Příšera ve skříni

 Dětství je v mnohém neopakovatelné a kouzelné období, které se bohužel nedá vrátit zpátky. Ale krom těch pěkných věcí tu jsou i dětské strachy a úzkosti. Já byla jako dítě, a to už ve velmi útlém věku, velmi bojácná. Máma mi nedávno vyprávěla, že jsem se hrozně bála třeba strejdy. A přitom jsem k tomu neměla žádný důvod - nikdy mi nic neudělal. Ale prý stačilo, že jsem slyšela jeho hlas vedle v místnosti, a řvala jsem jako pominutá. Když přijel i s tetou k nám domů a chtěl mi popřát k narozeninám, utekla jsem do pokojíčku. 

Je fakt, že jsem měla jako dítě strach z lidí. To už mi mohlo být tak osm let, a měla jsem panickou hrůzu z pána, co měl zahradní chatku v zahrádkářské kolonii jako babička. Jenom prošel kolem, a já se utíkala schovat do chatky a koukala z okna, až odejde. Připomínal mi čaroděje, a bála jsem se ho. 

A samozřejmě jsem se někdy v noci strachy i budila. Stačil jeden díl seriálu Neuvěřitelné příběhy s názvem Jak připravit profesora o hlavu. Tehdy jsem byla nemocná, máma byla v práci, já byla přes den sama doma, a tento seriál tenkrát běžel dopoledne na Nově. Tato epizoda byla opravdu hororová, a moje dětská dušička se fakt vyděsila. Epizoda je na YouTube, ale jen v anglickém znění, je mimochodem škoda, že seriál už nikde nedávají. No a já měla tehdy hrozný strach, že se něco stane. Tak jsem se lepila u okna v obýváku a vyhlížela, kdy už máma konečně přijde. 

Často se mi taky stávalo, že jsem měla v noci strach. To jsem nemohla usnout, a najednou jsem si nebyla jistá, jestli v té tmě, nebo pod postelí něco nebo někdo nečíhá? A spouštěč byl různý - někdy jsme si s holkama vykládaly strašidelné historky, nebo jsme se večer po grilování u ní doma zašily spolu v pokojíčku a pustily si hororový film, který jsme měly zakázaný. 

To jsem pak běžela ze schodů dolů k rodičům do ložnice, chvíli přešlapovala, a pak vzbudila mámu s tím, jestli můžu spát u ní. Táta většinou spával v obýváku, v noci se vzbudil a šel do ložnice. A tak kvůli mě párkrát spal v obýváku celou noc. Jen proto, aby mi dodal ten pocit bezpečí, že se nic neděje, a že můžu klidně spát. Rodiče mi dodávali pocit klidu a bezpečí, že na mě žádný bubák nemůže...

Jako velký introvert jsem často mívala strach z cizích lidí, nových situací a z velkých davů. Když jsem šla někdy sama po vsi, třeba nakoupit, najednou mi přišel nějaký člověk, co šel kolem mě, divný, a začala jsem se ho bát. Připadal mi zlý už od pohledu, a pořád jsem se ohlížela, jestli mi nechce něco udělat. 

Bývala jsem hodně úzkostné dítě, ve školce jsem si zvykala dlouho, první den jsem tam celý probrečela učitelce na klíně - to si dodnes pamatuji, a taky jsem bývala nedůvěřivá. 

Separační úzkost, tedy první strach se u dětí projevuje kolem devátého měsíce. Tehdy by se dítě mělo začít bát cizích lidí - cizí tváře mu mohou připadat děsivé, a proto má sklon se obracet k rodiči, kterého důvěrně zná, a plakat. Ale u Julinky se to tedy zatím neprojevilo. Ta je kamarádka s každým, až mě to někdy mírně zneklidňuje. Na lidi v autobuse se řehtá, něco jim vykládá, a ráda ukazuje, jak umí paci paci pacičky. Nikdy se nestalo, že by se rozplakala, když na ni někdo promluví, naopak ji spíš naštve to, že si jí cizí člověk nevšímá! 

Zatím to vypadá, že Julinka bude kamarádská a bude mít ráda společnost, tak jsem zvědavá, zda se separační úzkost ještě projeví. 

V roce 1920 se odehrál jeden "pokus," dnes často znám pod názvem Baby Albert. Tento experiment je za hranou vědecké etiky, a také skončil dosti neslavně. Možná jste o něm už četli. Americký psycholog John Watson se rozhodl zjistit, zda je možné v kojeneckém věku "naučit se strachu z libovolného podnětu. 

Zaplatil matce devítiměsíčního chlapce, kterého pojmenoval Albert, a podrobil jej svému pokusu. Matku ujistil, "že se nic hrozného nestane, nebojte." Matka se pokusů vždy účastnila, byť jen jako divák. Watson posadil chlapce doprostřed místnosti a postupně mu ukazoval různé předměty a zvířata. Například králíka nebo krysy.

Chlapeček byl přirozeně zvědavý, po všem natahoval ručky, chtěl si hrát a radostně se smál. Nejvíce chlapce zaujala bílá krysa. Když chlapec vztáhl ke kryse ruce nebo dal jiný náznak, že si s ní chce hrát, práskl Watson obrovským kladivem do ocelové tyče, která stála za ním. Dítě se samozřejmě vyděsilo, následoval řev a jekot, a snažilo se odplazit od zdroje hluku. 

Pokaždé, když se chlapec přiblížil ke kryse, následovala rána do tyče, vše se opakovalo nanovo. Poté byl experiment na pět dní přerušen. Watson byl totiž zvědav, zda časem chlapec na podmět nezapomene. Nezapomene. Matka, zaslepená vidinou peněz, chlapce opět přivedla. Vše se opakovalo nanovo. 

Další experimenty ale přinesly hrůzné výsledky. Když byl Albertovi rok, hrůzou se pozvracel už jen z toho, když viděl bílou krysu. Už nebylo potřeba mlátit do tyče... Watson zajásal, a chtěl chlapce strachu odnaučit. Ale to se mu nikdy nepodařilo, a ze šťastného batolete se stala vyděšená hromádka strachu. 

Albert měl nejen panickou hrůzu z krysy, ale také z plyšových hraček nebo bílých vousů Santa Clause. A dle dalších informací se již nikdy nezbavil strachu z bílé barvy - což muselo být opravdu šílené. Dle slov jeho matky se z něj stal malý neurotik, který se bál bílé barvy a chlupatých věcí, a nakonec zemřel v pouhých šesti letech na hydrocefalus. 

Opravdu strašné, matku zaslepila vidina peněz, a snad i věřila, že se nic nestane, ale tohle je za hranou veškeré etiky, a odneslo to nevinné dítě. Experiment ukázal, že fobie jsou podmíněné a můžeme je získat během života, jak dokázal malý Albert. Chudák děťátko, opravdu, ještě že dnes už k podobným věcem nesmí docházet. 

To, že mají děti strach, je do určité míry normální. A je důležité se o tom vždy bavit. Není dobré dětské strachy zlehčovat, či se jim dokonce vysmívat. Podle odborníků je nejlepší dětem pokládat cílené otázky - například jak vypadá ten bubák, co je schovaný pod postelí? A takto se snažit dojít k tomu, že ten dětský strach je zbytečný. 

Hojně se v posledních letech také diskutuje o tom, zda je na místě strašit děti na Mikuláše čertem. Jako ono je to sporné. U nás doma jsme to měli v tomto ohledu docela drsné - čert byl dost akční, jednou mě už dával i do pytle, to my mohlo být tak sedm, a opravdu to nebylo příjemné, dost jsem tehdy brečela, a nevyvážil to ani ten velký sáček se sladkostmi. Některé masky a převleky jsou opravdu věrné a děsivé. 

Pamatuji si i z rodiny, že sestřenice měly panický strach z čertů, celou návštěvu probrečely, a spíše to v té chvíli bylo stresující. Asi když je to v rámci školy, tak tam je to určitě jiné, tam vládla lepší atmosféra, i když zlobivci se zase báli, to jo. 

Ale nemůžu říct, že bych z toho měla nějaké strašné trauma, to ne. Je to spíš úsměvná vzpomínka, a na chvíli ono - nezlob, nebo si tě čert odnese, mělo i výchovný efekt. Záleží na tom, jak si to daná rodina pojme. Jestli pro ni bude lepší jít se podívat na čerty na náměstí, nebo poprosit strejdu, aby přišel v kostýmu vystrašit děti. 

Své specifické strachy má puberta a prah dospělosti. To zase může být strach z odmítnutí, ale spousta mladých pociťuje i jakousi formu strachu z budoucnosti, konkrétně z toho, co se stane se světem. Ale je vždy důležité se svým strachům a fobiím postavit, nebo se o to alespoň pokusit. 

Přece nás dětské strachy nebudou doprovázet až do dospělosti, ne? Je přece normální se zdravě bát, pokud to nepřejde v úzkost. A ten největší strach je přece vždycky o ty, které milujeme, protože nám záleží na tom, aby byli v pořádku. Jen to nesmí přerůst v nějakou posedlost, ale zdravě se bát je normální. 

Ale dětství je těmi strachy specifické a je na nás rodičích, abychom se pokusili dětský strach zaplašit, či jej alespoň zmírnit. Obejmout, utěšit, přivinout k sobě, pošeptat pár uklidňujících slůvek. A hlavně nikdy dětské strachy nebrat na lehkou váhu, to je myslím hodně důležité. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥