Každý všední den, pokud jedu do školy nebo na praxi se dopravuju autobusem.
A někdy se nestačím divit, co všechno se tam odehrává.
Většinou sedávám na sedadle za řidičem, za mnou je sedadlo pro čtyři cestující, přičemž dva sedí naproti sobě.
Zrovna asi před měsícem jela sousedka, která bydlí vedle mého bratra.
Když jezdím v pět hodin, většinou jezdí se mnou a seděla zrovna hned za mnou.
Přes celý autobus pomlouvala mého bratra, jak je skoro pořád v práci, jak se nevěnuje dětem a manželce.
Neříkám, že můj bratr je zrovna svatý, ale vím, že tyhle věci zrovna pravdivé nejsou.
Tak jsem vstala, vysvětlila paní, ať nebere mého bratra do pusy, že se mi její chování nelíbí.
Já osobně nikdy v autobuse s nikým "nedrbu." Připadá mi to ubohé.
Sousedka sklapla, omluvila se a celou jízdu autobusem mlčela. Dobře jí tak.
Když mi bylo asi tak deset, jezdila jsem každý čtvrtek do kroužku malování.
Bydlím na vesnici, město je vzdálené pět kilometrů, což znamená desetiminutovou jízdu.
Seděla jsem na lavičce u zastávky a znuděně koukala na auta. Přisedla si ke mě paní asi kolem čtyřicítky.
Hned mě zarazil její zápach - alkohol, cigarety, a ještě něco mnohem horšího.
Začala na mě sahat a křičet, že jsem její dcera, že spolu pojedeme na dovolenou...
Měla jsem strach, začala jsem plakat a srdce mi bilo jako zvon. Kamarádky které stály opodál se celé situaci jen smály.
S odstupem času bych se smála asi taky, jenže já byla tenkrát hrozně bojácná a neuměla se pořádně bavit s lidmi.
Mé cesty autobusem na internát vzdálený padesát kilometrů byly ze začátku utrpením.
Celý měsíc jsem pravidelně plakala na zastávce, kam mě vyprovázeli rodiče, a to posléze pokračovalo i v autobuse.
Cesta tam mi připadala hrozně dlouhá, a páteční cesty domů naopak krátké. Zvláštní.
V těch dálkových autobusech mě vždycky vytáčeli mí mladí vrstevníci, kteří se cpali dopředu, kolikrát hrubě odstrčili důchodce s berlemi.
Pravidelně jsem tam čekala o hodinu dříve, ale nikdy jsem se necpala (je pravda, že několikrát se na mě někdo tak namačkal, že jsem i upadla), a pouštěla jsem starší dopředu. Což dělám dodnes.
Nejvíce mi v autobuse vadí opilí lidé. Když můj přítel ještě pil a jeli jsme ze zábavy, kolikrát jsem se za jeho chování styděla.
Křičel, zpíval, osahával mě... Naštěstí jsou ty časy dávno pryč.
Nejvíce mi vadí opilí a vulgární cestující.
Ale dají se tu navázat i nová přátelství. Už měsíc si ke mě sedá asi třicetiletá paní a povídáme si o počasí a politice.
A já jsem za to moc ráda.
A jaké jsou Vaše zážitky z MHD? Máte zkušenost s vulgaritami? Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení, přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥
Komentáře
Okomentovat