Kouzelné čtení pohádek

Už několikrát jsem se zde na blogu věnovala tomu, proč je důležité číst. Pro mě je čtení celoživotní láska a snažím se každý den přečíst alespoň pár stránek, i když na mateřské to není mnohdy úplně jednoduché. A číst si je důležité jak pro děti, tak i pro dospělé. Ale ještě nikdy jsem zde nepsala o tom, proč je důležité číst dětem pohádky. Spousta rodičů totiž dětem vůbec nečte, a to je moc velká chyba! 

Já jsem byla velký čtenář už od útlého věku. Uměla jsem plynule číst už ve školce, slabikář v první třídě a písmenka pro mě byla hračka. Ale nevybavuji si, že by mi někdy máma četla před spaním knížku, nebo pohádky, to si nepamatuji. Zato mám vzpomínku na to, jak u nás jednou byl někdo na návštěvu přes noc. Už fakt nevím, kdo to byl, snad nějaká teta. A ta mi právě četla asi dvě noci před spaním pohádku. Bylo to pro mě kouzelné, pamatuji si, jak jsem ležela v posteli v ložnici u rodičů a s napětím poslouchala příběh. 

Nevím, proč mi máma nikdy před spaním nečetla pohádky, ale možná i proto, že jsem si sama hodně četla před spaním. Ale kdo mi hodně četl pohádky, a nejen před spaním, byla moje milovaná babička. V pokojíčku měla kufřík s pohádkami. Babička vypráví nejkrásnější pohádky z celého světa. 

V kufříku byla spousta pohádek - babička měla hned dva. A většinou hned jak jsem přijela, utíkala jsem si vybrat pohádku a prosila babičku, ať mi ji přečte. A babička uměla moc hezky číst, měla krásný přednes, a hrozně mě bavilo sedět na pohovce, jíst babiččin výborný koláč a užívat si příběh. Vždycky jsem měla hodně živou fantazii, což mi zůstalo dodnes, představovala jsem si hrdiny těch příběhů a často mě napadlo třeba i to, co se s nimi vlastně po skončení příběhu stalo. 

Opravdu to bylo tak, že žili šťastně až do smrti, nebo...? 

Teď, když mám Julinku, tak pro mě dostávají pohádky, potažmo jejich čtení, zase jiný význam. Julinka je možná ještě malá na čtení pohádek. Ale to neznamená, že jí je nemůžu číst. Bohužel u toho zatím moc dlouho nevydrží. Začne mi zavírat knížku, otáčet stránky, moc ji to nebaví. Ale snažím se a věřím, že za pár měsíců se to zlepší. 

Je fajn třeba i to, že když mě vidí, že si čtu knížku, tak sama taky nějakou svoji donese. Mám teď hodně oblíbenou útlou knížku o kravičce, takže si sedne vedle mě, a začne si taky "číst." Ukazujeme si alespoň obrázky, pozná pejsky a kočky, ale i to je fajn. Věřím, že bude knížky milovat stejně jako já, ale to se vše ukáže až časem. 

V dnešní době televizí, tabletů a telefonů bohužel asi málokterý rodič nabídne dítěti jako alternativu knihu. Je pravdou, že už jsem u nás doma hodně omezila pouštění televize. Julinka má ráda dětské písničky a pohádky, ano, je u toho klidná, pěkně se nají u koukání na televizi. Jenže i na tomto vzniká závislost. Televizi pustím na chvíli ráno, a pak až večer. A nepouštím si přes den ani svoje věci, občas zprávy, když je něco důležitého, večer mrknu na Ulici, a to je vše. 

Bez televize si Julinka lépe a více hraje s hračkami, více se na hru soustředí, a není tak roztěkaná. Ale jak se zlepší počasí, stejně budeme více času trávit venku, takže televize se nebude zapínat skoro vůbec. Já osobně to taky nemám ráda, aby celý den jela doma puštěná televize, cítím, jak mě ten hluk vyčerpává, a nedělá mi to dobře. 

Večerní rituál čtení pohádky je něco, co si dítě rychle zamiluje. Ale nesmí tu být právě ta stimulace v podobě televize. To pak dítě nemá šanci u pohádky vydržet. Vždyť to čtení pohádek je tak fajn. Můžeme měnit způsob mluvy, intonaci, tón, používat různé zvířecí zvuky... Dětská fantazie je naprosto neuvěřitelný a bezedný zdroj. 

A každé společné čtení je ve své podstatě navazování nové úrovně vztahu s dítětem. Takhle spolu trávit čas, to je něco vskutku neopakovatelného. Vychází to celé z blízkosti. Dítě sedí nebo leží vedle vás, cítí se v bezpečí, přitulí se, kouká třeba na obrázky a poslouchá pohádku. Vnímá hlas, rytmus řeči. A je to přece hrozně fajn. 

Pohádky dětem poskytují i jazyk pro emoce. Když s napětím poslouchají příběhy svých hrdinů, získají cenné nástroje, jak rozumět vlastním pocitům. Lidé, kteří často čtou beletrii, trénují empatii - čtení posiluje schopnost vžít se do druhých. Pod toto se můžu podepsat, opravdu je to tak, už několikrát se mi stalo, že jsem se nespletla v odhadu charakteru člověka, bohužel ty zkušenosti jsou negativní, ale i to k tomu patří. 

A podle výzkumu z roku 1995 malé děti, které vyrůstají v prostředí bohatém na slova, k čemuž patří samozřejmě i čtení knih, slyší děti až o více než 30 milionů slov více než děti, kterým se nečte. To je prostě wow. Poslech příběhů rozvíjí fantazii, ale trénuje i soustředění a rozvíjí schopnost vnímat dějovou strukturu. To později pomáhá při psaní vlastních textů. Už na základce jsem si vymýšlela vlastní příběhy, často takové menší fantasy hlouposti, ale hrozně mě to bavilo. 

Měla jsem k tomu vyhrazené sešity, vždycky jsem si udělala ke "knížce" i vlastní návrh obálky, a psala jsem, co jsem zrovna vymyslela. A právě tohle všechno dělá čtení - a začíná to předčítáním pohádek v dětství. 

A léty prověřená praxe tvrdí, že děti bez kontaktu s technologiemi chodí do školy rády, lépe zvládají drobné neúspěchy, a navrch raději čtou. Kdysi mi přišlo zvláštní, když mi jedna paní říkala, že nemají doma televizi, děti nemají chytré telefony a nehrají si na tabletech. Překvapila mě tedy hlavně ta televize. Ale musím říct, že ji nepotřebuji. Děti ji taky nepotřebují. Protože to, co jim dá televize, tak zdaleka nepředčí pěknou pohádku a krásné ilustrace doplňující příběh. Kdyby se mi dneska televize rozbila, novou bych nekupovala. 

To budu raději Julince číst, ukazovat jí obrázky, protože se tak učí mnohem lépe než z těch rychle se hýbajících obrázků na obrazovce. Skrze literární příběhy se může dítě dovědět ledacos i o sobě samých. Učí se tak o hodnotách i lidských vlastnostech. Příběhy o zvířatech pomáhají u dětí rozvíjet empatii - pokud poslouchají příběh o tom, jak si osamělý pejsek hledá kamaráda, umí se lépe vcítit do emocí jiných lidí. 

Číst dítěti a vést ho ke čtení je jako zasít semínko. Výsledky nejsou třeba vidět hned, ale postupně se tu rodí něco úžasného. S každou větou, každým pousmáním nebo zamyšlením nad smutným koncem se v dítěti něco formuje. Náhled na to, proč dobro zvítězilo nad zlem, a jestli si z toho může odnést nějaké zamyšlení i pro to, co třeba zrovna zažívá s kamarády ve školce. 

Dítě, které čte, se jednou stává dospělým, který přemýšlí. V tom je velký kus pravdy, protože čtení dává úplně jiný náhled na věci, situace, ale i tu emoční rovinu. Myslím, že nikdy není brzy nato začít dětem číst pohádky - lepší dříve, nežli později!

A co Vy? Co si o tomto myslíte? Četli Vám rodiče pohádky, když jste byli malí? Je to podle Vás hodně důležité? Čtou v dnešní době rodiče dětem málo? Plánujete svým potomkům či vnoučatům číst pohádky? V jakém věku by se podle Vás mělo začít dětem číst? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné jarní dny, Vaše Eliss ♥