Když se mi vloni v lednu na těhotenském testu ukázaly dvě čárky, nemohla jsem tomu uvěřit, a bála jsem se jít k doktorovi. Promeškala jsem totiž jednu preventivní prohlídku, a měla jsem strach, zda se neděje něco hrozného. Já už jsem zkrátka taková úzkostná - v hlavě se mi začaly rojit ty nejhorší scénáře. Ale když jsem se zničehonic pozvracela z čokolády a bylo mi všelijak, mé podezření sílilo, a tak jsem se k tomu doktorovi prostě dokopala.
A dobře jsem udělala. Doktor byl dobře naladěný, po úvodním proslovu: "Máte tedy sekyru..." následovalo vyšetření. Jako první doktor mluvil o cystě vlevo, a pak: "Je tady zárodek, a je živý. Můžete se dívat se mnou." Nemohla jsem tomu štěstí uvěřit, a tak jsem se tam rozbrečela. Konečně, po těch letech marné snahy, konečně se to povedlo. Nechala jsem si vytisknout obrázek z ultrazvuku, kde byla vidět jen jakási malá kulička, ale pro mě znamenala strašně moc.
Dneska mi tady ta "kulička" leze po čtyřech, s oporou stojí, a nejraději otevírá zásuvky, hraje si s vyžehleným prádlem a vytahuje knížky z knihovny. Mám všechny fotky z ultrazvuku schované, je to moc pěkná památka a kus vzpomínek.
Těhotenství probíhalo fajn. Nemohla jsem tedy jíst maso, trápily mě křečové žíly a občasná bolest v tříselné kýle. Ale jinak, po psychické stránce, super. Hrozně jsem se na miminko těšila, a když všechno ukazovalo na to, že to bude holčička, má radost byla ještě větší. Přitom jsem si od začátku pořád myslela, že to bude kluk - měla jsem připravené jméno Štěpán, po dědovi. Julču chtěl přítel, vybrali jsme to spravedlivě - on jméno pro holku, já pro kluka.
Termín jsem měla v těhotenské průkazce napsaný jako dvanácté září. Ale Julinka se rozhodla být srpnové miminko, zároveň ale už jako zrozenec Panny. Což je fajn, protože Panna jsem já, i přítel. Tak nám to tak spolu ladí.
Porod samotný nebyl zase tak strašný, jak jsem čekala. Jasně, bolesti nebyly příjemné, ale když si vzpomenu na bolest, tak na tu spojenou s křečovými žílami, to bylo něco. Ale rodila jsem přirozeně, a hned po porodu jsem Julinku dostala do náručí. Upřímně, nečekala jsem, že ta láska mezi matkou a dítětem je tak silná. Sužovaly mě obavy z poporodní deprese, měla jsem dříve s psychikou problémy. Nic takového se ale nestalo.
Od prvního dne Julinku miluju. Tedy, já ji milovala, už když jsem ji měla v bříšku, ale to bylo jiné. Teď jsem miminko měla u sebe, pozorovala ho v pojízdné kolébce, a dokonce mi šlo i kojení, s čímž jsem moc nepočítala. Na ten první den s Julinkou nikdy nezapomenu, na to štěstí, které jsem tehdy cítila, je to neopakovatelné.
Zítra ráno Julinka v devět hodin a čtrnáct minut bude mít oficiálně jeden rok. Jeden rok na světě. A já si říkám - panebože, jak to, že to tak uteklo?! A kde je to malinké miminko, jak moc se změnila moje holčička, ale změnila jsem se i já.
Mateřství si užívám, je to můj splněný sen, děkuji Bohu nebo někomu za to, že jsem se mohla stát mámou. Je to pro mě dar, životní štěstí, nepopsatelná krása, a já sama cítím, jak jsem rozkvetla a jsem pyšná, pyšná na to, že jsem máma. Nebudu nikdy ideální máma, ale snažím se být dobrá. Věnuji se Julince jak jen to jde, chodíme spolu hodně ven, pořád jí něco povídám a dávám jí najevo, jak ji miluju.
A to nejúžasnější je, když se ke mně přitulí, zabrouká "mama," a je ráda, že se mnou může být. Ten upřímný úsměv, smích plný štěstí, ta obrovská porce lásky, kterou si navzájem předáváme, to je to pravé štěstí.
Ale díky tomu, že jsem se stala mámou jsem zjistila i to, že kolem sebe nemám jen dobré lidi. Některé "kamarádky" mě přestaly navštěvovat, psát mi, dokonce jsem se dozvěděla, že mě pomlouvají. Nevím proč, miminko přeci není překážka v přátelství ani ve vzájemných návštěvách, tak je za tím asi zloba, závist? Nikomu jsem přitom nic neudělala, a fakt mě to mrzí. Zase jsem ale objevila nové známé a kamarády, od kterých bych to ani nečekala.
Sousedé jsou k nám více přátelští, spolužačky ze školy mi za pár korun prodají hezké oblečky pro miminko, a vím že mám kolem sebe lidi, kteří mi vždycky pomůžou, když budu potřebovat. Sousedé mi venčili Žofku, když jsem byla s Julinkou dvě noci v nemocnici, koupili jsme napůl věci na hraní pro holky, protože oni mají tříletou holčičku.
Julinka má narozeniny až zítra, ale slavili jsme včera, protože přítel jel zase dnes do práce a bude týden pryč.
Oslava byla skromná, slavili jsme jen ve třech, z rodiny se sejdeme možná příští týden, je léto, dovolené, takže se to neposkládalo teď dohromady. Ale to vůbec nevadí. Důležité nejsou dárky, oslava nebo dort.
Důležité je to, že jsme všichni tři spolu, máme se rádi, a jsme zdraví, což je velký dar. Poslední dobou si uvědomuju, jak moc je důležité zdraví, co vídám ve svém okolí poslední dobou, z toho je mi mnohdy těžko na duši. I když budeme žít skromně, nepoletíme už nikdy k moři a pomalu šetříme na nové vybavení bytu, to je úplně jedno. Já si raději na vše našetřím, než mít dluhy, ale tohle vše je k ničemu, když přijde nemoc.
Děkuji za to, že jsme všichni zdraví a spolu. A modlím se za to, aby to tak zůstalo, a hlavně aby moje holčička byla zdravá a šťastná.
Rok plný zkušeností, lásky a štěstí. Není pro mě víc, tohle jsem si vždycky přála. Mít rodinu.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný začátek pracovního týdne, užívejte poslední letní dny, Vaše Eliss ♥
To je nádherné!!Julince přeju do života jen to nejlepší,Vám splnění všech přání.A hlavně všem velkou náruč zdraví!Zdena
OdpovědětVymazat