Z bláta do louže...

 Ve dvou minulých článcích jsem se rozepsala o svých zdravotních problémech. Týkaly se infekce močového měchýře. Po menších peripetiích jsem se dovolala ke své obvodní doktorce, zašla se vzorkem moči do laboratoře, a nález byl jasný.

Zvýšené množství bakterií, hlenů a erytrocytů ukazovalo na zánět. Doktorka mi napsala antibiotika Amoksiklav. Dvakrát denně po dvanácti hodinách jednu tabletku, a k tomu jsem si na doktorčino doporučení koupila probiotika na obnovu střevní flóry. Upozorňovala mě totiž, že tato antibiotika jsou zabijákem všech, a to i těch dobrých bakterií.

Antibiotika jsem měla na týden. Brala jsem je pravidelně, dbala jsem na pitný režim, pojídala jsem čerstvé borůvky a sušené brusinky a hodně jsem odpočívala. Šestý den mě už z léků začalo bolet břicho. Konkrétně tedy žaludek, a to dost nepříjemně. Vzala jsem si kapky Algifen na bolest, a říkala jsem si, že to vydržím, a ty léky dojím, protože mi zbývaly dvě tablety.

Už jsem měla dojezené všechny léky, a cítila jsem se lépe. Žádné bolesti, žádné nepříjemné návštěvy toalety. Byla jsem si jistá, že antibiotika zabrala, a měla jsem z toho velkou radost. To bylo dvacátého osmého dubna. 

Dvacátého devátého jsem byla opět v laboratoři se vzorkem, a měla jsem si zavolat na druhý den pro výsledky. Jenže to nakonec dopadlo úplně jinak.

Včera, třicátého, jsem se totiž vzbudila hodně nepříjemně. Na těle se mi objevila strašná vyrážka, svědivé červené pupínky. Měla jsem ji hlavně v obličeji, na rtech - ty jsem měla opuchlé tak, jako by mě někdo zmlátil. Pak se vyrážka objevila ještě na dlaních a krku, ale tam byly pupínky o dost větší. Obličej mě pálil, jako bych měla horečku.

 Při pohledu do zrcadla jsem se dost vyděsila, sedla na nejbližší autobus a vyrazila k obvoďačce. Přišla jsem tam bez objednání, ale tak nějak jsem měla pocit, že je to celkem akutní, a tudíž pochopitelné.

Když jsem klepala na sestru, naštvaně se mnou málem vyrazila dveře. Jako co tam chodím bez objednání? Prý se mám posadit, možná "mě někam vmáčkne." Samozřejmě jsem se jí snažila vysvětlit, že mám pravděpodobně alergickou reakci na antibiotika, a že mám strach, aby se problémy nezhoršovaly. Kdyby to nebylo tak bezy ráno, vyrazila bych na pohotovost.

Přede mnou byli v čekárně asi tři pacienti. To není taková hrůza, říkala jsem si. Sedla jsem si tedy do čekárny a připravovala se na dlouhé čekání.

Jaké bylo mé překvapení, když asi za pět minut vyšla z ordinace sestra a tentokrát mi říkala, už notně příjemnějším tónem, že mám jít dál. Doktorka nejspíš uznala, že si nedělám legraci, a nepřišla jsem jen tak pro zábavu.

Když mě doktorka uviděla, sice zachovávala zdání klidu, ale bylo vidět, že je z pohledu na mě v šoku. I přes respirátor šly totiž vidět ošklivé zarudlé pupínky. Prohlédla mě, změřila teplotu, podívala se do krku. Divila se, že mě nebolí právě v krku, neboť jsem to tam měla dost zarudlé.

Diagnóza byla alergie na antibiotika. Doktorka mi vysvětlila, že se může projevit i po pár dnech po dobrání léků, neboť jsou stále v krevním oběhu. Poslala sestru pro nějaké antialergikum, které jsem dostala do žíly. Dostala jsem recept na léky proti alergii Dithiaden, doporučení na klidový režim a chladnější vzduch, to asi kvůli té vyrážce. A jen tak mimochodem mi oznámila, že močové cesty už mám v pořádku. Alespoň něco, že...

Doma se mi udělalo lépe. Tedy, na chvíli. Večer mě začaly nepříjemně svědit plosky nohou, a navíc se vyrážka začala notně rozšiřovat. Na ramena, záda, na rukou to začalo kupodivu trochu mizet, ale na těch chodidlech to bylo extrémní. Vypadala jsem jako hodně sražená krupice. Svědilo to tak, až to pálilo.

Šla jsem si brzy lehnout s tím, že ráno bude lépe. Bohužel ne. V noci jsem se vzbudila s tím, že se mi špatně dýchá a nemůžu pořádně polykat. Vyděšená jsem si zavolala sanitku. Sama doktorka mi říkala, kdyby cokoliv, jděte na pohotovost nebo volejte sanitku.

Operátorka se mě ptala v prvé řadě na to, jestli nemám koronavirus či jsem ho už prodělala. Ano, prodělala. Vím, že se na to ptají proto, aby mohli záchranáři případně přijet v ochranných oblecích. Sanitka přijela celkem rychle. Dovnitř jsem šla po svých. Tam mě dva saniťáci vyšetřili, dostala jsem do žíly kapačku - dost nepříjemné, protože pán se trefil až do druhé ruky, na první nemohl najít žílu, bylo to opravdu dost nepříjemné. Měla jsem sebou i zprávu od doktorky a krabičku antialergik. 

Do nemocnice to mám naštěstí od domu takových pět kilometrů, takže jsme nejeli dlouho. Tam mě na vozíčku odvezli na interní oddělení. Do kapačky jsem dostala nějaký další lék, a mladá, moc hodná doktorka mě vyšetřila. Shrnula to celé tím, že jsem se tedy dost pěkně osypala. Tu vyrážku jsem totiž měla i ve vlasech, a v uších...

Rozhodla, že mě tam nechají přes noc na oddělení interny. Přesunula jsem se tedy na pokoj, který jsem měla sama pro sebe. S sebou jsem měla stojan s kapačkou. Usnout jsem ale stejně nemohla, jednak kvůli té kanyle v žíle a pak kvůli tomu pálení noh. Co jsem vypozorovala, vyrážka se ještě zhoršila. Na obličeji jsem ji měla přes půlku tváře, ošklivý zarudlý flek. Usnula jsem tak na hodinku, ale nebylo to ono. Ale pocitově jsem se cítila líp, ta kapačka mi vlila život do žil.

Ráno mi nejprve sestra přinesla čaj, pak jsem dostala kakao a rohlík. Měla jsem strašný hlad, takže jsem byla za to jídlo fakt vděčná. Kolem osmé přišla doktorka, prohlédla mě s tím, že už vypadám lépe, a odešla sepsat propouštěcí zprávu. Dostala jsem další antialergika, která mám užívat s těmi od praktické doktorky.

Bohužel jedinou nevýhodou je, že jsem po nich hrozně ospalá a pořádně se nesoustředím. Ale pomáhají, fleky na těle už teď večer mizí, a to je hlavní, a žádné dýchací problémy nemám. Tedy, musím to zaklepat na dřevo.

Takto tedy dopadla moje alergie na léky. Praktická doktorka mi napsala už i do karty, že tyto léky, a ani podobné se stejnou léčivou látkou mi už nikdy nesmí napsat. Na některou jejich složku, nebo i na více, mám totiž ošklivou alergii. Jednu nemoc jsem si paradoxně vyléčila, ale léčbou jsem si zadělala na další problémy. Ale to nikdo nemohl vědět, rozhodně doktorce nic nevyčítám, tyto alergie se mohou objevit nečekaně.

Vyvázla jsem z toho tedy díkybohu dobře. Na pondělí jsem si vzala v práci dovolenou, den volna mi myslím, v této situaci, vůbec neuškodí. A stejně musím ještě s propouštěcí zprávou k praktičce. 

Podobnou věc už nechci nikdy zažít, protože to byl dost děsivý zážitek. Zlatá alergie na pyl, opravdu, která se mi projevuje občasným kašlem a smrkáním. Nikdy jsem neměla takové šílené příznaky.

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥