Houby, hříbky, houbičky

 Houby jsem se až dodnes jíst pořádně nenaučila. Máma před lety pracovala v lese, takže domů v létě pravidelně plný košík, a to byly opravdu krásné exempláře, co pamatuji - ještě má schovaných několik fotografií. A v létě jsem často chodila na houby jen s tátou, a na toto období mám moc hezké vzpomínky. Vstali jsme vždycky brzy ráno, a autem jsme jeli do nedalekého rozlehlého lesa. 

Bylo to moc fajn, ráno klid, málokdy jsme potkali další houbaře, a vždycky jsme něco málo dovezli domů. Táta mě naučil dvě důležitá pravidla - co neznám, nesbírám, a taky že do hub se nekope. I když jsou nejedlé nebo napůl sežrané od zvířat, prostě nekopat. S dětským nadšením jsem tátu upozorňovala na kdejakou houbu, dokonce jsem s sebou měla i malý atlas v knižní podobě, sice jsem do něj ani jednou nenakoukla, ale připadala jsem si s ním nesmírně důležitá. 

Přesto jsem se ale houby nikdy nenaučila jíst. Kdysi jsem byla na návštěvě u kamarádky, a její maminka zrovna udělala řízky. Donesla je nám do pokojíčku, já jich snědla asi pět, byly takové menší, a pořád jsem si říkala, jak to, že to kuře chutná tak dobře? Olizovala jsem se až za ušima. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že jsem snědla řízek z hub! 

Na hřiby jsem chodila i s dědečkem, než onemocněl, ten měl svoje místa, kam vždycky zavítal, ale už se na to moc nepamatuji, jen tak matně. Babička vždycky hříbky doma očistila a večer byla smaženice, kterou jsem já nejedla, ale měla jsem radost, že babičce i dědovi chutná. 

Párkrát jsme byli na houbách i s přítelem, letos tedy ještě ne. Ale ono je stejně tak velké sucho, že co jsem viděla v houbařských skupinách, moc nerostou, málokdo tam sdílí aktuální úlovky, spíše se tam lidé chlubí zamraženými kousky, které si připravili k obědu. 

 

Důležité je to, chovat se při houbaření tak nějak lidsky, nelíbí se mi, když si někdo domů veze plné kufry od auta, nacpané houbami, to mi přijde jako vyložené sobectví a drancování. Mimochodem, Češi si ročně z lesů odnesou více než 200 000 tun hub. 

A samozřejmě i v říši hub najdeme spoustu zajímavých, a leckdy i bizarních rekordů. Největší hřib smrkový nalezený u nás vážil 2.54 kilogramů. Tuž je pěkné! Ale vůbec největší houba jako taková byla nalezena v Číně v roce 2008. Její stáří je odhadováno na dvacet let, měří na délku deset metrů, je široká osmdesát centimetrů a dosahuje výšky pět a půl centimetrů. Váží přibližně půl tuny! 

Jedná se o druh Fomitiporia ellipsoidea z čeledi kožkovitých. 

Nejmenší houbou na světě je nedávno objevený druh helmovky s latinským názvem Mycena subcyanocephala. Roste v tropických částech Tchaj-wanu, je vysoká pouze jeden milimetr, a zatím byla spatřena pouze osmkrát! 

Ještě menší jsou ovšem stovky tisíc mikroskopických hub, které poletují kolem nás, nebo žijí přímo v našem těle jako nepostradatelná součást střevní mikroflóry. Některé jsou zdraví prospěšné a poškození jejich kolonií by mělo pro zdraví negativní následky, jiné jsou patologické a člověku škodí. Některé získáme již od matky při narození, jiné se do našeho těla dostávají během života - a to například i v chlebu nebo pivu. 

Za nejchutnější bývají obecně považovány lanýže, jejichž hlavní doménou je Francie. K jejich hledání se používají speciálně vycvičená prasata nebo psi - jsou schopni je vycítit a vyhrabat ze země. Kilogram bílých lanýžů stojí v přepočtu kolem 130 000 korun! 

Za nejjedovatější houbu vůbec je považována Galerina sulcipess. Roste v Indonésii a vykazuje až pětkrát větší koncentraci jedů než druhá v pořadí, naše muchomůrka zelená. Ta je samozřejmě známá i u nás, a má na svědomí až 90 procent všech otrav z hub. 

Dospělou muchomůrku zelenou lze totiž, i dle odborníků, snadno zaměnit s žampionem, holubinkou či bedlou. Otrava se přitom projevuje se zpožděním, v rozmezí osmi až osmačtyřiceti hodin. Příznaky zahrnují nevolnost, zvracení, průjem a bolesti břicha, které vedou k dehydrataci a selhání oběhu. 

V ojedinělých případech se mohou projevit i psychické příznaky - zmatenost, halucinace. Při podezření je nutno okamžitě vyhledat lékařskou pomoc, a pokud to lze, vyvolat zvracení. Pak by mělo následovat podání černého čaje a aktivního uhlí. Pokud se nestihnou toxiny rozšířit do celého těla, může pomoci i vypumpování žaludku, ale tady je právě zrádná dlouhá doba, než se projeví otrava. 

Houbař na to může přijít, až už je pozdě. Nejvíce v muchomůrce je obsaženo v lupenech na spodku klobouku - jed není zničitelný ani varem, ani sušením. 

Na začátku srpna vyšel na idnes.cz článek s názvem: "Houbař snědl muchomůrku zelenou. Myslel, že je to bedla." Muž skončil v pražském IKEMU, a jen zázrakem nepřišel o život. Bohdan jel s manželkou z Německa domů a cestou sbírali houby. "Houby vypadaly dobře, tak jsme si je v neděli udělaly k obědu." Muž zvládl dojet kamionem z Německa do Velkého Meziříčí, kde se mu udělalo zle. 

Dle lékařů má Bohdan špatná játra, ale přežil, což v případech otravou muchomůrkou zelenou není pravidlem. Ale ani po devíti dnech nesměl nic jíst ani pít, a stále měl žluté bělmo. A lékaři nemohou říci, zda se stav jeho jater zlepší natolik, aby z něj nebyl vhodný kandidát na transplantaci. 

V článku ale není zmínka o jeho manželce, která měla jíst houby s ním, jak jsem to pochopila z daného textu. Článek přikládám k přečtení zde, pokud máte zájem: 

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/otrava-houby-ikem-muchomurka-bedla.A250807_175332_domaci_tty

A vloni došlo k případu, když muž skončil po otravě muchomůrkou zelenou také na JIP. Tentokrát mu ale chybně poradila aplikace na rozpoznávání hub. Tyhle aplikace jsou kapitola sama pro sebe, v žádném případě by mě nenapadlo by se na něco podobného spoléhat, já jsem vyložený nemilovník aplikací, a tohle mi připadá jako tak trochu hazard. 

Naopak mezi nejléčivější houby patří rezavec šikmý. Ten roste paraziticky na kmenech bříz, a tradičně je využívám v ruském a čínském léčitelství. Účinná látka betulin působí blahodárně na imunitu, trávení i pokožku, a navíc uklidňuje nervy. 

Na první pohled působí houba dost zvláštně, že? Taková jakoby rozpláclá, celkem nenápadná, a přesto má takové léčebné účinky. 

Houby jsou plody lesa, jichž si musíme vážit. Neničit, sbírat jen tolik, kolik spotřebuju, a hlavně jen ty kousky, u kterých si jsme jistí, že jsou jedlé. A nespoléhat na "spolehlivé" aplikace. Ale my Češi jsme národ houbařů, to je fajn, a i já ráda zajdu hledat hříbky, i když je nejím, nesním ani žampiony, cokoliv, co je slizké a vypadá jako houba, to není nic pro mě. 

Tak snad se letos ještě milovníci hub dočkají, ale je takové sucho, že to nevidím moc růžově. Ale třeba se to ještě otočí! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné letní dny, Vaše Eliss ♥