Přeskočit na hlavní obsah

Klec (2019)

S velkou radostí jsem v úterý zaregistrovala upoutávku v České televizi na televizní snímek Klec. Film jsem již jednou viděla, a to při jeho televizní premiéře v roce 2019, ale jelikož tehdy byly mé pocity z filmu velice silné a intenzivní, uvítala jsem možnost podívat se na něj s odstupem tří let znovu.

A musím říci, že napodruhé to byl snad ještě lepší zážitek! Celé to bylo tak nepříjemně autentické, že jsem měla chvílemi nutkání od televize odejít, a dál se nedívat, prostě na mě padala úzkost.

Hlavní hrdinkou Klece je sympatická důchodkyně Květa Gallová. Žije sama v přízemí panelákového bytu, který je velice moderně zabezpečen proti nezvaným návštěvníkům a případným zlodějům. Opatrnosti není u seniorů nikdy nazbyt! I přes svůj věk se Květa snaží zůstat aktivní - chodí na pravidelné mše do kostela, peče panu faráři bábovky, pere mu prádlo, a tak nějak se snaží být pořád ostatním k užitku.

Jenže i přes to všechno se stará paní cítí osamělá, opuštěná prakticky všemi. A přitom potřebuje jediné, a to nejdůležitější - společnost, mít si s kým popovídat, zavzpomínat na staré časy... Květin manžel zemřel už dávno, takže vítaným zpestřením je občasné poklábosení s pošťačkou, která jí nosí její oblíbené časopisy o veteránech, a pak také návštěvy u praktické lékařky, kam se také Květa chodí vypovídat.

Největší oporou a přítelem je Květě pan farář. Jenže přijde velká rána - pan farář je přeřazen do vzdáleného města, a místo něj přijde jiný, nový, jemuž stará paní už tak nerozumí. A dokonce už ani nechce Květinu péči o čisté košile, a neocení ani domácí bábovky...


Květa se opět cítí sama, ale tentokrát je to pro ni ještě horší. A náhle, jako blesk z čistého nebe, dojde k nečekanému, ale velmi příjemnému shledání.

Před kostelem na Květu čeká na lavičce pěkně oblečený mladík, s tmavými brýlemi na očích a s příjemným vystupováním. A k jejímu překvapení ji zná jménem, a hned se k ní hrne ji obejmout. Představí se jako Jeník Sekora, pochází ze Zučic, a Květa je podle rodokmenu, který si Jenda nechal sestavit, jeho praprababičkou přes koleno. Rozhodl se svou vzdálenou příbuznou vyhledat, aby se mohli lépe poznat.

Květa je nadšená. Jenda je tak příjemný, chová se přímo gentlemansky, a tak následuje rychlé pozvání na oběd a na bábovku. Následuje příjemné odpoledne protkané debatou o společných příbuzných a známých, a stará paní se tak octne ve vzpomínkách v Zučicích. 

Ovšem paní Květa rychle pozná, že tu něco tak trochu nehraje. 

 Příjemná atmosféra začne brzy houstnout, a začíná hra kočky s myší - jenže kdo je vlastně kočka, a kdo malá, bezbranná myš?






Klec je skvělým režisérským počinem Jiřího Stracha. Toho jsem měla zafixovaného s českými pohádkami, a nikdy by mě nenapadlo, že dokáže natočit tak skvěle hutný, komorní psychothriller.

Film, který musíte vidět, i když Vám u jeho sledování nebude příjemně, budete se ošívat u televize, ale přesto si říkáte, že to musíte vidět, prostě musíte vědět, jak to dopadne!

Již úvodní scény přenesou diváka do perfektně ztvárněné postavy paní Květy. Její osamělost, pocit zbytečnosti, touha mít přítele, někoho, s kým si může popovídat, to bylo opravdu mrazivě přesné. Zejména staří lidé přeci tak moc potřebují společnost, přítele, někoho, s kým mohou zavzpomínat na staré dobré časy...

Zázrak přijde v podobě vzdáleného příbuzného. Jak by mohla paní Gallová odolat někomu, kdo je tak úžasně příjemný, galantní, a hlavně naslouchá starým vzpomínkám, a vůbec nevypadá, že by ho to nudilo nebo obtěžovalo?

Hlavní role Květy se zhostila Jiřina Bohdalová. A nutno říci, že se ctí. Práce maskérů je úžasná, i přes hereččin pokročilý věk se jim úžasným způsobem podařilo ji udělat ještě starší, typicky usedlou babičku. A ruku v ruce s tím jde i Bohdalové herecký výkon - famózní. Jako o člověku o ní nemám zrovna to nejlepší mínění, ale to, co předvedla tady, já jsem jí věřila každé gesto, výraz obličeje...

A Kryštof Hádek coby přátelsky se tvářící Jeník, který ale postupně odkrývá svou pravou, temnou tvář? Nikdy jsem si nemyslela, že český herec, ještě v tak relativně mladém věku, dokáže zahrát tak úžasně psychopata, který se neštítí opravdu ničeho. To bylo tak reálně zahrané, že z něj šel strach i přes tu televizní obrazovku. 

Nijak rušivě ani nepůsobily občasné flashbacky, které naopak mnohé vysvětlovaly, a postupně se tak přede mnou začala celá skládačka zoufalého člověka, který už neví, kudy kam, pomalu odkrývat. Jak moc musí být člověk psychicky narušený, poznamenaný traumaty a pocity, že se mu nikdy nic v životě pořádně nepovedlo, aby byl schopen, pro normálního člověka, naprosto nepochopitelných činů?

Stupňující napětí, scény se čím dál více přiostřovaly, čemuž velmi napomáhala komorní atmosféra, která sklouzávala až ke klaustrofobii. Vše podáno syrově autenticky, já za sebe mohu říci, že jsem se v tom malém bytě octla s nimi, tak jsem to všechno napětí vnímala.

Vše spěje k závěru, který pro mě byl překvapivý, plný zvratů, scénárista Marek Epstein má opravdu nadání pro závěrečné rozuzlení pointy. Tady bylo GENIÁLNÍ a naprosto mě odrovnalo. Nebála bych se ho nazvat hořkosladkým. Na české poměry výjimečná záležitost, a rozhodně by mu místo televizních obrazovek v první řadě slušelo promítání na velkém plátně v kinech.

Velmi oceňuji i stále aktuální téma osamělosti seniorů, což je velice smutné. Starý člověk, který nemá nikoho, je sám, ve svém bytě, snaží se být pořád součástí společnosti, ale ta jej často vylučuje ze svého kruhu. Nechce ani přemýšlet nad tím, jak se musí tito lidé cítit... 

Klec na mě tedy i na druhé zhlédnutí zapůsobila ještě více intenzivněji, a pocity z filmu jsou rozporuplné. Film, který musíte vidět, i když u něj místy budete zavírat oči a vrtět se v křesle s nutkáním sáhnout po ovladači a už dál nevidět, kam to spěje. Ale nedělejte to - přišli byste o skvělý herecký koncert.

Aktuálně má na československé filmové databázi Klec hodnocení šestasedmdesát procent, což je zasloužené. Za pár let si film pustím třeba znovu, a tentokrát si z něj odnesu zase něco dalšího!

A co Vy? Koukali jste také tento týden na Klec? Nebo jste ji viděli už před třemi lety v televizní premiéře? Máte rádi herce Jiřinu Bohdalovou a Kryštofa Hádka? Máte rádi filmy s podobnými palčivými tématy? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Milá Eliss, moc zajímavě film popisuješ. My jsme se na něj nakonec nedívali, přemýšlím, jestli si ho nepustit zpětně, ale asi na něj nemám nervy.. Měj se pěkně, zdraví Marie

    OdpovědětVymazat
  2. Viděla jsem před třemi lety a musím říct, že hra byla super. Bohužel, tak to v dnešní době je, my starší a pokročilí musíme být velmi obezřetní, než někoho pustíme do bytu. Já bych určitě nepozvala nikoho jen tak z ulice, ale někteří lidé dokáží být natolik přesvědčiví, že starší člověk kolikrát uvěří. Oba herci byli skvělí 🙂

    OdpovědětVymazat
  3. Viděla jsem premiéru - letos jsem to nestihla vidět znovu - a bylo to super. 🙂

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Eliss, film jsem viděla před třemi lety a moc dobře si na něj pamatuji, skvělé. Viděla jsi drama Kobry a užovky ? Hrají tam oba bratři Hádkové - Kryštof i Matěj , a to první ligu, doporučuji. Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  5. Klec jsem viděla už před 3 lety a taky se mi moc líbila! Stracha mám ráda. Má kvalitní filmy. Doporučuji Ďáblovu lest a Labyrint :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popř. Ztracenou bránu. Ale Ďáblova lest je nejlepší

      Vymazat
  6. Viděla jsem v premiéře a teď taky . Velmi kvalitní věc . Ukázka toho, jak je společnost lhostejná. Jen jsem teda nikdy moc nepochopila , proč paní vyhodila ty klíče ven . Asi nějakej zkrat nebo ho chtěla vytrestat , což se nakonec stalo . Jak nemám ráda příběhy s otevřeným koncem , tak tady to sedlo a podpořilo to tu až tíživou atmosféru .

    OdpovědětVymazat
  7. No teda, jdu si to najít a podívat se

    OdpovědětVymazat
  8. Film se zabývá palčivým tématem stáří a jelikož jsem prožívala osamělost mé maminky po smrti tatínka, určitě by na mne působil depresivně a ve svém věku se podobným tématům vyhýbám. Maminku jsem navštěvovala 4. do týdne, nakupovala, prala , vzpomínala, uklízela, povídala si s ní, ale ona byla jiná než hrdinka filmu, byla skeptická, nic ji nebavilo a chuť do života se vytrácel. Byly to hodně těžké chvíle.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama. Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval.  Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat. Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme

Ani nevím, jak to nazvat

 Dnes mám trochu potíže s vymýšlením názvu článku, protože mě nenapadají žádné slušné výrazy pro to, o čem chci dnes psát. Lidé jsou povahy různé. Setkala jsem se už s hodně zlými lidmi. Na intru mě třeba spolubydlící okradla o peníze na autobus a ještě měla tu drzost mi do očí tvrdit, že ona o ničem neví, a že se jí ztratily peníze z brigády, které měla v peněžence.  A pak jsou tu i zdánlivé maličkosti, které když se nahromadí, tak dokážou člověka pěkně vytočit. Například to, když někdo cizí pravidelně háže své pytle s odpadky do vaší popelnice. Neznáte viníka, nemůžete nikomu nic dokázat, jen nevěřícně koukáte na pytel s odpadky, který prostě nepatří vám (nepoužíváme sáčky do koše, koš vynáším každý den, prostě odpadky nahážeme do toho kýblu a já jej každý den vynáším, pak ho pořádně vymyju, sáčky do koše jsou z mého pohledu tak trochu zbytečnost). Kdyby tam někdo občas hodil odpadky, OK, neřeším to. Jenže se to děje poslední dobou pravidelně, a ona ta popelnice také není nafukovací,