Nejvěrnější kamarád na světě

 Každý, kdo má doma psího mazlíčka mi dá jistě za pravdu, že je to prostě a jednoduše miláček. Není věrnějšího, trpělivějšího, a nejoddanějšího přítele. Kdo jiný Vás tak krásně a upřímně přivítá ve dveřích, když se vrátíte ze školy či z práce? Pejsek má radost už prostě jen z toho, že může být se svým páníčkem, a je úplně jedno kde - třeba i na ulici.

S přítelem máme fenku Žofku, křížence trpasličího pinče a srnčího ratlíka. Letos bylo Žofince už dvanáct let, je to tedy už tak trochu psí babička, na hlavě už má pěkných pár šedivých chlupů. Ale pořád vyvádí s hračkami jako když byla ještě mladší, procházky pořád zvládá s přehledem jak jsme zvyklí, jen už ze schodů a do schodů ji musíme nosit v náručí. Před pár měsíci zbrkle seběhla ze schodů, podjely jí tlapky, a skutálela se dolů. Naštěstí si nic nezlomila, jen se potloukla, byla jsem s ní raději i na veterině a tam bylo vše v pořádku. 

Od té doby má ze schodů prostě strach. Bydlíme v prvním patře, a Žofka se moc nepronese, vůbec mi nevadí, že ji nosím v náručí. Je už prostě starší, možná ji ty nohy i bolí, tak proč jí neulehčit? Nepochopím lidi, kteří se zbaví pejska jen proto, že je starý, že se třeba začne počůrávat, nebo už není tak aktivní, nemůže už chodit na túry. 

Žofka pro mě není jenom domácí zvíře. Vnímám ji jako svou nejlepší kamarádku, parťačku, každý den je tu někdo, kdo na mě doma trpělivě čeká. Přítel bývá často pracovně pryč, takže Žofka je pro mě často doma jediný společník. 

Beru ji jako rovnocenného partnera. Chodíme spolu nakupovat, na návštěvy ke známým, v neděli máme pravidelný rituál koupání. Každé ráno mě vyprovází její smutný a vyčítavý pohled, kdy už ví, že půjdu zase do práce. Ale o víkendu si to vynahradíme. Každopádně je zajímavé, že Žofka má snad kalendář v hlavě. Dvakrát jsem musela mimořádně v sobotu do práce. Přítel nebyl doma, takže Žofka byla sama. No a co myslíte? Přišla jsem z práce, v kuchyni bobík a loužička. 

A to jsem ji ráno venčila jako obvykle, ale ona prostě nechtěla dělat to co obvykle... Jsem si jistá, že to byla rafinovaná pomsta za to, že jsem musela jít v sobotu do práce...

Pouto mezi psem a jeho pánem je úžasné, láskyplné, A díky své výjimečnosti se stalo předmětem spousty vědeckých studií. Před pár měsíci jsem psala o jedné z těchto studií, která ve výsledku označila psí pouto místo slova láska "jen" přilnutím. Jaký je tedy mezi těmito dvěma tak podobnými slovy rozdíl? 

Ve vědeckých kruzích totiž slovo "láska" nenajdeme. Podle odborníků k nám pes prostě přilne. Jde o přehnanou formu náklonosti, jakou odborníci poprvé popsali u malých dětí při nuceném odloučení od matky.

To dokládá i tzv. separační úzkost, kterou pejsek pocítí, jakmile se vzdálíme. Někteří pejsci se totiž bez páníčka ocitají v silném stresu, dokonce se chovají destruktivně - rozžvýkané pantofle či právě loužičky z trucu jsou toho jasným důkazem. Dříve jsem tašku, kam třídím plasty, dávala do špajzu. Jenže Žofka se šikovně naučila packou špajz otevřít, takže díky tomu, že taška byla úplně dole, zvládla z tašky vytahat plasty a potahat je po celé kuchyni.

A co je legrační - nejvíce ji zajímaly obaly od prázdných pamlsků! Jeden dokonce donesla i na pohovku. Tak si říkám, jestli mi tím nechtěla dát najevo, že bych měla ten prázdný obal naplnit...

Psí náklonost dokládá i jeho další charakteristický rys chování. A sice to, že se dokáže naladit na stejnou emocionální vlnu jako jeho páníček. Když jsem smutná, Žofka přijde, položí mi hlavu na břicho a kouká na mě oddaným pohledem. Nebo když je mi fyzicky zle, například proležím celý den kvůli ženským problémům, tak Žofka se ode mě nehne.

A víte, jak je to hrozně na psychiku fajn? Ten pocit, že je tu se mnou někdo, kdo mě hlídá, zahřívá, a mám prostě pocit, že mě chrání. A to i před nemocemi a bolestmi - když je Žofka se mnou, vždycky se mi tak trochu uleví. Hodně mi to pomáhalo při záchvatech panických atak. 

Mezi hlavní způsoby, jak si pejsci s námi utvrzují pouto, patří krmení. Jídlo, páníček, to je pro pejsky to nejdůležitější na světě. A jelikož je páníček ten, kdo pejska zpravidla krmí, vytváří se tím silná asociace. Pejsek musí trpělivě čekat, než jídlo dostane, takže si páníčka spojí s poskytováním potravy.

Žofka mě někdy ráno budí, protože už chce snídat, a zrovna trpělivá někdy fakt není. Rozespalá se škrábu z postele, a ona na mě štěká, skáče, a opravdu důrazně se dožaduje snídaně. K snídani dostane kapsičku, pak přes den psí pamlsky, a často jí vařím třeba kuřecí žaludky, ty miluje. A samozřejmě má přes den k dispozici čerstvou vodu, a také granule - v poslední době si hodně oblíbila ty od Propeska. 

Podle odborníků na psí chování ale pes není ve své podstatě manipulátor - jen je chytrý. Pokud tedy výměnou za pamlsek poslechne nebo provede nějaký pěkný kousek, je to jen a jen o chytrosti. A kdo by dokázal odolat psímu pohledu? Vždyť pejsci těma očima někdy přímo mluví, neříkejte mi, že ne! 

Tlapka na tlapkách! Roztomilá momentka, kterou jsem zachytila minulý týden. 

Psí pohled má ale také své tajemství. Podle pravidel přírodního výběru má šanci přežít ten, kdo se nejlépe přizpůsobí prostředí. A zcela logicky - člověk si přeci snáze oblíbí zvíře, které považuje za užitečné, a roztomilé. 

Na věc se dá ovšem nahlížet i z opačné stránky: Zvířata, která se nám líbí, nás ve skutečnosti velmi dobře využívají k vlastnímu prospěchu! Zprvu totiž samozřejmě nedocházelo k cílenému šlechtění. V blízkosti lidských obydlí se pohybovali nejméně bojácní jedinci. Teprve postupem času začali lidé chovat psy zprvu jako hlídače, později jako společníky při lovu. 

Čistokrevný chov začal hrát prim až v posledních dvou stoletích. Šlechtitelé ale přesto instinktivně vybírali psy, kteří se jim líbili svým vzhledem, ale i chováním. A zde vstupuje na scénu pověstný psí pohled - prvek v podstatě vyšlechtěný člověkem! Další studie prokázala, že lidé preferují plemena s velkýma očima - a to proto, že jim podvědomě připomíná tvář kojence - a už nastupuje instinktivní potřeba se o ně postarat... 

A co je zajímavé - pejsci v útulku, kteří zvedají obočí, mají větší šanci na adopci! 

Smutnému a upřenému psímu pohledu se dá odolat opravdu jen velmi těžko...

Psi jsou prostě úžasní kamarádi a společníci. Každý pejsek nám dá do života něco nového, a nejúžasnější je ta psí věrnost a láska. Ať už to nazveme jakkoliv - za mě je to prostě a jednoduše psí láska. Pes je ten nejlepší kamarád na světě, a na rozdíl od lidí nikdy nezklame...

Jsem moc ráda, že mám svoji psí kamarádku Žofku vedle sebe. I když už má pár šedivých chlupů, pořád je to moje milovaná Žofinka.

A co Vy? Máte také doma, nebo venku na zahradě pejska? Máte se svým pejskem silné přátelské pouto? Myslíte, že se opravdu jedná o vztah podobný tomu mezi matkou a dítětem? Dokáže se i Vás pejsek často naladit na změnu nálady a emocionální výkyvy? Líbil se Vám dnešní článek? 

Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥