černý čaj, nechtěl ani jíst, jenom ležel a smutně na mě koukal. A jak mu nebylo dobře, rozplakal se, až přijeli domů rodiče, to byl pro mě dost smutný pohled, on prostě asi nedovedl pochopit, proč je mu tak zle, a bál se. 

Když si nehrál venku, tak by si nejradši pořád bral můj telefon, a mezi jeho oblíbené kratochvíle patřilo vypínání televize, na kterou jsem koukala, což vždycky okomentoval slovy: "Už nehraje, nehraje." Ale hračky ho bavily, hlavně auta, ale nebyl jako jiní autisti, že by třeba skládal hračky do určitých vzorců nebo tak. 

Jak už jsem napsala výše, byla to opravdu zajímavá zkušenost, a musím obdivovat každého, kdo s těmito dětmi pracuje, a pak také hlavně rodiče, protože ti to nemají opravdu vůbec lehké. 

Pro lidi s diagnózou autismu není někdy úplně lehké sehnat práci, někteří jsou bohužel nezaměstnatelní. Ale někteří - třeba právě Míša - se dostali na trh práce. Autisté mají často nadaní řešit důkladně problémy, protože na to jsou jinak. 

Zrcadlová synestezie je schopnost prožívat emoce druhých lidí, či dokonce vnímat jejich fyzické pocity. Psychoterapeutka Stephanie Jonesová dokáže instinktivně říct, co má klient za problém, ještě než se posadí do křesla. A přestože trpí autismem, dokáže pomocí psychoterapie pomáhat ostatním. Jiní autisté trpí naopak extrémní uzavřeností, což může být velkým problémem, když dítě nedokáže říct rodičům, že ho něco bolí. 

Třeba právě Dan byl hodně společenský, rád se venku bavil s lidmi, se sousedy, které znal, vždycky jim po svém něco vykládal, všechno co se kolem šustlo, ho zajímalo. Třeba když obecní pracovníci sekali trávu, vydržel je hodinu za plotem pozorovat, jak pracují. 

Ale myslím, že Dan do práce nepůjde, nepochopil by, co se po něm chce, vím, že v okolí jsou různé terapeutické dílny, ale ty jsou primárně pro lidi, kteří trpí psychickými problémy, jako jsou deprese, pro lidi s poruchou autistického spektra tu žádné pracovní dílny nejsou, pokud vím. Ale i tyto děti chodí do školy, jednou jsem se bavila se známou, která v této škole měla také chlapce s poruchou autistického spektra. 

A mě hrozně zajímalo, co vlastně děti v této dělají. Prý každý den to samé. Každé dítě tu má svůj oddělený box, a tam mají nějaké pracovní listy. Plus často v rámci výuky chodí ven, třeba do knihovny, nebo i jen tak na procházky, ale děti, které nemají nějaké tělesné postižení, mají třeba i různé sportovní vyžití. Třeba házejí diskem, jezdí na koloběžkách nebo kolech na dopravním hřišti, a nebo chodí uklízet odpadky. 

Takže jen tak nesedí a nic nedělají, ale alespoň nějaký návyk, určitá samostatnost je důležitá, co se týče hygieny a takových základních věcí - obléci se, umýt se, to těžce postižené děti také samy nezvládnou. 

Co se hodně připomíná tak také to, že každý autista je úplně jiný, nenajdete na světě stejné dva lidi s tímto postižením, a přece je zařadíme do té stejné škatulky. A úplně nejdůležitější je snažit se tyto lidi pochopit, neubližovat jim a neposmívat se jim jen proto, že jsou jiní. Tohle mi hrozně vadí, když se někdo směje postiženým lidem nebo je kvůli tomu ponižuje, ten člověk nemůže za to jaký je, a často ani třeba ty posměšky nechápe. 

Velké uznání patří také všem, kteří s autisty pracují, ať už ve školách, nebo jiných centrech, například v různých sociálních službách. A rodiče to také často nemají vůbec jednoduché, jako máma si přeju nejvíc to, ať je mé dítě zdravé, a když vidím kolem sebe ty nemocné děti, krvácí mi srdce. Ale autisté jsou často spokojeni tak jak to mají nastavené, mají svůj svět, pokud v něm mají své jistoty, je jim fajn a určitě prožívají často i spokojený život. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥