Droga jménem láska

 Není mnoho pocitů, které jsou silnější než ta pravá láska. Snad s výjimkou intenzivní nenávisti, ve kterou se může někdy i ta velká láska paradoxně zvrhnout. Úplně první lásky bývají většinou ty dětské - ve školce, nebo na prvním stupni základní školy. I já jsem měla ve školce svého miláčka - Honzíka. Dávali jsme si pusinky, tajně se vodili za ruce, a dokonce jsme měli i krásnou školkovou svatbu. Dodnes s úsměvem vzpomínám na to, jak si Honzík kvůli mě odstřihl z čepice krásnou barevnou bambulku jen proto, že mi hrozně líbila. 

Láska po školce vyprchala, ale zůstali z nás i ve škole kamarádi. I dodnes si občas napíšeme, a když se někde potkáme, vždycky si moc hezky popovídáme.

Na základce jsem se vždycky zakoukala do nějakého kluka celkem snadno. Ale byla jsem velký introvert, takže to vždycky zůstalo jen u těch kradmých pohledů. Co mě ale vždycky ohromně bavilo, bylo alespoň o lásce snít. Ve svých představách jsem zažívala všechny možné romantické představy, někdy opravdu pěkně šílené.

Ale tak nějak to dlouho zůstávalo jen u toho snění. Až pak, když jsem byla na učňáku, to mi bylo devatenáct, najednou velké BUM, a já se zamilovala opravdu šíleně. Z mé strany se jednalo o lásku na první pohled. Trvalo více než tři měsíce, než jsem dotyčného konečně oslovila, a to jsem ještě byla pěkně ovíněná. Začali jsme se scházet, nejprve tajně, protože máma s tím nesouhlasila, snažila se mi vztah vymlouvat, ale vykládejte něco člověku, který je zamilovaný! 

Ano, přítel měl v té době nějaké problémy, navíc je o dost starší, což i spousta lidí z mého okolí odsuzovala. Ale mě to bylo úplně jedno, protože jsem byla šíleně zamilovaná. Vznášela jsem se na růžovém obláčku lásky, a všechno mi bylo úplně jedno. 

Ta největší fáze mojí zamilovanosti trvala něco přes rok. Chtěla jsem, abychom spolu byli co nejčastěji, dokonce jsem šla kvůli tomu i párkrát za školu - buď jsem si sama napsala omluvenku, nebo jsem si zašla k doktorce, řekla, že mě bolí v krku, a týden jsem předstírala, že chodím do školy, přitom jsem byla u přítele. Hlavně tedy přes zimu, když nemá jako živnostník tolik práce.

Ráda vzpomínám na ty naše začátky, i když spousta věcí byla složitých. Ale láska mě hodně změnila k lepšímu. Začala jsem být více sebevědomější, komunikativnější, a hlavně jsem se začala více usmívat. Hlavně ta komunikace, povětšinou s cizími lidmi, mi dělala velké problémy - jsem velký introvert. To už je teď o mnoho lepší.

Zamilovanost se proměnila v lásku. Teď už se dívám na věci kolem partnerského soužití střízlivějším pohledem. Letos spolu budeme s přítelem jedenáct let, což mi při pohledu zpětně přijde naprosto neuvěřitelné - a hlavně, jak hrozně rychle to uteklo! Počáteční okouzlení je tedy pryč, ale pořád se milujeme. Přítel je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na světě. Jsem toho názoru, že pravá láska se nevyjadřuje věcnými dary, ale skutky, slovy, a také malými, ale ve výsledku velkými gesty. Ale když mi občas přítel koupí nějakou pěknou květinu, ne že by mě to nepotěšilo! 

Nabízí se otázka - co to tedy vlastně ta láska je? Podle posledních zjištění vědců se jedná "jen" o biochemický proces v mozku, kde se ale dějí pěkně bouřlivé věci. V době zamilovanosti dochází v mozku k aktivaci, a zároveň deaktivaci určitých míst. Hlavní úlohu hrají žlázy s vnitřní sekrecí, které vylučují hormony. 

A právě určité vzorce chování, které děláme jako čerstvě zamilovaní, opravdu dokládají, že láska je opravdu jako droga! Mozek začne uvolňovat ve velkém množství dopamin - hormon zodpovědný za vnitřní motivaci. A jeho zvýšená hladina způsobuje bušení srdce a vyšší krevní tlak, což se má dít právě hlavně při kontaktu s naší láskou. 

Dalším zajímavým hormonem lásky je fenyletylamin. Přezdívá se mu dokonce "droga zamilovaných." Ten způsobuje především euforické stavy. Prostě a jednoduše chceme být v počátečních fázích zamilovanosti prakticky neustále se svým protějškem, a to i přes eventuální překážky, jejichž překonání je pro nás v těchto euforických stavech banálnější než kdy dříve. 

Odborníci mají za to, že zamilovanost může trvat až tři roky. A pokud vztah vydrží, přeroste v opravdovou lásku. Ale celé to není samozřejmě jen o chemii a různých poučkách. Láska je totiž podle mě něco, co čistě vědecky popsat nejde. 

Můžu s čistým svědomím říct, že se s přítelem pořád milujeme. Zamilovaní už dávno nejsme. Ale láska, která mezi nám vznikla, je, troufám si říci, velmi pevná. Prožili jsme toho spolu za těch deset let už hodně. Dobrého i špatného. Oba jsme si prožili dost ošklivá období nepohody. Ale to jen utužilo náš vztah. 

Myslím, že i takové menší hádky k soužití v páru patří. Většinou se fakt pohádáme kvůli blbostem, ale rozhodně to není pravidlem. Oba jsme zrozenci znamení Panny, a tak se všechno snažíme řešit v poklidu a racionálními argumenty. 

Jsem opravdu ráda, že mám vedle sebe člověka, který mě bere takovou, jaká jsem. To je přeci to nejdůležitější, ne? Milovat člověka proto, jaký je, ale i přesto, jaký je. Nikdo z nás není dokonalý. Ale když dokážeme partnera přijmout i s jeho nedokonalostmi, a nesnažíme se jej přetvořit k obrazu svému, copak není to velký důkaz lásky? 

Nedávno mě šokovala jedna moje kamarádka. Za svůj život vystřídala už dost partnerů, s jedním má i dítě, ale její známosti jsou vždycky v rozmezí tak čtyř měsíců. Šla jsem k ní na návštěvu, trochu jsme popili vína, a ona se mi mezi řečí zmínila, že vlastně neví, co to je být zamilovaná. Nikdy prý k žádnému muži necítila lásku. Vždy šlo jen o jakousi přitažlivost, chvilkové poblouznění. Ale prý nikdy nikoho opravdu nemilovala. Zase si říkám, jak to může doopravdy vědět?

Opravdu mě to překvapilo. Ale nechci ji v žádném případě soudit. Já si zase na druhou stranu nedokážu představit, že bych měla mít s někým sex, jen tak, bez lásky. Jen za účelem nějakého chvilkového fyzického pominutí smyslů? Přeci když je člověk zamilovaný, a může se svou láskou intimně žít, je to to nejkrásnější spojení. A hlavně ty začátky jsou tak krásné, když objevujete krásy toho druhého, odhodíte před sebou navzájem stud.

Na závěr můžu říct jen jedno: Pravá láska je opravdu ta nejkrásnější droga, a život bez ní by byl velmi smutný a prázdný.

A co Vy? Také jste zažili to krásné poblouznění první zamilovanosti? Je láska opravdu jen vědeckou záležitostí, nebo jde o mnohem víc? Souhlasíte s tím, že zamilovaní lidé se chovají opravdu iracionálně? Ale není to právě to krásné? Zažijeme tu opravdovou lásku jen jednou za život, co myslíte? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥