zomablog

 Dětem už pozítří začne škola, a taky venku už jde tak trochu poznat, že se léto nemilosrdně chýlí ke konci. I když sluníčko ještě ukazuje svou moc, přesto už jde cítit ve vzduchu podzim, a taky už jde sem tam vidět na zemi spadlý lístek.  Příští týden u nás v obci budou dožínky, každoroční slavnost pořádaná na začátku září, možná se půjdeme s Julinkou podívat, jestli bude počasí. Ale co jsem pracovala v zemědělském družstvu, docela se mi tato akce znelíbila, a to tím, jak jsme všechno chystali, spousta přesčasů, honička, dokonce i v sobotu a neděli jsme museli jít všichni povinně uklízet a přímo na dožínkách vynášet koše, ale teď se půjdu podívat ráda, možná potkám i nějaké kolegyně a kamarády, které jsem neměla šanci dlouho potkat.  Pokud počasí dovolí, pořád chodíme hodně ven. Do města, nebo u nás po vsi na procházky. Ráno většinou jedeme k nás do sámošky, a tam máme po cestě výběh s kamerunskými ovečkami. Julinka si je zamilovala, už zdálky nadšeně piští a směje se, a...

 Dětem velmi brzy zase začne škola, a já bych návratu do lavic chtěla věnovat pár řádek. Moje letní prázdniny, když jsem chodila na základku, byly fajn. Neměla jsem moc kamarádů, takže jsem léto většinou trávila čtením knih, hraním si na zahradě nebo venku, případně jsem na týden jela k babičce, což pro mě bylo takovým malým svátkem.  Ale někdy jsem trávila slunečné dny i s kamarády, případně jsme jeli s rodiči na menší dovolenou či výlet. Svého času jsem měla nejlepšího kamaráda Jardu, který bydlel ve stejné ulici, byl jen o dva roky mladší, dlouho jsme si rozuměli, ovšem nakonec naše přátelství dopadlo dost neslavně, a zanechalo za sebou hořkou pachuť. Ostatně jsem tomu i zde věnovala v minulosti pár článků.  Bývaly roky, kdy mi léto připadalo dlouhé, a těšila jsem se do školy. Listovala jsem si v učebnicích, které voněly novotou, a těšila se na látku ze svých oblíbených předmětů, zato třeba matematikou jsem listovala se záchvěvy strachu. Těšívala jsem se na spolužáky, ...

 Historické události jsou mnohdy opředené mnoha záhadami, které nedávají spát mnohým ani dnes, a Adolf Hitler, jedna z největších zrůd německých dějin, je pořád pro historiky šťavnatým soustem v tom smyslu, že dochází k mnoha spekulacím a "ověřeným" faktům. Kdysi na základce jsem o Adolfu Hitlerovi psala rozsáhlý referát, přečetla jsem tehdy několik jeho životopisů a svým způsobem se jedná o dost záhadnou postavu a je až děsivé, jak se z takového nenápadného člověka mohl stát Vůdce, kterému se podřídily tisíce lidí.  Nedávno jsem na stránkách jednoho internetového týdeníku narazila na článek, který se věnoval "nejasnému" osudu Hitlerovy neteře. Článek jsem si rozklikla, protože hned upoutal mou pozornost. Adolf Hitler byl z osmi sourozenců, z toho dva byli (polo)nevlastní z otcova minulého manželství. Adolf s většinou svých sourozenců v pozdějších letech příliš nevycházel, ale historiky a konspirátory fascinuje jeho vztah s neteří Angelou Marií Raubal, zvanou "...

 Když se mi vloni v lednu na těhotenském testu ukázaly dvě čárky, nemohla jsem tomu uvěřit, a bála jsem se jít k doktorovi. Promeškala jsem totiž jednu preventivní prohlídku, a měla jsem strach, zda se neděje něco hrozného. Já už jsem zkrátka taková úzkostná - v hlavě se mi začaly rojit ty nejhorší scénáře. Ale když jsem se zničehonic pozvracela z čokolády a bylo mi všelijak, mé podezření sílilo, a tak jsem se k tomu doktorovi prostě dokopala.  A dobře jsem udělala. Doktor byl dobře naladěný, po úvodním proslovu: "Máte tedy sekyru..." následovalo vyšetření. Jako první doktor mluvil o cystě vlevo, a pak: "Je tady zárodek, a je živý. Můžete se dívat se mnou." Nemohla jsem tomu štěstí uvěřit, a tak jsem se tam rozbrečela. Konečně, po těch letech marné snahy, konečně se to povedlo. Nechala jsem si vytisknout obrázek z ultrazvuku, kde byla vidět jen jakási malá kulička, ale pro mě znamenala strašně moc.  Dneska mi tady ta "kulička" leze po čtyřech, s oporou sto...

  Autor: Erich Segal  Žánr: Román z lékařského prostředí Mé hodnocení: 80%  Obsah: Zářijové ráno roku 1958 se sešli na Harvardově univerzitě lékařské fakulty studenti prvního ročníku v posluchárně, aby vyslechli projev děkana Holmese. Všichni tito studenti - až na jednu výjimku to byli všichni muži, a až na jednu jedinou všichni běloši - toužili stát se lékaři, ať už se nakonec rozhodnou pro jakoukoli specializaci.  Děkanův proslov je krátký, leč ve svém sdělení dost přímočarý, přesto jsou všichni studenti natěšení a doufají, že právě oni vymyslí lék na rakovinu, podaří se jim zachránit novorozence s vývojovými vadami, či se z nich stanou brilantní chirurgové, kteří budou kouzlit na operačním sále. Někteří jsou poháněni touhou zachránit lidské životy, jiní chtějí být prostě nejlepší, protože jim nedá spát obrovská ctižádostivost.  Barney Livingston si představoval svou kariéru úplně jinak. Miloval basket, snil o kariéře slavného hráče, ale osud tomu chtěl jinak,...

 Houby jsem se až dodnes jíst pořádně nenaučila. Máma před lety pracovala v lese, takže domů v létě pravidelně plný košík, a to byly opravdu krásné exempláře, co pamatuji - ještě má schovaných několik fotografií. A v létě jsem často chodila na houby jen s tátou, a na toto období mám moc hezké vzpomínky. Vstali jsme vždycky brzy ráno, a autem jsme jeli do nedalekého rozlehlého lesa.  Bylo to moc fajn, ráno klid, málokdy jsme potkali další houbaře, a vždycky jsme něco málo dovezli domů. Táta mě naučil dvě důležitá pravidla - co neznám, nesbírám, a taky že do hub se nekope. I když jsou nejedlé nebo napůl sežrané od zvířat, prostě nekopat. S dětským nadšením jsem tátu upozorňovala na kdejakou houbu, dokonce jsem s sebou měla i malý atlas v knižní podobě, sice jsem do něj ani jednou nenakoukla, ale připadala jsem si s ním nesmírně důležitá.  Přesto jsem se ale houby nikdy nenaučila jíst. Kdysi jsem byla na návštěvě u kamarádky, a její maminka zrovna udělala řízky. Donesla je n...

 Asi každá dívka sní o tom, že bude mít pěkné nohy. Tohle je bohužel jedna z věcí, která mi do vínku dána nebyla. Po tátovi jsem zdědila krásný sklon k tvorbě křečových žil, ty se mi objevily již někdy kolem patnáctého roku, což je nezvykle brzy. A někdy v těch sedmnácti začaly i první bolesti - když jsme třeba s mámou jely na celý den na slavnosti, obcházely jsme celý areál, večer mě chytly hrozné bolesti nohou. Jakoby v ohybu kolene, takové táhlé, svíravé.  Tehdy mi teta nachystala lavor s horkou vodou a solí do koupele, já si tam nohy máčela, a bylo to lepší. Další problémy přišly s nástupem na další učňák - na pekaře. V rámci školní praxe jsme fasovali oblečení, a k tomu i pracovní boty, samozřejmě s ocelovou špicí. A nohy trpěly, to už bylo fakt neúnosné. Často jsem ráno po praxi nemohla ani bolestí vstát z postele.  Křečové žíly se projevovaly i navenek, a sice v podobě nepěkných vystouplých hrbolků. Nějak jsem to na té praxi vydržela, hodně pomohlo i to, že jsem v ...

 Prázdniny se pomalu, ale jistě chýlí ke konci, a dá se říci, že ty pravé letní teploty přišly až teď. Horko, tropické noci, ale už je toho zase moc. Přijde mi, že letos je to léto takové hodně extrémní - buď hodně prší, nebo je velké teplo, nic mezi tím...  V pondělí ještě nebyly teploty tak vysoké, tak jsme si s Julinkou zajely na nákupy. A stihly jsme toho opravdu hodně - sekáč, knihkupectví, drogerii, a ještě jsem si stihla rychle v kavárničce vypít cappuccino. Tentokrát jsem si na nákup vyhradila více času, vzala jsem s sebou i přesnídávku, kdyby Julča potřebovala svačit, nakonec byla chvíli vzhůru, ale pak mi hezky usnula, což bylo fajn.  V sekáči mi padly do oka tyto dvě hračky. Panda vlevo má šustící ouška, zrcátko a takové ty další hrací prvky. A háčkovanému medvídkovi, který je opravdu krásný, jsem nemohla odolat. Hned jsem doma hračky vyprala, aby si s nimi Julinka mohla hrát.  Druhý den ráno už jsme jely spolu do obchodu i s novým kamarádem, Julince se mo...

 Včera jsem při listování televizním programem narazila na pondělní zajímavý tip. V sekci vyhrazené pro filmový tip dne byl nadpis: V zajetí lesního ducha , a pod tím krátká anotace k snímku V zemi. A jelikož Lesní duch je moc fajn hororová klasika, rozhodla jsem se díky aplikaci sledovani.tv, kdy lze filmy a seriály sledovat zpětně, na horor podívat.  Doktor Martin Lowery se v době pandemie vydává do hájovny, kde se setká se svými kolegy. Hájovna je hluboko v lesích, a než se může připojit ke kolegům, musí projít testy na koronavirus, dezinfekcí, a dalšími lékařskými vyšetřeními. Martin právě pracuje na projektu s doktorkou Wendellovou, který hledá způsoby, jak efektivně pěstovat plodiny pomocí studia mykorhizy. Tento pojem značí symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin.  Kolem je totiž velice neobvyklá půda, velmi úrodná. Na druhý den se Martin dozví výsledky testů. Několik měsíců rehabilitoval a byl v pracovní neschopnosti kvůli zranění, ale teď už je podle vše...