Mít se rád

 Máte se rádi? Celkem jednoduchá otázka, ale odpověď na ni není pro někoho leckdy úplně jednoduchá. Když se já zeptám sama sebe, jestli se mám ráda, tak teď už můžu říct, že ano. Ale ještě před lety tomu bylo úplně jinak. Neměla jsem ráda samu sebe, svoje tělo, a musím přiznat, že jsem se leckdy i doopravdy nenáviděla. Nejhorší bylo období, kdy jsem trpěla mentální anorexií. 

Se mnou to bylo trochu jiné. Zpočátku jsem nechtěla být hubená, abych se líbila sobě samé. Psychické problémy tehdy vygradovaly do té míry, že jsem se vyloženě trestala, bylo to ve své podstatě takové sebepoškozování. Tento problém jsem řešila antidepresivy, ale všechno bylo jenom horší, byla ze mě prázdná nádoba bez emocí, která necítila vůbec nic, a všechno vlastně proplouvalo kolem mě. Bylo těžké se z osidel této psychické nemoci vymanit. 

A už dřív v dětství jsem se taky neměla moc ráda. Tedy co se týče vzhledu. Připadala jsem si vychrtlá, škaredá, vadil mi můj obličej poďobaný od akné, a rovnátka na pevno a brýlemi taky moc sebevědomí nepřinesly. Hrozně dlouho jsem bojovala s komplexem méněcennosti a přišla jsem si vyloženě škaredá, sebevědomí na nule. 

Vše se změnilo, když jsem začala chodit s přítelem. Zamilovanost udělala své, a já se cítila hrozně fajn. Nemohla jsem věřit tomu, že o mě má někdo zájem. Láska a vztah člověka hodně změní. I přesto ale časem vystoupaly na povrch staré rány, a musela jsem s některými věcmi hodně bojovat. 

Ale vzhledovou stránku neřeším. Vím, že nejsem dokonalá. Mohla bych trochu přibrat, taky mi vadí křečové žíly, co mám na nohách, a s pupínky na obličeji bojuju celý život. Ale nejsem se sebou úplně nespokojená. Nejvíce jsem pyšná na to, že jsem zvládla celé těhotenství, podařilo se mi odnosit zdravou holčičku a porod jsem přežila celkem bez následků. A jo, šla bych do toho znovu, když na to přijde. 

Žádnou velkou změnu na svém těle bych si provést nenechala, ve smyslu plastické operace čehokoliv - tedy ryze jen z kosmetických důvodů. Ženy, co musí na plastiku prsou po nemoci, plně chápu. To je v pořádku. Ale snažit se stylizovat do podoby Barbie nebo Kena, utratit miliony za plastické operace, není to už tak trochu psychická nemoc, nebo touha po pozornosti a té, v tomto případě falešné, vnější kráse? 

Ne nadarmo se říká - nesuďte knihu podle obalu. Vnější krása je fajn, ale není více ta vnitřní? Na co krásný obal, když vnitřek je dutý a prázdný... Včera nebo předevčírem proběhla ve zprávách reportáž a anketa mezi mladými lidmi, zda se cítí méněcenní, když se porovnávají se svými idoly na sítích. Hodně tam odpovídaly i matky, že by se chtěly přiblížit těm ideálním, vždy upraveným maminkám z fotek a videí. 

Jsou věčně rozesmáté, upravené, s upravenými a obstaranými dětmi. Ale tohle nemusí být vždy ta pravá realita. A ve většině případů také není. Já tyto trendy nesleduji. Co se týče rodičovství, nechci se nikomu rovnat, ani se s nikým porovnávat. Proč bych to měla dělat, a nastavovat si  nějakou iluzi domnělé dokonalosti? 

Nikdo z nás nemůže být nikdy dokonalý. Co je vlastně ideál krásy? Pro každého z nás asi něco jiného. Když vidím v televizi a na internetu "celebrity," které za sebou mají nespočet plastických operací a jiných zákroků, musím si říkat, jestli jsou opravdu šťastní? Přifouknutá prsa, rty, botox, je ten člověk ještě pak sám sebou, nebo se už přetváří do něčí podoby? Ale ta nespokojenost se svou vizáží, vzhledem, to musí asi daného jedince hodně trápit. 

Chápu to, že je člověk obézní, nespokojený sám se sebou, a nemá se rád, protože se necítí pohodlně a komfortně kvůli tělesnému tuku. S tím jde často také něco udělat, ale ta cesta za tím není vždy jednoduchá. 

Pro některé asi není jednoduché odolat těm ideálům krásy, které na nás denně vyskakují z televizí a počítačů. A tohle vše je o lidech. Když si někdy pročítám diskuze na sociálních sítích, co se týče politiky, lidi bývají k sobě navzájem až leckdy agresivní. A když dojdou argumenty, začne se útočit na vzhled. "Podívej se na sebe, jak vypadáš!" A samozřejmě nechybí ani vulgarismy. 

Vzhled je něco, co je nám dáno geneticky, a těžko to můžeme ovlivnit. Rodíme se jako originály, a z některých se v průběhu života stávají kopie. Vím, že to zní jako klišé, ale je to tak. 

Podle psychologů ale neexistuje žádný recept, který by pomohl zbavit se nespokojenosti s vlastním tělem. Změny totiž fungují jen krátkodobě. Tohle totiž zlepší vnímání sebe sama jen na chvíli. Pak je tu zase nespokojenost, a celé kolečko se začne točit od začátku. Samozřejmě je potřeba o sebe dbát. Základ - umýt se, navonět, učesat, vyčistit si zuby. 

Svůj vzhled prostě nemůžeme ignorovat. Takový je fakt. Ale můžeme se s ním sžít, a mít se rádi právě takoví, jací jsme. Někdy to ale není jednoduché. 

Když vzpomenu právě třeba na ony "trolly" na sociálních sítích. Kdysi jsem také někde napsala nějaký komentář, a pán měl narážku na mou profilovku, na to, že mám velké oči. A po jedné ošklivé zkušenosti ze skupinového chatu s přáteli jsem si nastavila to, že mou profilovou fotku vidí jen přátelé. To, že se s někým virtuálně na síti pohádáte, a on si jde hned prohlížet vaše fotky, aby mohl hledat chyby ve vašem vzhledu a urážet vás - co to o tom člověku svědčí? 

Nic hezkého, že. I sebekrásnější člověk může mít ošklivý charakter, krása je něco, co se skrývá uvnitř. A na každém z nás je něco hezkého, co se týče vzhledu. Oči, noc, ústa, přeci na každém člověku je něco zajímavého, a není třeba rozlišovat na ošklivé a krásné. A většinou bývají nejvíce kritičtí k ostatním ti, co mají buď sebevědomí nabubřelé až do nebes, a nebo naopak ti, co mají skryté komplexy, kterými se v skrytu duše užírají. Oba opačné extrémy. 

Všechno se vlastně odvíjí od toho, že si dopřejeme sebelásku. Buďme hodní k sobě i ostatním. Rozmazlit se třeba horkou vanou plné horké vody, pohroužit se do meditace, nebo si ve své milované kavárničce vypít cappucino. I tímto si projevujeme přeci radost sami k sobě. 

A co Vy? Máte se rádi takoví, jací jste, nebo jste k sobě přehnaně kritičtí? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný sluníčkový víkend, Vaše Eliss ♥