Je fajn udělat radost

 Moje babička z tátovy strany patří mezi mé nejmilovanější lidi na světě. S babičkou mě pojí krásné vzpomínky na dětství. O letních prázdninách jsem u babičky strávila klidně i celý měsíc. Babička bydlí celý život na sídlišti v paneláku, a už i to pro mě bylo nové. Vrzání podlahy nad námi, různé zvuky z dalších bytů, štěkot psa, to bylo něco, co jsem u nás v domečku nikdy neslýchala. 

Ale samozřejmě jsme neseděli jen v paneláku. Když ještě žil děda, tak jsem s ním často chodila sbírat hřiby, to mě moc bavilo. Babička je pak večer očistila a byla smaženice. 

Největší babiččinou radostí byla malá zahrádka v zahrádkářské kolonii. Babička tam s láskou pěstovala zeleninu i ovoce a samozřejmě i spoustu květin. V malé chatce se dalo schovat před horkem a v létě jsem se ráda koupala v kádi, kde se brala voda na zalévání, ovšem i na takové to osvěžení byla fajn. Papriky a rajčata ze zahrádky, to bylo něco úžasného. K tomu pórek, pažitka, to všechno na chleba se sýrem. mňam! On i ten "obyčejný" chleba mi chutnal u babičky úplně jinak než doma...

A pak ty domácí kompoty, nejraději jsem měla dýňový, a marmelády. Babička ráda pekla buchty, a její vanilkové rohlíčky jsou nepřekonatelné. 

Ale babička byla vždycky hlavně člověkem, kterému jsem se mohla se vším svěřit. Takový vztah jako s babičkou jsem nikdy neměla ani se svojí mámou. Babička mě nikdy neodsoudila, vždycky měla pro všechno pochopení a snažila se mi poradit. Líbí se mi, že v každém z nás vidí hlavně ty pozitivní stránky. 

Jak jsem dospívala a později chodila do práce, už nebylo tak jednoduché babičku navštěvovat tak, jak jsem byla zvyklá. Ale vždycky jí volám - minimálně jednou týdně. Před třemi lety babička skončila v nemocnici poté, co si pomíchala léky a udělalo se jí špatně. Vzala si víc léků než měla, a tenkrát strávila v nemocnici dva týdny. 

Tehdy na tom babička začala být špatně hlavně psychicky, dobře jsem viděla, že má pocit, že je nepotřebná a k ničemu, ale tak to samozřejmě vůbec není! Má nás, spoustu vnoučat, pravnoučat, a ještě jednu dceru. Teta se o babičku stará, chodí tam minimálně třikrát denně. Babička vloni oslavila krásné pětaosmdesáté narozeniny. 

Dlouho byla opravdu aktivní, ale po tom, co skončila v nemocnici, tak ztratila zájem o své dosavadní koníčky. A bohužel se u ní rozjela stařecká demence. Babička má notýsek, kam si všechno zapisuje, protože hodně zapomíná. Když chci jít na návštěvu volám den předem a ujistím se, že si to zapsala. 

A už to bylo delší dobu, co jsem u babičky byla. Naposledy byla ona u nás v říjnu, to bylo krátce po povodních a všechno bylo dost hektické. Navíc je teď zima, jezdit s kočárkem je hotové neštěstí, protože cesty jsou rozbité a opravují se, řidičák nemám. Tak jsem v neděli zase babičce volala a ptala se, jak se má a jestli se můžu v pondělí stavit.

Jelikož teď u nás hustě sněží a je pořádná zima, vzala jsem si taxík. Domluvila jsem to na devátou ráno. Ano, byl to pořádný kus cesty, pak jsem musela ještě autosedačku s Julinkou tahat do schodů, protože babička bydlí ve čtvrtém patře. 

Ale když jsem viděla, jak se babička celá rozzářila, když viděla Julinku, dokonce si zapomněla stěžovat na neduhy stáří, byl to úžasný pocit. To že babičce neslouží paměť, na to už jsem si zvykla, za celou návštěvu se mě čtyřikrát zeptala na tu stejnou věc. To ale přeci vůbec nevadí. 

Viděla jsem, jak je babička ráda, že tam jsme. Byla tam i teta, ta se s Julinkou pořád pusinkovala a chovala si ji. Dostala jsem koláč a čaj, a bylo to moc pěkné setkání. Zeptala jsem se i babičky, jestli si nechce malou pochovat. "Když já mám strach, že mi spadne," zněla odpověď. "Tak si sedni do křesla, babičko, a já ti Julinku podám." 

No, tak jsem babičce udělala fotku. Moc mě ta návštěva zahřála u srdce, protože jsem viděla, jakou má babička radost, a tohle je strašně důležité. I když si babička už spoustu věcí nepamatuje, zapomíná, tak je to pořád moje babička.

Jediná babička, kterou ještě mám, a mám ji strašně moc ráda, a hrozně mě mrzí, že se k ní nedostanu tak často, jak bych chtěla. V létě to bude určitě s cestováním lepší, Julinka už vyroste, a taky nebude taková nepříjemná zima.

Je důležité pečovat o vztahy v rodině - já vím, že to zní jako ohrané klišé - ale když se mi narodila moje holčička, teprve jsem si pořádně uvědomila sílu rodiny a to všechno, co mi dává. Mám babičku opravdu ze srdce ráda a děkuju jí za všechno, co pro mě udělala. Nevím ani, jestli se tam dostaneme na svátky, babička jede těsně před Vánoci na operaci s očima, ale doufám, že to proběhne bez komplikací a budeme moci zajet na návštěvu všichni tři. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥