zomablog

Autor: Agatha Christie Žánr: Detektivní  Mé hodnocení: 80% Obsah: Toho dne přišel Rex Fortescue do práce a všechno působilo normálně.  Jeho zaměstnankyně, písařky na stroji, měly spoustu práce s přepisováním nových obchodních smluv a výpisů akcií. Osobní sekretářka, slečna Grosvenorová, která měla mezi ostatními ženami výsadní opatření, mu jako každé ráno donesla šálek toho nejkvalitnějšího čínského čaje.  A o pár minut se najednou z Rexovy kanceláře ozval křik. Slečna Grosvenorová se okamžitě běžela podívat, co se děje, protože se velmi naléhavě rozezněl i bzučák, který měla na stolku. V šoku pak sledovala, jak se Rex dusí, sípe, a jeho poslední srozumitelná slova byla: " Co jste mi krucinál dala do toho čaje?!" Sekretářka se vřítila do kanceláře písařek, všechny ženy začaly panikařit, jako první je napadlo, že pán dostal epileptický záchvat. Chaoticky tedy zavolaly dvě sanitky, které přijely téměř současně.  Bohužel se ale po pár hodinách z nemocnice ozval lékař s ...

 Co jsem na rodičovské dovolené, dny mi celkem splývají, moc neřeším, co je zrovna za den. Ale když jsem chodila do školy a do práce, tak státní svátky, tedy dny pracovního klidu, jsem samozřejmě prožívala a vždycky už listovala v novém kalendáři, na který den to vychází, a jestli třeba nedostaneme ve škole ředitelské volno, pokud svátek vychází třeba na čtvrtek. Nebylo to totiž vždy pravidlem, a já jako intrák jsem pak musela celý den prolenošit na intru a nudit se.  A moje práce naštěstí nepatřila k těm, kdy bychom chodili i ve svátek. I v sýrárně jsme dělali hodně přesčasů, hlavně v létě, v zimě to už bylo trochu lepší, ale státní svátek se v zemědělském družstvu dodržoval vždy.  Přítel dneska odjížděl zase pracovně do Německa, a jelikož jede až kolem druhé odpoledne, jsem zvyklá každou neděli ráno jet mu pro věci, z kterých mu udělám svačinu. Krom toho, co zbyde v neděli od oběda, což mu dám do kastrůlku, mu vždycky zabalím ještě plno dobrot, a plus ještě udělám baget...

 Dětství je v mnohém neopakovatelné a kouzelné období, které se bohužel nedá vrátit zpátky. Ale krom těch pěkných věcí tu jsou i dětské strachy a úzkosti. Já byla jako dítě, a to už ve velmi útlém věku, velmi bojácná. Máma mi nedávno vyprávěla, že jsem se hrozně bála třeba strejdy. A přitom jsem k tomu neměla žádný důvod - nikdy mi nic neudělal. Ale prý stačilo, že jsem slyšela jeho hlas vedle v místnosti, a řvala jsem jako pominutá. Když přijel i s tetou k nám domů a chtěl mi popřát k narozeninám, utekla jsem do pokojíčku.  Je fakt, že jsem měla jako dítě strach z lidí. To už mi mohlo být tak osm let, a měla jsem panickou hrůzu z pána, co měl zahradní chatku v zahrádkářské kolonii jako babička. Jenom prošel kolem, a já se utíkala schovat do chatky a koukala z okna, až odejde. Připomínal mi čaroděje, a bála jsem se ho.  A samozřejmě jsem se někdy v noci strachy i budila. Stačil jeden díl seriálu Neuvěřitelné příběhy  s názvem Jak připravit profesora o hlavu. Tehdy js...

  Autor: Zoje Stage Žánr: Thriller  Mé hodnocení: 70% Obsah: Suzette má dokonalého a milujícího manžela Alexe, krásný dům, díky Alexově stavitelské firmě se nemusí obávat o finance. Vychovávají spolu sedmiletou dceru Hannu. A ta je tak trochu kazem v jejich dokonalém štěstí. Hanna totiž nemluví, ačkoliv podle lékařů by měla - nejedná se o žádnou fyziologickou poruchu. Komunikuje pomocí psaného textu a obrázků. Jinak se totiž zdá, že Hanna je na svůj věk až nadprůměrně chytrá.  Hanna absolvovala další vyšetření, tentokrát na magnetické rezonanci, a opět se neukázalo nic nenormálního. To by mělo Suzette spíše uklidnit, přesto má neodbytný dojem, že s Hannou je něco ve velkém nepořádku. Cítí, že ji dcera od mala odmítá, nemůže s ní navázat žádný kontakt, a je hluboce přesvědčena, že ji její vlastní dítě nenávidí. Když se o tom ale baví s Alexem, ten nic špatného nevidí. K němu se totiž Hanna chová úplně jinak - jako hodná tatínkova holčička, hotový andílek... Jenže jak si Al...

 Řetězce rychlého občerstvení nepatří zrovna mezi podniky, kde bych se pravidelně stravovala. U nás ve městě nemáme McDonalds ani KFC, jen pár čínských bister a kebab. A pak je tu taky malý kiosek, kde se prodávají párky v rohlíku a hamburgery. Sem tam si tady koupím párek v rohlíku, v čínském bistru jsem měla párkrát nudle, ale to je tak jednou do měsíce, když fakt dostanu chuť na něco nezdravého.  V McDonaldu jsem byla poprvé v životě vloni, to když jsme jeli na genetiku do Olomouce. Snídani jsme si dali až po vyšetření, nevěděla jsem, jestli nemám být nalačno, takže jsem raději ráno nic nejedla, dala jsem si jen vodu. Pro mě to byla nová zkušenost, prostředí bylo takové typicky americké, řekla bych. Brácha si dal nějaký burger, já si objednala lívanečky a nějaký mléčný nápoj.  Jako jo, nebylo to špatné, hotová kalorická bomba, a tak si zpětně říkám, že je fajn, že jsem tenkrát nemohla jíst to maso. V KFC jsem nikdy nebyla, tenkrát jsme jeli kolem něj, ale brácha mávl p...

 Září se přehouplo do své druhé poloviny, a tento týden to bylo tedy na počasí dost znát. V úterý, ve středu i ve čtvrtek bylo škaredě. Včera už to docela šlo. Ve čtvrtek se později odpoledne vyjasnilo, a tak jsme s Julčou vyrazily na procházku. A co se nestalo - zatáhlo se, nakonec jsme se ani nedošly podívat na ovečky, a utíkaly jsme domů. A k dovršení té smůly jsem nevzala pláštěnku na kočárek - naštěstí jsme moc nezmokly.  To je opravdový zákon schválnosti - když mám pláštěnku schovanou v košíku, neprší, vláčíme ji zbytečně. A jednou ji nechám doma, a je déšť. On totiž ten košík, který je pod kočárkem, je opravdu dost malý. Když jedu na větší nákup musím brát igelitku, protože tam se vejde jedna plechovka Beby, k tomu pár jogurtů, a to je tak všechno. A když tam dám ještě pláštěnku, nevejde se tam už vůbec nic.  Podzimní plískanice se tedy ukázaly ve své pravé kráse, dnes je zase naopak vedro, až moc, zítra má být taky fajn. Ale lepší je to slunce, jsem ráda za pěkné ...

  Autor: Arnošt Vašíček Žánr: Záhady, Mysteriózní  Mé hodnocení: 80% Obsah: Arnošt Vašíček patří mezi přední české záhadology a badatele zabývající se věcmi mezi nebem a zemí. Napsal nespočet knih, podílel se i na dokumentárních sériích z dílny České televize.  Tajemné fenomény se zabývají zejména mimozemšťany a UFO, ale občas se octneme i v jiných sférách. V roce 1977 v městečku Dover sedmnáctiletý William Barlett projížděl se svými dvěma kamarády Farmářskou ulicí, když na zídce spatřil pohyb. Na první pohled nic neobvyklého - pes, nebo kočka? Ale když se auto přiblížilo, všichni v autě spatřili "nezemsky" vypadající stvoření. Nepřiměřeně velká hlava bez vlasů, kde byly vidět jen velké, svítící oranžové oči.  Hubené paže a nohy byly opatřeny útlými prsty. O dvě hodiny později na tvora narazil patnáctiletý chlapec. Tehdy už byl v hustě zalesněné oblasti, kolem potoka. Chlapec se chtěl podívat, co je to vlastně zač, ale když se o něco přes metr vysoká postava vztyčila...

 Když jsem si vloni na konci srpna odnášela z porodnice můj největší poklad, bylo krásné slunečné počasí a já ani v nejmenším netušila, jaká zkouška nás hned v nové životní etapě čeká. Tehdy to nenapadlo snad nikoho.  To, že v září prší, je normální. Začíná se hlásit o slovo podzim. Ovšem když vloni dvanáctého září začaly přicházet první zprávy o velkých deštích a hrozících lokálních záplavách, přiznávám se, že jsem tomu nevěřila. Ještě třináctého září jsme seděli všichni u televize. Já, přítel, máma, Julinka, a koukali jsme se na zprávy. Pořád pršelo, a to opravdu intenzivně. Ale já pořád nevěřila. Říkala jsem si, že se ty deště přece musí přesunout někam jinam, přece nemůže pořád tak pršet... Jenže pršelo. Hladiny řek stoupaly. Konečné statistiky říkají, že od čtvrtka do neděle napršelo 605.6 milimetrů vody na metr čtvereční. Pro představu, v roce 1997, kdy náš kraj také zasáhly povodně, to bylo 439.1 milimetrů.  S hrůzou jsem sledovala, jak prší, jak potok, který máme ...

 Filmy pro pamětníky si sem tam pustím, ale většinou jen ty československé, zahraniční noir-filmy moc nevyhledávám. Ale v sobotu jsem tak ráno listovala televizním programem, vždycky si projdu rubriku filmových tipů, a zaujal mě právě film Plynové lampy. Mysteriózní thriller z roku 1944, kde se v hlavních rolích představí Ingrid Bergman a Charles Boyer.  A jelikož nejsem úplný filmový analfabet, jména mi byla povědomá, a krátká anotace v programu mě nalákala. Film měl začínat ve dvanáct v poledne, dost mě zarazilo, že tak brzy, na takový film bych tipovala jedenáctou večer, ale vlastně proč ne, když je to pro pamětníky. Nakonec jsem si film pustila později, ze záznamu, když Julinka spokojeně chrupkala v postýlce.  Mladá, bohatá a krásná Paula se provdá za pianistu Gregoryho. Zdá se, že oba jsou šíleně zamilovaní. Paula dokonce už ani samou láskou nemůže zpívat - dříve vynikající operní zpěvačka teď nedokáže dát do svého zpěvu duši. A láska je velkou hojivou medicínou pro ...

 U nás doma byly role v domácnosti rozdělené trochu jinak. Máma pekla, uklízela, táta vařil a dělal různé opravy kolem domu. Z dětství si fakt moc nepamatuju, že by máma někdy extra vařila. Když táta pracoval ve světě, její největší umění bylo upéct kuře. A i to bylo suché, bez chuti. Ale táta vařil božsky. Svíčkovou, kuře na paprice, guláše... Vaření byl jeho koníček, a nesnášel, když se mu někdo pletl v kuchyni. Když vařil, chtěl mít klid a bylo to jeho království. Když táta zemřel, máma se rozhodla, že se přeci jen zkusí naučit vařit. Ale má problém s dochucením. Má asi strach kořenit, takže většina jídel je planá, a jaksi bez fantazie. Když nás párkrát s přítelem pozvala na oběd, nikdy jsme si příliš nepochutnali. Ale je fajn, že se snaží, ona by ta jídla byla fajn, jen se trochu odvázat, přidat koření, zeleninu... Například kuře peče jen tak, bez zeleniny, nedává k němu ani cibuli, a ono je to pak prostě suché, já mám ráda šťavnatá a nápaditá jídla!  Ale má cesta k vaření...

 Počasí je teď jako na houpačce. Převážně ještě převládá léto, ale dneska je pod mrakem, ač teplo, a rána a večery jsou chladná, už jsem i přitápěla. A v pondělí ráno, když jsem venčila Žofku, se v kopcích valila mlha, opravdové podzimní sychravo. Povětšinou teď prší v noci, což je fajn, vláha je potřeba, a přes den je zase příjemně.  V pondělí i včera jsme byly s Julinkou na nákupech, stihla jsem i kávičku. Na dožínky v sobotu jsme nakonec nejely, autobusové spojení bylo naprd, takže zpátky bych musela pěšky, což by bylo přes pět kilometrů, navíc počasí bylo vrtkavé, brzy ráno pršelo, pak se na chvíli vyjasnilo, ale později odpoledne to zase vypadalo na déšť. Stejně je Julinka ještě malinká, nic by z toho pořádně neměla, příští rok už budeme moct jet i dožínkovým vláčkem, to už bude ťapat.  Zatím ještě Julinka sama nechodí, přidržuje se nábytku, ale sama už vydrží chvíli stát. V pátek jdeme na roční prohlídku, tak doufám, že vše bude v pořádku. Včera večer při čištění zo...