Další špatná zkušenost

 Už více než devět let uplynulo od chvíle, kdy jsem poprvé navštívila psychiatra. Tehdy moje problémy s jídlem nakonec vyústily v poruchu příjmu potravy, konkrétně v anorexii. Dlouho jsem si nebyla schopná připustit, že mám nějaký problém, bylo opravdu těžké se "dokopat" k návštěvě odborníka. 

Paní doktorka byla na můj vkus poněkud zvláštní, byla málomluvná, a působila na mě až strnulým dojmem. O problémech se mnou nemluvila, jen kývala, občas něco prohodila, a jediné, s čím jsem odcházela z ordinace obohacená, byly recepty na antidepresiva. Dostala jsem hned dvoje léky, jedny na spaní, a přes den jsem měla brát půlku Citalopramu. 

Léky na spaní jsem hned za dva dny vysadila, jelikož mi po nich bylo příšerně. Ale Citalopram mi přišel v pohodě. Neřešil tedy problém toho nechutenství, ale měla jsem dojem, že se cítím líp. Ovšem bylo to jen zdání. Prvním problémem bylo to, že léky způsobovaly nechutenství. Bylo to paradoxně ještě horší, žaludek jsem měla jako na vodě, a za celý den jsem byla schopná sníst třeba jen půlku rohlíku! 

Zhubla jsem ještě víc - ano, bylo to možné - a moje nejnižší váha byla osmatřicet kilogramů. Dalším příznakem toho, že mi léky úplně nesednou, byla extrémní únava a spavost. Chodila jsem spát kolem osmé večer, do školy jsem vstávala někdy ve čtyři, někdy až v pět, ale pořád mi noční spánek nestačil. Jen co jsem přišla ze školy, taška letěla do kouta a šla jsem si na dvě nebo tři hodinky zase zdřímnout. 

Takže doma jsem nic neudělala, chodila jsem jako mátoha, což se projevilo jak na školních výsledcích, tak na vztahu s přítelem. Málem jsme se tehdy rozešli. Ovšem úplně nejhorší byl útlum všech emocí, ať už těch negativních, nebo pozitivních. Nedokázala jsem se radovat, cítit smutek, nic z toho. Co si tak nejvíc z toho období vybavuji je to, že po tom, co jsem si vzala tabletku, mi v hlavě začala hrát "muzika", a já měla všechno na háku. 

A pak taky jakoby spadly zabrány, které jsem měla. Byla jsem schopná říct i svým blízkým takové řeči a přemýšlet o takových špatných věcech, že mi z toho bylo posléze špatně. Ale tehdy mi to bylo jedno, měla jsem pocit, že mi ty léky ohromně pomáhají, ale jen mě ničily.

Po pár měsících braní léků se mi nehorázně zhoršila krátkodobá paměť. Byla jsem jak vylízané pako. Na praxi mi třeba mistrová zadala práci, a já se šla za pět minut ptát, co to vlastně chtěla! To stejné, když jsem si domluvila něco třeba s mámou, tak jsem to zapomínala. Musela jsem si všechno psát, protože co nebylo napsané, to jsem nevěděla. 

Doktorka to všechno sváděla na stres, moje problémy bagatelizovala a jediným řešením bylo zvýšit dávku léku! Ale to bylo všechno ještě horší! 

Nakonec jsem na tom byla opravdu špatně. Musela jsem opakovat ročník, protože jsem kvůli nezájmu o školu propadla, a taky jsem si pomalu začala uvědomovat, že tohle není ta správná cesta. Jenže jsem měla strašný strach léky vysadit. Posedla mě představa, že bez antidepresiv nebudu vědět, jak mám žít, a že se můj život zhroutí. 

Nakonec jsem je vysadila, bez vědomí a porady s doktorkou. Já vím, že se to nesmí, ale už jsem nevěděla, jak dál! 

A všechno se tímto krokem vyřešilo. Zase jsem začala žít - bavila mě škola, vztah s přítelem se spravil, a hlavně problémy s jídlem byly fuč. Přibrala jsem, a k jídlu už jsem neměla odpor, ale normální vztah. Byla jsem rozhodnutá už nikdy žádná antidepresiva nejíst. 

Před dvěma lety mě přepadly dost ošklivé záchvaty panických atak. Mohl za to nahromaděný stres z práce, kdy jsem byla psychicky vyšťavněná. Nové vedení nám rozházelo směny, museli jsme dělat i víkendy, a celkově zakázek bylo moc, a lidí málo. Tak jsem se jednoho krásného dne sesypala, začalo to nevinně, tím, že se mi udělal opar a afty, zůstala jsem na neschopence, a jak jsem byla po dlouhé době doma, začala jsem mít úzkosti. 

Najednou na mě dolehl všechen ten stres, a začala jsem mít pocit, že mi večer silně buší srdce, do toho mě začalo bolet na hrudi, protože jsem se začala moc pozorovat. Takže začal začarovaný kruh, ale nejhorší bylo, že já jsem fakt byla přesvědčená, že s tím srdcem něco mám, že dostanu infarkt, srdce mi najednou přestane úplně bušit, a tak. A logicky, z toho strachu, mi pak opravdu stoupala tepová frekvence.

Doktorka mi napsala doporučení k psychologovi. Na neschopence jsem zůstala skoro dva týdny, pak už jsem šla do práce, a to mi pomohlo nejvíc. Uklidnila jsem se, a i když mi znovu chtěla napsat léky, k tomu i super návykový Neurol, prostě jsem to jíst ani nezačala. Psycholožka, ke které chodím, je strašně fajn. Naučila mě nácvik svalové relaxace - dechové cvičení - a to v těch nejhorších chvílích zabírá. 

Přesto jsem chtěla zkusit něco jiného. Stres z úmrtí v rodině mě natolik semlel, že jsem potřebovala nějakou "berličku." A tak mi paní doktorka doporučila Šišák bajkalský. Bylinka, kterou jsem užívala ve formě tabletek. Záměrně píši užívala! 

Jsou to tři týdny, co jsem začala tabletky užívat. Bylinka pomáhá při stresu, hysterii a úzkostem. Napomáhá také imunitě, působí močopudně a hodí se jako pomocník k celkové detoxikaci těla. Krom šišáku obsahují tabletky i vitamin C. Jednou denně, vždycky ráno jsem si vzala prášek a dobrý. Říkala jsem si, je to bylinka, tak to bude fajn. 

Jenže je to týden zpátky, a zase začaly špatné stavy. Tentokrát jsem opět získala dojem jakési roztěkanosti, vše jsem si zase musela psát na papírek a opakovat si to pro sebe. Nevěnovala jsem tomu ale zase tolik pozornosti. Taky jsem začala být unavenější, i přes den, a hlavně mě všechno hned otrávilo. Získala jsem dojem, že ani Julince se tolik nevěnuju, a že mě prostě nic nebaví. Všechno jsem vykonávala mechanicky jen proto, že je to potřeba. 

Zdaleka nejhorší ale byly stavy šílené zloby a agrese. Všechno mě rozčilovalo, vadili mi lidi na ulici, pořád jsem přemýšlela o lidech z práce ve zlém a měla jsem chuť něco rozbít. Křičela jsem zbytečně na Žofku a měla chuť ji zmlátit, ano, až takto to vygradovalo, a to zcela bezdůvodně. Protože pejsek mi nic nedělal. Unavená jsem sice byla, ale měla jsem problém spát - a to má šišák pomáhat k usnutí. A vzhledem k tomu, že působí močopudně, pořádně mě to prohánělo. 

Večer, před usnutím, a to na noc skoro nepiju, jsem musela asi desetkrát na záchod. Ven šla troška, lehla jsem si, a začalo to nanovo. A taky se objevily potíže se soustředěním. Musím se přiznat k jedné věci, je to tedy dost zlé, ale začala jsem mít špatné myšlenky, tedy v tom smyslu, že něco provedu. Třeba jsem měla chuť přetáhnout smetákem toulavého psa, který k nám chodí. Ten pes utíká od sousedů přes cestu, je neškodný, nikdy nikomu nic neudělal. A přesto mě šíleně vytáčelo, že utíká kolem naší bytovky. 

Nemohla jsem potlačit špatné myšlenky, a nejhorší byla ta zloba. Nikdy jsem nic podobného necítila, žádnému zvířeti jsem nikdy záměrně neublížila a nikdy bych to neudělala! Jenže to nešlo ovládnout! Nechápala jsem, co se mnou je. Jsem snad špatný člověk? Musela jsem si tuto otázku pokládat pořád. Necítím se jako špatný člověk, mám ráda lidi, zvířata, jsem přátelská, a ne agresivní a zlá, to není můj styl.

Stydím se to napsat, ale velmi vážně mi přišlo na mysl, že toho toulavého psa otrávím. Ta myšlenka nešla zahnat. Pořád jsem s tím bojovala, protože tohle se nedělá, je to špatné, co špatné, přímo zrůdné!! Neudělala  jsem to, samozřejmě. Koukala jsem z okna a měla dojem, že jsem se změnila. A došlo mi, čím to je. To ty léky ze mě udělaly cvoka. 

Okamžitě jsem ty tabletky vyhodila do koše. Všechno pominulo. Cítím se zase normálně, už nemám žádné neodbytné špatné myšlenky. Nechápu, co se stalo, a stydím se za to, co se mi dělo v hlavě. Už to nechci nikdy, nikdy zažít. 

Asi nejsem stavěná na užívání léků k posílení psychiky. Působí na mě úplně opačně, než by měly, takže to paradoxně nebude se mnou tak špatné, když na mě působí naprosto opačně. Potřebovala jsem se z toho vypsat, protože mě to strašně vyděsilo, co se mi rojilo v hlavě. Cítila jsem se jako zlý, krutý člověk, a to bylo naprosto strašné. 

Další špatná zkušenost - a už nikdy v životě si nedám ani žádný čaj pro klidný spánek a proti stresu. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji Vám krásný víkend, Vaše Eliss ♥