Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 265 Cesta beze jména

 Autor: Howard Linskey 

Žánr: Detektivní, Thriller

Mé hodnocení: 50%

Obsah: Anglický novinář Tom Carney nezažívá právě nejšťastnější období svého života. Jako nováček v redakci druhých nejvíce prodávaných novin si zadělal na pořádný průšvih. A vše začalo jedním, zdánlivě nevinným telefonátem.

Tom s pomocí a požehnáním svého šéfa Alexe vypustí do světa obrovskou novinářskou bombu, díky které prodej novin vzroste o několik desítek procent. Politik a člen senátu, Tim Grady, byl totiž několikrát údajně na návštěvě u prostitutek, které měl navíc i nevybíravě fyzicky napadnout. A Tomovi zavolala právě jedna z těch prostitutek, která byla očitým svědkem politikova chování.

Článek se za pár dní octne na titulní straně spolu s Gradyho fotografií, jak vychází z domu jedné z oněch pracovnic nejstaršího řemesla. Ovšem drobná potíž skví v tom, že Grady vycházel z bytového domu, tudíž se nedá s určitostí dokázat, u koho byl na návštěvě a co tam prováděl. Politik je rozzuřen na nejvyšší míru, vyhrožuje novinám soudem a těmi nejlepšími právníky v zemi, takže Alex se rozhodne Toma "uklidit" a pošle jej na placenou dovolenou.

Tom se vydá do své domoviny, do hrabství Durham. Tam totiž shodou okolností neznámý šílenec, přezdívaný Lapač dětí, unáší a vraždí mladé dívky. Detektiv konstábl Ian Bradshaw se po delší pracovní neschopnosti vrací zpět do práce, kde se zoufale snaží ukázat svým kolegům a nadřízeným, že i přesto, co se stalo v minulosti, je pořád schopným policistou. 

Ian je ale přidělen k vyšetřování jiného případu, než jsou únosy mladých dívek. Na pozemku místní školy byla pří bagrovacích pracích nalezena mrtvola. Není to však tělo žádné z pohřešovaných dívek, nýbrž ostatky staré desítky let. Dle díry v lebce se dá předpokládat, že neznámý se stal obětí vraždy. Při odhalování starého zločinu se dá z velké části spoléhat na vzpomínky starousedlíků, a zdá se, že některá bolestná tajemství by měla raději zůstat skryta.

Na Iana i Toma čeká odhalování starých, spletitých tajemství, které je oba svede na společnou cestu. Někde se tu totiž skrývá vrah, a není vyloučena ani možnost, že oba případy spolu mohou, byť na první pohled zcela nahodile, souviset...

Každopádně je třeba pracovat rychle, protože tělo poslední pohřešované dívky, mladičké Summer, se stále ještě nenašlo. Podaří se ji najít naživu, nebo je pro všechny už příliš pozdě?



Hodnocení: Cestu beze jména jsem si vypůjčila v knihovně na základě pěkně graficky zpracované obálky, a pak také výrok jakéhosi Marka Billinghama, že "se jedná o jednoho z nejlepších autorů současnosti," to mě opravdu navnadilo na to si knihu přečíst.

Jenže bohužel, nejsem z knihy kdovíjak nadšená, a rozhodně bych si netroufla ani ve snu o autorovi tvrdit dosti troufale to, co je uvedeno na obálce. 

Začátek se rozvíjel docela slibně, zápletka s politickým přesahem mě opravdu zaujala, následné zmizení Summer a pátrání po pachateli, do toho ještě nález staré kostry na školním pozemku, to už na mě bylo trochu moc, ale říkala jsem si, proč ne? 

Velkým problémem bylo velké množství postav, v podstatě tři zápletky, které se až moc míchaly dohromady a celek se stával postupně nepřehledným. Největší prostor v knize byl dáván nejstaršímu případu - tedy nálezu kostry - a protože k tomuto bylo nejméně stop a indicií, pátrání se v podstatě nikam neposouvalo a celé to bylo opravdu únavné.

Oba hlavní hrdinové, jak novinář Tom, tak i detektiv Ian, mi přišli podivně charakterově ploší. V podstatě mi oba přišli úplně stejní, a hlavně pro mě jako pro čtenáře strašně nudní. Chyběl mi nějaký zajímavý povahový rys, který je většinou u těchto hlavních hrdinů samozřejmostí, zde to ale autor tak nějak vypustil.

Zápletka ohledně únosů dívek nebyla vymyšlena špatně a ani konečné odhalení pachatele nebylo rozhodně úplně nejhorší, jen té "omáčky" kolem bylo přespříliš. Kdyby autor osekal ze čtyři sta stránek stovku, rozhodně by to prospělo.

A co mi chybělo nejvíce, byla atmosféra. Příběh se odehrává v Anglii na začátku devadesátých let, a tady si autor mohl opravdu pohrát s vykreslením pochmurné, věčně deštivé Anglie a jejích tehdejších politických bouřlivých proměn. Ale celé se to neslo v duchu jedné politické aférky. No, opravdu škoda!

Poslední věc, která mě vždycky při čtení neuvěřitelně rozčílí, tak to jsou pravopisné chyby a překlepy. A tady jich bylo opravdu požehnaně, dokonce snad pětkrát bylo pozměněno jméno některé z postav, takže jsem listovala zpátky, jestli jsem se nespletla já, nicméně chyba byla na straně nakladatelství Brána. 

Kniha není úplně špatná, jen mi tam chybělo více rychlejší tempo, méně postav, které stejně neměly moc prostoru, a pak také hlavně atmosféra, která byla takřka nulová. Velká škoda.

Pokud máte rádi pomalejší tempo, a nevadí Vám zdlouhavé natahování případu, tak se Vám tato detektivka bude líbit. Ale já potřebuji něco trochu svižnějšího, takže bych si knížku už znovu nepřečetla a už za pár dní si na její zápletku ani nevzpomenu. Takový slabší průměr.

A co Vy? Máte rádi pomalejší tempo vyprávění? Nebo máte taky raději, když děj pořádně odsýpá? Vybíráte si knihy také někdy podle obálky, nebo dáváte přednost zaručenému jménu autora? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥






Komentáře

  1. dle anotace kniha zní plná akce a zaujala mě :) dle tvého hodnocení už ne :D také mám raději, když kniha hezky odsypa :)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky mám raději, když se děj příliš nevleče.

    OdpovědětVymazat
  3. Mám ráda, když děj pěkně běží. Hodně postav a dějových linek mě nesedí, nějak se v tom ztrácím. Knihy si vybírám podle anotace na obálce, někdy podle autora a někdy zcela náhodně.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Podzimní procházka

 I přesto, že je již začátek listopadu, je letošní podzim zatím nebývale teplý a veselý, co si pamatuji, jindy tuto dobu už jsou plískanice a nečas, zato dnes při psaní článku doma větráme a venku suším prádlo, což je fajn. Pěkné počasí mě svádí na delší procházky se psem. Neznám lepší relax po práci než vyrazit ven, k lesu, pokochat se pěknou přírodou a nafotit pár pěkných fotek. Mám to štěstí, že bydlím na vesnici, a hned za místem mého bydliště je velké pole a les, takže nemusím ani nikam moc daleko. Miluju ten chladivý vzduch, který mě štípe ve tvářích a tu zvláštní vůni chladné hlíny a pomalu se zbarvujícího listí. Tuto první fotku jsem vyfotila vedle polní cesty. Ten shluk schnoucí trávy mi přišel na první pohled zajímavý, a nevím proč, ta fotka mi evokuje nějakou plážovou oblast u moře s bujně rostoucí divokou trávou.  Fantazii a představivosti se meze nekladou, že? Tady jsem zachytila šípkový keř, jehož plody už bohužel pomalu hnijí a scvrkávají se, a za chvíli z nich budou jen

Ani nevím, jak to nazvat

 Dnes mám trochu potíže s vymýšlením názvu článku, protože mě nenapadají žádné slušné výrazy pro to, o čem chci dnes psát. Lidé jsou povahy různé. Setkala jsem se už s hodně zlými lidmi. Na intru mě třeba spolubydlící okradla o peníze na autobus a ještě měla tu drzost mi do očí tvrdit, že ona o ničem neví, a že se jí ztratily peníze z brigády, které měla v peněžence.  A pak jsou tu i zdánlivé maličkosti, které když se nahromadí, tak dokážou člověka pěkně vytočit. Například to, když někdo cizí pravidelně háže své pytle s odpadky do vaší popelnice. Neznáte viníka, nemůžete nikomu nic dokázat, jen nevěřícně koukáte na pytel s odpadky, který prostě nepatří vám (nepoužíváme sáčky do koše, koš vynáším každý den, prostě odpadky nahážeme do toho kýblu a já jej každý den vynáším, pak ho pořádně vymyju, sáčky do koše jsou z mého pohledu tak trochu zbytečnost). Kdyby tam někdo občas hodil odpadky, OK, neřeším to. Jenže se to děje poslední dobou pravidelně, a ona ta popelnice také není nafukovací,