Přeskočit na hlavní obsah

Jaké byly tři roky na internátě

V roce 2010 jsem vyšla základní školu a jelikož mě nezaujala žádná střední škola ani učiliště v mém okolí, byla jsem nucena jít na internát. No, nucena zrovna ne, těšila jsem se, jaká bude zábava být bez rodičů!
Odváželi mě tam poprvé autem 1. září 2010 brzy ráno, protože jsme tam měli být v osm hodin a novou školu jsem měla vzdálenou šedesát kilometrů.
Už cesta autem pro mě byla peklo, celou jsem ji proplakala a nepřestala jsem ani po příjezdu do školy.
Tam bylo několik úvodních poučení - seznam sešitů, rozvrh, co musíme mít na praxi za oděv a kde si jej máme vyzvednout a tak dále. Moc jsem nevnímala své nově spolužáky, jen jsem si potřásla s rukou holkou jménem Míša.
Pak jsme s rodiči jeli autem na internát. Docela mě zarazilo, že byl do příkrého kopce a asi půl kilometru vzdálený od školy.
Na ty cesty pěšky jsem se vůbec netěšila.
Na internátě jsem museli nejprve vyčkat frontu na papírové stravenky (velmi nepraktické, malé lístečky které jsme museli podepisovat a neustále se někde ztráceli - za rok už jsme dostali mnohem praktičtější čipy, které stačilo před jídlem dát před takovou krabičku a ona lístek vytiskla), a nakonec jsem se seznámila se svým vychovatelem.
Na toho vzpomínám v nejlepším - velmi hodný asi padesátiletý pán který odpustil všechny průšvihy, nebyl přísný při hodnocení úklidu a dalo se s ním o všem povídat.
Ukázal mi pokoj, který jsem sdílela se svou spolužačkou Nelou. Byla stará stejně jako já a hned se mi doslova pochlubila. že propadla a opakuje ročník.
Na první pohled mi byla nesympatická. Já byla pořád ze všeho taková vyděšená, takže jsme jeli s rodiči na nákup školních pomůcek. Doslova jsem počítala minuty, které s nimi ještě strávím, měla jsem strašnou paniku.
A už tu byl čas rozloučení. Zůstala jsem sama v cizím prostředí s cizími lidmi.
Nela si mě nevšímala, přišla jen když si ode mě chtěla půjčit telefon. Když jsem ji poprosila, jestli by mi neukázala město, odmítla že nemá čas. Přitom šla za chvíli ven s kamarádkou a klidně mě mohla vzít sebou.
Druhý den šla se mnou do školy, ale vyžebrala za to ode mě cigarety.
Nechávala jsem se hloupě využívat, protože jsem si myslela že si tím koupím její přátelství. Pěkná pitomost.
Další dny jsem se pomalu rozkoukávala a navíc mi vychovatel poslal na pokoj dvě holky aby mě trochu rozveselily.
Později jsme se hodně skamarádily.
V říjnu jsem se odstěhovala na nový pokoj, protože Nela vůbec neuklízela a navíc byla feťačka. Na pokoji v šuplíku měla svoje nádobíčko.
Našla jsem si tam nejlepší kamarádku Alenku - bydlíme kousek od sebe a dodnes se navštěvujeme.
Na internátě jsem si nakonec zvykla, ale doma je doma.
Ve třetím ročníku jsem měla spolubydlící Simonu, která byla na oboru farmář.
Byla to hrozná drbna, o všech na intru chtěla všechno vědět, neustále kontrolovala co kdo sdílí na Facebooku a měla k tomu chytrolínské poznámky. Mě se taky pořád na všechno vyptávala - na rodinu, školu... Nejhorší je že to bylo pořád dokola! Proč pořád tolik čteš? Proč se chodíš dívat do klubovny na televizi? Už má tvůj bratr holku?
Vždycky jsem jenom něco zamumlala. Jinak byla strašně hodná, až na tuto odpornou vlastnost. Já totiž drby nenávidím.
Ty tři roky mi daly hodně do života. Naučila jsem se více samostatnosti a začala jsem být průbojnější v prosazování svých názorů.
Vzpomínám na ně jen v dobrém, i když bych se tam nevrátila. Doma totiž člověk nemusít dodržovat večerky, schůzky s vychovatelem atd.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, budu ráda když mi napíšete do komentářů sví zkušenosti s internátem.
Vaše Eliss ♥

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js