Strašák v poli

 Dnešní článek bude tak trochu jiný - rozhodla jsem se po delší době zase zkusit napsat nějakou kratší povídku. Pokud máte tedy čas a náladu, pusťte se do čtení, doufám, že se Vám bude alespoň trochu líbit! 

Už jsem se nemohl dočkat, až budu doma, ve své vyhřáté posteli, a zachumlám se pod peřinu. Tento konec srpna je sice poměrně teplý, ale noční teploty už léto rozhodně neevokují. Povzdechl jsem si a zívl. Vracel jsem se služební cesty z Německa, jel jsem sám, služebním autem. Původně jsem s sebou měl ještě vzít kolegu, ale ten na poslední chvíli změnil plány.

Bylo by samozřejmě pohodlnější, kdybychom se mohli během řízení střídat dva. Ale nedalo se nic dělat...

Ale už jsem byl pouhé dva kilometry od cíle, těsně u obce Makovice, kde bydlím. Najednou ale v motoru auta něco zabublalo, a to se zastavilo. Prostě jen tak! Zažil jsem už na cestách spoustu věcí, ale aby mi takto vyplivla nová Škodovka, kterou jsem koupil před dvěma týdny, to by mě fakt nenapadlo ani v tom nejhorším snu. 

S brbláním jsem vylezl z auta. Nádrž byla skoro plná, nedostatkem benzinu to tedy být nemohlo. Všude kolem navíc tma jako v pytli, jen v dálce slabě svítila pouliční světla, takže jsem si musel svítil mobilem. Chtěl jsem samozřejmě jako první otevřít kapotu a zkontrolovat motor, když v tom jsem se zarazil. Lehce foukal vítr, který už s sebou nesl studený příslib podzimu. 

Hned vedle silnice je z obou stran kukuřičné pole. Šustění ohýbaných klasů se až strašidelně rozléhalo kolem. Ale to nebylo to, co mě zaujalo. Periferním viděním jsem totiž v poli zahlédl dvě malá světla, jakoby dvě malé hvězdy. Co by proboha teď v noci mohlo jasně zářit v kukuřičném poli?

Dlouho jsem neváhal a vydal se do pole. Třeba se tam schovávají zamilovaní puberťáci, kteří si pro své noční dostaveníčko vybrali právě schovku v kukuřici. Sice jsem pocítil jemné mrazení v zádech, které nemělo se studeným větrem nic společného, ale mám u sebe přece mobil, co by se mohlo stát! 

Protlačil jsem se poměrně vysokou kukuřicí. Ušel jsem tak dvacet metrů, když jsem zůstal překvapeně stát. Ocitl jsem se na kraji menšího kruhu, který byl umně vytvořen z položených klasů kukuřice. Pozor - nebyla polámaná, což bylo zvláštní. A hned jsem také uviděl zdroj toho podivného, ostrého, jasného a pronikavého světla.

Byly to oči strašáka v poli! Byla to typická strašácká postava. Na dřevěném, lehce ztrouchnivělém kříži stál strašák, očividně vycpaný slámou. Na sobě měl napůl roztrhanou modrou károvanou košili a šedivé montérky. Co bylo ale podivné, to byla jeho hlava. Místo ní měl totiž vydlabanou tykev - což je pro některé strašáky typické. Ale ty oční důlky, když jsem se do nich pořádně podíval, hrůzou mi zamrzla krev v žilách!

Do okolí totiž zářily hrobové svíčky, jasně žluté. Proč by proboha někdo dával strašákovi hrobové svíčky? To je tedy pěkně morbidní zábava - a Halloween je ještě v nedohlednu... Krom světýlek tváři dominoval zubatý úsměv, jakoby jej vyřezalo nějaké dítě. Na hlavě měl ten strašák klobouk, černý, vypadal dost ošoupaně. 

Hleděl jsem na toho bubáka jako u vytržení. Až když mi začal v ruce poblikávat mobil, vzpomněl jsem si, že mám kousek dál chcíplé auto. Musím zavolat sousedovi, Jardovi, ten mi pomůže auto odtáhnout, sice nebude nadšený, že ho v noci budím, ale když mu koupím půl litru rumu, snad to bude dostatečná omluva... 

Už jsem se pomalu otáčel k odchodu. Když v tom se mi zazdálo, jakoby svíčka ve strašákově oku začala poblikávat! Mohl za to snad vítr, ale opravdu to působilo dojmem, jakoby na mě strašák pomrkával... A proč vlastně bliká jen jedna svíčka, když fouká...

Znovu jsem k postavě na kříži pořádně otočil. A fakt, ono to na mě mrkalo! Plamínek se totiž vůbec nehýbal v rytmu foukání větru... Polkl jsem strachy a přimražený hrůzou se nemohl pohnout. Cítil jsem bušící srdce až v krku a polil mě pot. Jako ve snách jsem udělal krok blíž k němu, když v tom se strašák pohnul!

Nejprve jakoby jen pokýval hlavou, ale vtom se změnil i výraz jeho obličeje! Zubatý úsměv se proměnil v ošklivý škleb... A pak, jakoby to nestačilo, pohnul i rukou. Jakoby se pomalu chystal slézt z toho kříže, nebo to snad měla být pozvánka, ať jdu blíž k němu...? Nehodlal jsem zjišťovat, co bude dál. Bleskově jsem se vzpamatoval, na nic nečekal, a utekl přes kukuřici zpět k autu.

Od auta jsem pokračoval po cestě dál, běžel jsem tak rychle, jako snad nikdy v životě. Přes půlhodiny mi trvalo, než jsem doběhl domů. Nikdo mě nepronásledoval, přesto jsem se nemohl zbavit podivného pocitu, že mě něčí upřený pohled pálí v zádech... 

Doma jsem si otevřel tu flašku rumu, kterou jsem chtěl původně věnovat sousedovi, a celou polovinu jsem jí hodil do sebe. A to piju opravdu jen příležitostně, ale měl jsem natolik pocuchané nervy, že už jsem nevěděl, jak jinak se uklidnit... Podařilo se mi na pár hodin neklidně usnout, a po osmé hodině ráno už jsem nevyspalý zvonil u Jardy a prosil ho, aby mi pomohl odtáhnout auto.

Když viděl, v jakém jsem stavu, rychle souhlasil. Já totiž běžně vůbec nepiju, takže rychle pochopil, že se muselo něco stát. Cestou v autě jsem mu vyprávěl o svém zážitku, o podivných světlech v poli, kruhu z kukuřic, a následné hrůze, když strašák najednou obživl. "Kdybych tě neznal, kamaráde, myslel bych si, že jsi z toho Německa přijel ožralý jak dělo!"

Auto bylo tam, kde jsem v ho v noci nechal. Nevypadalo to, že by s ním někdo něco prováděl. Vydali jsme se s Jardou do kukuřice, ale po strašákovi a podivném kruhu z položených kukuřic ani stopy. A největší gól přišel v okamžiku, kdy se Jardovi povedlo auto na první pokus nastartovat. Žádná závada na autě očividně nebyla - tak jak je možné, že v noci tak podivně zastavilo?!

Nikdy se mi nepodařilo najít nějaké racionální vysvětlení celé události. Se sousedem jsme to mnohokrát probírali, ale na nic jsme nepřišli. Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, kterým lidské plémě na kloub nikdy nepřijde...

Ale od té doby se z cest vracím vždycky jinou cestou, i když si zajedu o pár kilometrů dál. Přeci jen, co kdyby náhodou...

Halloween je sice až za dva týdny, ale proč se trošku nenavnadit na strašidelnou notu! Doufám, že se Vám moje mini povídka alespoň trochu líbila a u čtení jste se nenudili!

Budu moc ráda za každý komentář a konstruktivní kritiku!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥