Rok se čtyřkou na konci pomalu končí...

 Kdybych měla zhodnotit celý rok 2024, který se chýlí ke konci, byl to rozhodně jeden z nejzajímavějších, a hlavně nejkrásnějších, jaké jsem prožila. Začalo to už v lednu, a to hned zkraje měsíce. Pojala jsem podezření, že jsem těhotná. Můj cyklus nebyl nikdy úplně pravidelný, mívala jsem často problémy s cystami na vaječníku, takže jsem tomu zprvu nevěnovala zase tak velkou pozornost.

Ale když jsem se v půlce měsíce pozvracela z ničeho nic z čokolády, podezření zesílilo a já se vydala k doktorovi. A pak to štěstí, když doktor konstatoval, že je tam zárodek, a je živý, to bylo nepopsatelné. Domů jsem odcházela s velkým štěstím a obrázkem z ultrazvuku, kde byla vidět jen malá kulička, ale pro mě znamenala tak hrozně moc.

Ze začátku mě dost sužovaly obavy. O miminko jsme se snažili už tak dlouho, konečně se to splnilo - já už opravdu přestala doufat a snažila se vnitřně smířit s tím, že se dítěte nikdy nedočkáme. Okamžitě jsem nastoupila na nemocenskou, na které jsem pak už zůstala vlastně až do srpna.

Celé těhotenství jsem si nesmírně užila, až na ty bolavé nohy kvůli křečovým žílám a jednodenní pobyt v nemocnici, kde jsem skončila po absolvování testu na těhotenskou cukrovku. Z toho roztoku glukózy se mi udělalo špatně. 

Bylo to hrozně fajn, ráda vzpomínám na dobu, kdy byla Julinka ještě v bříšku. Pořád jsem se snažila být aktivní, když jsem měla vycházky, jezdila jsem hodně do města na nákupy, jen tak na procházku nebo na kávu. Nebavilo mě jen tak sedět a nic nedělat, i když ke konci už to bylo dost náročné, a vlastně jsem si moc doma neodpočinula. Nejsem typ, co vysedává na gauči nebo se válí v posteli, i doma jsem pořád něco uklízela, přemisťovala věci, dokonce jsem i házela dřevo do sklepa, jen ty menší špalky, ale mě to všechno hrozně moc bavilo. 

Termín porodu jsem měla stanovený na dvanáctého září, nakonec to bylo o malinko dřív, ale Julinka je donošená, nemusela být v inkubátoru, a to je hlavní. Pětadvacátého srpna v jednu hodinu ráno mě vzbudilo mokro v posteli a okamžitě mi bylo jasné co se děje. Naštěstí byl doma přítel, ten měl zrovna ten den odjíždět v devět do Německa zase do práce, přijel jen na víkend. 

Neměla jsem ani nijak velký strach, trochu úzkosti tu bylo, ano, ale převládala jakási radost z toho, že už je to tady. Vzbudila jsem tedy přítele, který klidně spal vedle mě. Musela jsem s ním teda dost zacloumat, protože spal fakt tvrdě. Na můj křik - "dělej, vstávej, já rodím," reagoval rozespalým: "Běž spát. Něco se ti zase zdá," a chystal se zase spát. Načež jsem musela rozsvítit a vzbudit ho pořádně - to už ze mě voda tekla jak z cisterny. 

Dneska se tomu už smějeme, že místo do porodnice mě posílal do postele. Pro jistotu jsem ještě volala na porodní sál, číslo jsem měla uložené v telefonu, a to už jsme jeli. Tašku do porodnice jsem měla sbalenou od půlky července, všechno připravené. V autě už začaly bolesti, ani jsem si nestíhala počítat kontrakce, a bylo mi jasné, že to už přítel do práce nestihne. 

A taky že ne, jsem si jistá, že Julinka si ten příchod na svět naplánovala tak, aby u toho byl i tatínek. Bolesti byly čím dál silnější, v nemocnici mě prohlédli, dostala jsem vykapat antibiotika kvůli té plodové vodě, a poslali na pokoj s tím, že to ještě nebude tak hned, mám jít spát, a že porod se rozeběhne do čtyřiadvaceti hodin. Výborně, všichni mě posílali spát, co víc si přát, že? 

Nebylo to příjemné, ano, ty kontrakce bolely hodně, ale zpětně na to nemyslím vůbec ve zlém. Nakonec někdy k ránu přišla sestra - to už jsem bolestí nemohla ani sedět, a to jsem se ještě na začátku houpala na míči, protože pak už to tolik nebolelo, ale pak už nepomáhalo nic. Sestra mě odvedla znovu na vyšetřovnu, udělali mi ultrazvuk, načež se mi dostalo krásného ujištění, že to opravdu bude holčička. 

Už se nedalo na nic dál čekat, bolesti se stupňovaly, takže jsem šla na sál. Rodila jsem přirozeně, samotný porod trval necelé dvě hodiny, a nejhorší na tom byly ty křečové žíly, to ostatní nebolelo tolik jako ty nohy, které dostávaly zabrat celé těhotenství a teď ještě další tlak, to bylo fakt strašně bolestivé. 

Ale ten konec, ta úleva, radost, a tak trochu i šok, když mi miminko položili poprvé na hruď a já si uvědomila, že mám dceru, krásnou, a až později jsem se dozvěděla, že také zdravou. Okamžitě jsem se do ní bezpodmínečně zamilovala, nikdy jsem nevěřila, že mateřská láska může být tak silná. Tak je tomu opravdu tak! 

Tohle je pro mě největší životní dar. To, že mám dceru. Celý rok byl hezký, i když jsem se ošklivě pohádala s mámou, která mě dlouhé roky psychicky deptala a vše vyvrcholilo její hysterickou scénou, kdy mi kladla za vinu, že je Julinka nemocná - což nebyla, někdy se jí při kojení do nosu dostane mléko a tak po jídle chrčí a vypadá to, že má rýmu. Kdyby byla nemocná, snad bych si všimla! 

No a od té doby se nebavíme. Už jsou to více jak dva měsíce. A je mi fajn. Cítím se hrozně svobodná, bez mámy v zádech, můžu si dělat vše po svém, do ničeho mi už nekecá. Problém je totiž vtom, že máma neumí řešit problémy normálně, musí útočit, být sprostá a jedovatá, a vrcholem pro mě bylo to, že mi ten den nadala do "debilních oslů." Aby mi ve třiceti někdo nadával, i když je to moje vlastní matka, to fakt ne. Pohár trpělivosti přetekl, a bylo vymalováno. 

Nebyli jsme spolu ani na Vánoce, nejsem s ní vůbec v kontaktu. Nebudu lhát, je mi někdy smutno. Ale já bych chtěla normální mámu, která mi poradí, s kterou si popovídám, a ne tu, která mě bude buzerovat, i když to třeba ve výsledku myslela dobře, ale udělala to úplně špatně.

No, třeba se někdy v novém roce usmíříme. Já bych taky chtěla, aby Julinka měla normální babičku. Nechávám to osudu, co se má stát, to se zkrátka stane.

Ale hodnotím celý uplynulý rok moc hezky, co se týče rodinných vztahů. Sblížila jsem se s další částí rodiny, s bráchou se navštěvujeme častěji a je to moc fajn. Bohužel rok 2024 se nesl i ve znamení ničivých povodní, které zasáhly i naši obec. 

Pomalu se to tu obnovuje. Jsou ale místa, kde už nikdy nebudou stát domy, protože se teď jedná o povodňovou oblast. Ale cesty už jsou vesměs opravené, a na jaře dojde k dalším rozsáhlejším úpravám. Je děsivé, co dokáže vodní živel napáchat a když jsem jela autobusem a viděla tu zkázu, málem jsem se rozbrečela. Panebože doufám, že už se nikdy nic podobného nestane. 

Rok 2024 byl v mnohém složitý, ale i krásný. Ukázal totiž i to, jak k sobě umí být lidé solidární a hodní, když přijde na věc. Jen tak nám někdo nechal přede dveřmi tašky s čistícími prostředky, dostala jsem plno věcí pro miminko, až jsem se styděla, protože je přeci mohl mít někdo potřebnější, protože my měli ve výsledku "jen" zaplavený sklep, kde se tedy udělala plíseň, ale co ti, co přišli o střechu nad hlavou...

Opravdu jsem netušila, že mám ve svém okolí tak hodné lidi, a jsem za to ráda.

Přeji si, aby byl rok 2025 hlavně klidný, aby už konečně skončila ta šílená válka, a nejdůležitější je zdraví. To je na prvním místě. Když nemá člověk zdraví, nemá nic. Mým největším přáním je mít zdravou a krásnou holčičku. 

I Vám všem přeji do roku 2025 všechno dobré, a ať je lepší než ten minulý!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte volno, pokud ještě máte, Vaše Eliss ♥