Asi každá dívka sní o tom, že bude mít pěkné nohy. Tohle je bohužel jedna z věcí, která mi do vínku dána nebyla. Po tátovi jsem zdědila krásný sklon k tvorbě křečových žil, ty se mi objevily již někdy kolem patnáctého roku, což je nezvykle brzy. A někdy v těch sedmnácti začaly i první bolesti - když jsme třeba s mámou jely na celý den na slavnosti, obcházely jsme celý areál, večer mě chytly hrozné bolesti nohou. Jakoby v ohybu kolene, takové táhlé, svíravé.
Tehdy mi teta nachystala lavor s horkou vodou a solí do koupele, já si tam nohy máčela, a bylo to lepší. Další problémy přišly s nástupem na další učňák - na pekaře. V rámci školní praxe jsme fasovali oblečení, a k tomu i pracovní boty, samozřejmě s ocelovou špicí. A nohy trpěly, to už bylo fakt neúnosné. Často jsem ráno po praxi nemohla ani bolestí vstát z postele.
Křečové žíly se projevovaly i navenek, a sice v podobě nepěkných vystouplých hrbolků. Nějak jsem to na té praxi vydržela, hodně pomohlo i to, že jsem v rámci praxe byla v místní pekárně, kde jsem chodila v teniskách, a nikdo to neřešil, takže nožky si lebedily. Jenže když jsem se vrátila do školy, začalo to nanovo.
Rozhodla jsem se to řešit až ve třetím ročníku. Tehdy jsem se rozhodla zkusit zajít k praktické doktorce, jestli bych mohla dostat nějaké omezení, respektive úlevu, a zda mám nárok ze zdravotních důvodů na jinou obuv. Doktorka tedy koukala na ty pracovní boty dost nedůvěřivě, nechtěla věřit, že tohle nosí učni, dokonce si jednu z nich hodila na váhu, no a napsala mi potvrzení, že mám nárok na jinou obuv, která musí být odlehčená, ale zároveň musí splňovat ty pracovní normy.
S papírem jsem přišla na praxi, a mistrová kývla, že v pořádku. Vzala jsem si z domu pracovní boty, které vypadaly trochu jako tenisky, ale měla jsem papír z lékárny. Tak asi tři měsíce to bylo v pohodě. Jenže pak si všimla jiná mistrová, která mimochodem nepatřila na můj obor, ale učila cukráře, že mám jiné boty.
Tak se ptala, jestli mám boty z lékárny, a proč nemůžu nosit obuv, co jsem nafasovala. Tak jsem řekla, že ano, že jsou z lékárny. Na to se zeptala, zda ty boty mají atest. To jsem vůbec nevěděla, co znamená, tak jsem řekla, že nevím. A dále mistrovou strašně zajímalo, co že mám vlastně s nohama, že musím mít jiné boty. Přišlo mi to fakt vlezlé a hloupé, že se tak ptá, když mám papír od lékaře, tak co je sakra komu co do toho, že mám křečové žíly?
Nakonec jsem to nějak uhrála, donesla papíry z lékárny, i krabici od těch bot, a dobrý. Ale na praktické zkoušky jsem je pak samozřejmě mít musela, což je pochopitelné.
Později pak v práci jsem taky dělala v potravinářství, a měla jsem boty z lékárny, zdravotní, něco na způsob papučí s řemínky. Kolegyně nosila pro změnu crocsy, a nikdo to neřešil. Ale když měla přijít kontrola z hygieny, muselo být vše v pořádku, oděv, obuv, ale my jsme byly všechny na dílně takové, že jsme na tohle hodně dbaly, i šéf na nás by v tomto ohledu dost přísný, ona bezpečnost práce fakt není žádná legrace.
Ale dost dlouho o sobě křečové žíly nedávaly extra vědět. Občasná změna počasí, hormonální výkyv - očekávaná perioda se občas ohlásila bolestmi, ale největším problémem v tomto ohledu bylo těhotenství. Můžu s čistým svědomím prohlásit, že tohle bylo na těhotenství to nejhorší a nejbolavější.
Od půlky těhotenství to začalo být nepříjemné. Byla jsem prakticky celé těhotenství na neschopence, a v době vycházek jsem hodně chodila ven. Na procházky, do města, jen tak, protože nejsem povaleč, pořád jsem se hýbala. No a večer pak strašné bolesti. Nakonec jsem i ty procházky omezila, dost razantně, jenže to mi zase neudělalo dobře psychicky.
Praktická doktorka mi napsala kompresní punčochy, a tabletky Detralex. Když viděla moje nohy, zamračeně řekla jen, "to máte škaredé." Problémem je to, že já mám křečové žíly na obou nohách, na té pravé o dost více. Takže jsem brala tabletky, kompresní punčochy od rána alespoň do oběda, protože to dost táhlo a bylo to nepříjemné, ale bylo to trochu lepší.
Kdybych neměla ty léky, asi bych ke konci těhotenství už nemohla ani vstát z postele. Navíc mi ještě opuchly a pálily mě plosky nohou - alespoň mi nenatekly kotníky, jako většině mých kamarádek, ale byla to chabá útěcha. A dost hrozné bylo i to, že jsem se dvakrát po sobě v noci vzbudila s křečí v noze. Ta mi úplně trnula, ale přitom jsem jí necítila, mlátila jsem s ní o kraj postele, a po pár vteřinách se rozhýbala. Strašné, fakt jsem se budila a řvala bolestí, nesnesitelné.
Ptala jsem se i gynekologa, jestli by s tím neměl být nějaký problém u porodu - navíc mě trápila tříselná kýla, takže jsem měla strach, že půjdu do narkózy a udělají mi císaře. Ale tvrdil mi, že ani jedno není překážkou k přirozenému porodu.
Fajn, říkala jsem si. Porod byl zážitek sám o sobě, ale neodnesla jsem si na něj vyloženě zlé vzpomínky nebo trauma. Co si ale vybavím, tu šílenou bolest v obou nohách zároveň. To ani ten porod fakt tak nebolel, jako ty šílené křeče. Mezi kontrakcemi jsem vždycky šla do kleku, kdy mě podpíral přítel a porodní asistentka, a ty nohy tak strašně bolely, já myslela, že umřu, nebo že dostávám trombózu do žil, i takové věci se mi honily hlavou.
Ale vydržela jsem to, a jsem na to fakt hrdá, a hrozně vděčná, že jsem mohla rodit přirozeně i s takovými patáliemi.
Doktoři mi říkali, že po porodu mi ty křečové žíly už zůstanou v takovém stavu, jako v těhotenství. To se naštěstí nevyplnilo, většina se hezky zatáhla, ano, na lýtkách jsou některé nepěkně vystouplé, ale co. Všechna ta bolest a trápení za ten konečný zázrak v podobě Julinky za to stála a já bych do toho šla znovu.
Po porodu mě křečové žíly moc netrápí. Jsou tu občasné výkyvy, které se týkají hormonů, ale zatím to celkem jde. Ale dvakrát jsem už měla období, a to zase byla změna počasí, kdy mě to navečer chytlo hodně. Bolesti v obou nohách. Pomohla lázeň se solí, a Detralex. Zatím jsem ani neuvažovala o žádné operaci.
Jasně, někdy mě to celkem trápí, mám komplex z toho, že nemám hezké nohy. Prostě to tak je. Nemám nožky jako laňka. Před lety jsem měla hrůzu z toho nosit v létě kraťasy, šaty v mém šatníku vůbec neexistovaly a když už, vzala jsem si pod ně černé leginy. Ale věkem a i mateřstvím se pomalu do mého šatníku dostávají i kraťasy, a párkrát jsem už měla letos i šaty. Pořád si říkám, jsem mladá maminka s kočárkem, Julinka je pořád vymóděná v šatičkách, tak co bych si taky nevzala něco pěkného? Jsou přeci mnohem horší věci, než křečové žíly, a když vidím, s prominutím někdy obézní ženy, co nemají soudnost a obléknou si věci, co jen zvýrazní jejich prostorovou výraznost, tak co?
Ale je fakt, že moc mladých holek, co mají křečové žíly nevídám. Kolem té čtyřicítky, padesátky, to ano, ale mladší moc ne. Je asi pravděpodobné, že věkem se to bude zhoršovat, ale ráda bych se vyhnula operaci, protože zase moje jiná známá, co má kolem padesátky, na ní byla hned dvakrát, a křečové žíly se stejně zase vrátily.
Byla bych ale moc ráda, kdyby Julinka křečové žíly po mně nepodědila, přítel bude mít brzy padesát a ještě s nimi problémy nemá, tak snad to bude v pořádku!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, budu ráda, když mi napíšete svoje zkušenosti a postřehy, přeji krásné letní dny, Vaše Eliss ♥
Komentáře
Okomentovat