Dnešní téma už zde na blogu bylo v několika různých obměnách, ale tak si říkám, proč to zase neotevřít? Pět až sedm let je podle odborníků nejvíce ideální věkový rozdíl ve vztahu mezi partnery. Dvojice sdílí stejné zájmy, generační zážitky a kulturní kontext. Ale setkala jsem se ve svém okolí i s názory, že pro partnerský soulad je pro ně důležitý menší věkový rozdíl - několik spolužaček si hledalo partnery ideálně ve svém věku, maximálně tedy s dvouletým rozdílem. Takže třeba takový spolužák ze školy, ideální varianta.
Jenže ono to není vždycky takto jednoduché. Já jsem se také na základce několikrát "zamilovala" do spolužáka, dokonce jsem s jedním na prvním stupni i chodila. Byla to vlastně už taková školková láska, dávali jsme si pusinky, hráli jsme si na svatbu, Honzík si dokonce kvůli mě otrhal z čepice svoji bambuli, protože se mi hrozně moc líbila, a taky za to doma dostal pořádný výprask. Honzík byl o celých šest měsíců mladší než já, takže do toho optimálního věkového rozdílu bychom se vešli. Ještě jsme spolu párkrát na základce měli pár zážitků, pusinky, chození za ruku, ale to bylo vždycky jen takové chvilkové.
A na prvním učňáku jsem vztah s nikým neměla. Zkoušela jsem se seznamovat i přes internetové seznamky, samozřejmě, nechtěla jsem být sama. Ale to vždycky dopadlo katastrofou, a ani s žádným spolužákem, který by se mi líbil, to nikdy nezašlo nikam dál. Dost jsem se spálila trapasem, kdy mi spolužačka sehnala číslo na o rok mladšího kluka, Martina, který se mi líbil. A dočkala jsem se hořkého odmítnutí, což se mnou dost zamávalo. Takže jsem zase na opačné pohlaví zanevřela.
Přišlo léto 2013, zanedlouho jsem měla oslavit devatenácté narozeniny, a tehdy mi vstoupil do cesty ON. A já se hrozně moc zamilovala. Vznášela jsem se na obláčku zamilovanosti, snění, a v listopadu jsme se seznámili a absolvovali první rande. První krok jsem tedy udělala já, a dodnes toho nelituji. Věřím, že to byl osud, a vše nakonec dopadlo tak, jak mělo.
Letos s přítelem oslavíme třináctileté výročí vztahu. Není možné, že to tak strašně uteklo, někdy mi přijde, jako by to všechno začalo teprve včera...
A právě věkový rozdíl je mezi námi dost značný. Přítel je o sedmnáct let starší - ale co je hezké, tak narozeniny máme těsně u sebe. Já slavím čtrnáctého září, přítel šestnáctého, takže jsme oba takové poklidné Panny, kterým to spolu prostě náramně sedlo.
V mém životě nastal určitý zlom, kdy mě přestali zajímat stejně staří muži, a začala jsem pokukovat po těch starších. Hledala jsem někoho usedlého, klidného, což se mi podařilo. Okolí našemu vztahu zpočátku moc nefandilo, ostatně to ani má rodina, setkávala jsem se s předsudky a odsudky. A protože žijeme na malé vesnici, tak se to stalo předmětem těch největších drbů. Bylo to velmi nepříjemné, když jsme se spolu objevili někde na nějaké obecní akci, tak snášet ty udivené pohledy okolí - zdvižená obočí, a ano, dokonce se nám někteří smáli.
A i kamarádky mi predikovaly, že to nevydrží. Protože to zkrátka není možné a jsme nenormální. Ale zatímco mnohým kamarádkám se rozpadl již několikátý vztah, my jsme pořád spolu. Je hrozně jednoduché takto někoho odsoudit jen proto, že mám nějaký předsudek.
Ono asi hodně dělá i to, že jsem nikdy nebyla "do větru." Nebaví mě zábavy, diskotéky a podobné. Vždycky mi vyhovovalo být spíše doma, mít svůj klid a pohodu - jasně, co máme malou, chodíme více ven, ale to je tak nějak přirozené. A že jsme nikdy nikam pořádně necestovali, nepoznávali svět, to mi vůbec nevadí. Ono je pro mě mnohem důležitější mít rodinu, než jezdit třikrát ročně na Maledivy. A jsme si pořád ve vztahu vzácní - přítel je často pracovně pryč, někdy i tři týdny v kuse, za ty roky jsem si na to zvykla a vyhovuje mi to.
Je fakt, že jsme každý vyrůstali v jiné době. Máme jiný náhled třeba na věci, co se týče politiky a různých filozofických témat. Já nevím, jaké bylo dospívat těsně po Sametové revoluci, nepamatuji doby, kdy se prodávalo mléko v pytlíku.
Ale tohle všechno není zárukou toho, že to nemůže vyjít. I kdybychom se s přítelem v minulosti rozešli, tak vím, že bych lovila ve stejných vodách - hledala bych si staršího partnera. Zkušenost mě naučila, že tohle je pro mě takřka ideální. Nevidím nic špatného na tom, že se mi líbí starší muži.
Spousta lidí totiž zapomíná, že věk není všechno. Pokud bych měla stejně starého partnera a nerozuměli bychom si, k čemu to všechno? Upřímně, později ve škole jsem mívala pocit, že si se stejně starými spolužáky nemám moc co říct. Nesdílela jsem jejich zájmy a koníčky, a hodně často mi přišly mimo třebas i jejich politické názory a pohled na věci kolem. Ale to je přirozené, že.
Ano, s přítelem se také úplně na všem neshodneme. Ale je pro mě důležité to, máme stejný pohled na to, jakým směrem se náš život ubírá, máme stejné náhledy na budoucnost. Nijak nad tím, že mám staršího partnera, hluboce nepřemýšlím. Beru věci tak, jak jsou, mám vedle sebe osudového muže, máme spolu krásnou holčičku, a co je víc?
Rozumíme si, máme se rádi, málo se spolu hádáme, prakticky vůbec, ano, také to nebylo v minulosti všechno růžové, zažili jsme dobré i zlé, jako asi každý. Ale máme oba takové povahy, že o věcech mluvíme na rovinu, i když ta pravda často dost bolí.
Jsem tedy toho názoru, že věkový rozdíl ve vztahu nehraje velkou roli. Pokud jsou na sebe partneři určitým způsobem naladěni, duševně propojeni, tak je to úplně fuk.
Ale co je také dost zajímavé, že okolí se dívá jinak na vztah mladší žena - starší muž, a mladší muž - starší žena. Sousedka o dva domy dál si v pětatřiceti našla partnera o deset let mladšího. Bára měla už dvě děti, rozvedla se s manželem, a mladšího partnera si k sobě nastěhovala. A přijde mi, že když je to právě opačně - starší žena má mladšího muže - tak okolí tohle tolik neodsuzuje. Ale proč ne - láska nemá hranice.
Takže Bára začala chodit s o deset let mladším Kubou. Kubu znám ze školy, fajn kluk, hrozný pohodář. Do Báry se hrozně zamiloval, to bylo evidentní, všude spolu chodili, a opravdu jim to moc slušelo. Bára záhy otěhotněla, následovala svatba, prostě to vypadalo jako pohádka. Bohužel jim to nevydrželo. Po pěti letech se rozešli. Kuba začal mít pocit, že se k němu Bára chová jako jeho máma. Obávám se, že zde zapracovala i žárlivost - Kuba začal jezdil pracovně do zahraničí, Bára tu zůstávala s malým synkem sama, starší děti jí vyletěly z hnízda, což asi také nebylo úplně jednoduché.
A není to tak dávno, co se spolu rozešli. Hlavní příčinou prý byla Bářina chorobná žárlivost a nespokojenost - Kuba jezdil pryč, aby zajistil rodinu, a v Báře začaly hlodat pochybnosti. Tady je nejhorší ten rozpad hned dvou rodin, a hlavně ten nejmladší Tobiášek má teď střídavou péči, takže ten to odnesl nejvíc. Je mi moc líto, že jim to nevyšlo.
Jinak ale ve svém okolí nemáme vztahy s větším věkovým rozdílem, je to spíše opravdu vzácné. Ale jak jsem už napsala, láska prostě nezná hranic, na věku nezáleží, a pokud se dva lidé vážně milují, zvládnou spolu všechno.
Partnerské soužití je něco, co se buduje celý život, a právě ten větší věkový rozdíl je osvěžující v tom, že se pořád a pořád učíme nové věci napříč generacemi. Samozřejmě, každý to má jinak, každému vyhovuje něco jiného. Ale co není v pořádku, je někoho soudit kvůli tomu, že má výrazně staršího či mladšího partnera. Nikdo totiž nechodí v botách jiného člověka, takže není na místě někoho soudit.
Nejdůležitější je přeci to, že jsou dva lidé spolu šťastní, to je nejkrásnější.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný začátek pracovního týdne, Vaše Eliss ♥
Když vám to vyhovuje , tak proč ne :-) . Já měla spíš vždycky problém s tím , že vypadám o dost mladší a můj věk mi nikdo nehádá . Nejhorší to bylo asi v pubertě , když jsem měla někoho vyhlídnutýho a on mě měl za dítě ( a tudíž o mě nestál ) , i když jsme třeba byli skoro vstevníci .
OdpovědětVymazat