Dětem velmi brzy zase začne škola, a já bych návratu do lavic chtěla věnovat pár řádek. Moje letní prázdniny, když jsem chodila na základku, byly fajn. Neměla jsem moc kamarádů, takže jsem léto většinou trávila čtením knih, hraním si na zahradě nebo venku, případně jsem na týden jela k babičce, což pro mě bylo takovým malým svátkem.
Ale někdy jsem trávila slunečné dny i s kamarády, případně jsme jeli s rodiči na menší dovolenou či výlet. Svého času jsem měla nejlepšího kamaráda Jardu, který bydlel ve stejné ulici, byl jen o dva roky mladší, dlouho jsme si rozuměli, ovšem nakonec naše přátelství dopadlo dost neslavně, a zanechalo za sebou hořkou pachuť. Ostatně jsem tomu i zde věnovala v minulosti pár článků.
Bývaly roky, kdy mi léto připadalo dlouhé, a těšila jsem se do školy. Listovala jsem si v učebnicích, které voněly novotou, a těšila se na látku ze svých oblíbených předmětů, zato třeba matematikou jsem listovala se záchvěvy strachu. Těšívala jsem se na spolužáky, na učitele, a pak taky na obědy, které byly tenkrát na poměry školních jídelen vskutku vynikající.
Ono to bylo vždycky tak - červenec se většinou táhnul pomalounku, ale srpen opravdu uletěl jako střela, a už tu byl první školní den.
S koncem prázdnin mi rodiče nastavovali jiný režim - poslední dva týdny chodit dřív spát, a to, abych si zase navykla na dřívější vstávání. I po letech si myslím, že to nemělo moc smysl, vždycky jsem bývala ranní ptáče, vstávala jsem ještě před zazvoněním budíku, nedělalo mi problém vstát na čas. Jednou jsem dokonce byla naštvaná na tátu, který mě vzbudil později, než jsem byla zvyklá, protože ten den jsem měla školu až na sedmou, a už tehdy jsem byla dochvilná, a ráda jsem chodila do školy dříve.
Ale pamatuji si, že dva roky po sobě, to už jsem byla na druhém stupni, jen nevím, jaké to byly přesné ročníky, se mě zmocnil zvláštní stav.
Taková jakási dětská deprese z návratu do školy. Neměla jsem žádný racionální důvod, proč se tam nechtít vrátit. Žádné problémy se spolužáky, s učením taky nic extra hrozného, až na zlomky a rovnice. Ale druhý týden v srpnu jsem musela pořád přemýšlet o tom, že se zase vrátím do školy.
Nechtěla jsem, aby skončily prázdniny, chtěla jsem si pořád jen užívat volna venku, koukat na pohádky a být déle venku a hrát si. A jakákoliv zmínka o návratu do školy ve mně vzbuzovala opravdovou úzkost.
Počítala jsem dny, když už zase začne škola, před spaním jsem brečela, a dokonce se mi to stávalo i přes den. Rodiče si toho všimli, nejspíš moc dobře věděli, z čeho ten smutek pramení, ale nikdy si se mnou o tom nepopovídali. Což mě zpětně mrzí. Možná to může znít divně, nebo pro někoho směšně, ale takové pocity se mě tehdy fakt zmocňovaly a nebylo to příjemné.
S návratem do školy se to zlepšilo. Po pár dnech zase zaběhnutý režim, učení, úkoly, nové předměty, učitelé, zajímavé zážitky, v průběhu školního roku už se mě stesky po tom, že musím být ve škole, nezmocnily. Ale ne že bych si "neužívala" ty občasné lehké rýmičky a mírné teplotky, kdy jsem mohla být doma, válet se v posteli a koukat na seriály a pohádky...
A třeba přechod na učňák, do úplně nového prostředí, to pro mě byl taky horor. Celý první týden jsem tam probrečela a chtěla domů, druhý týden už to bylo lepší, ale noví lidé, prostředí, organizace výuky, to se mnou dost nepěkně zatočilo. Jsem hodně přecitlivělá, což se v tomto odráželo.
On totiž návrat do škol je pro mnohé děti složitý, konec prázdnin s sebou opravdu nese úzkosti z návratu do školy. Odborníci radí - o tomto s dětmi mluvit, a nezlehčovat to, co dítě zrovna prožívá.
Mluvit o emocích je přeci důležité. Já jsem v tomto ohledu dost přímá, s partnerem si povídáme o všem. Další rada zní - poslouchat dítě, ale nesoudit. Obava z nového učitele nebo přechodu na druhý stupeň, či přímo z návratu do školního prostředí, je na tom něco, co by měl rodič soudit?
Kdo z nás někdy neměl strach z nového zaměstnání, z nového prostředí či přeřazení na novou pracovní pozici? A teď se zkusit jen vžít do kůže dítěte, které je ještě v mnoha ohledech nevyspělé, a má přeci na nějaké ty strachy a obavy nárok, a já jako rodič jsem tu proto, abych mu s tím pomohl a pochopil jej. Některé děti trápí před návratem do školy žaludeční potíže, úzkosti, a některé se dokonce sebepoškozují.
V době covidových opatření se toto ještě zhoršilo - distanční výuka měla své výhody, domácí prostředí, tím pádem pro někoho i větší pohodu na učení a klid. Ale ruku na srdce - u nás v maturitním ročníku to dost nahrálo i některým flákačům, kteří by se za normálních podmínek k maturitě prostě nedostali.
Nejdůležitější je o tomto problému mluvit, snažit se dítě naladit tak, aby se do školy těšilo, pokud je to tedy možné. Ale bohužel úzkost z návratu do školy může značit i problémy ve školním kolektivu, například šikanu, ať už od spolužáků či učitele.
Ale ona je to prostě po těch prázdninách pro dítě velká změna. Celé dva měsíce žádné povinnosti, jenom užívání si léta, sluníčka, kamarádů, a najednou zase zpět, navyknout na režim, a sbohem, léto a prázdniny.
Pomoci může třeba i společný nákup školních pomůcek, dítě se pak bude cítit kompetentně a tak nějak dospěleji. A dnes už jsou k dostání i kousátka pro studenty - Julinka má ty svoje na prořezávání zubů, studenti zase jako takové antidepresivum. Já tedy kousátka neměla, ale víte, co jsem dělala před písemkou, z které jsem měla strach? Ostrým hrotem od kružítka jsem dělala malé tečky do obalů od učebnic a sešitů. Tato monotónní činnost mi fakt tehdy pomáhala se cítit líp.
Pochopitelné, máma z mých obalů tak nadšená nebyla.
Pro studenty tu jsou různé silikonové nástavce na psací potřeby, nebo kousátka, které lze nosit třeba jako přívěsek na krku. Děti totiž podvědomě hledají různé stimuly, jak si pomoci k lepší koncentraci. To je okusování nehtů, gum na tužkách, hraní si se zipy, což vede k postupnému ničení oněch předmětů, ale ani zuby z toho nemají kdovíjaké potěšení.
Takový typ kousátka pro studenty jsem našla na internetu. Nikdy by mě nenapadlo, že se taková věc bude prodávat, ale když to pomůže zmírnit úzkost ve škole, proč vlastně ne?
Ale věřím, že pokud se dítě bude cítit ve škole a třídě fajn, začlení se do kolektivu, může to pomoci zmírnit úzkost z návratu do školních lavic. Ne vždy je to tak jednoduché. Já tohle moc dobře chápu, také jsem si to prožila, a věřte, nebylo to příjemné, zažívat tu úzkost z konce prázdnin a obavy z návratu do školních lavic. I když to opravdu nebylo opodstatněné.
Přikládám ještě pár zajímavých odkazů, kdybyste měli zájem:
https://medium.seznam.cz/clanek/lucie-vancatova-konec-prazdnin-a-zacatek-skolniho-roku-emoce-deti-podej-mi-ruku-prosim-179764
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/uzkosti-z-navratu-do-skoly-nezlehcujte-to-radi-rodicum-odbornici-173516
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/desi-se-deti-navratu-do-skoly-po-prazdninach-mluvte-s-nimi-o/r~251e8f6a5c6111efbeca0cc47ab5f122/
Co si o tomto myslíte Vy? Zažili jste někdy úzkost z konce prázdnin? Měli jste obavy a strach z návratu do školních lavic? Dá se dětem pomoci s návratem do školy, nebo je to celé jen o tom, že si zase zvykne na nový režim? Četli jste už na toto téma nějaké články? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte poslední srpnové dny, Vaše Eliss ♥
Pro mě byl nejhorší z celých školních let nástup na intr , to bylo fakt peklo . Na tom prvním jsem ani být nechtěla , ale musela . Nástup hlavně na novou školu není vůbec jednoduchý , ale my , co museli být na intru jsme ten začátek měli mnohonásobně těžší . Na základce pro mě byla signalizace nového školního roku , že mám posledního srpna svátek , takže to bylo vždycky takové hořkosladké .
OdpovědětVymazat