Duben vskutku aprílový

 Duben se brzy přehoupne do své druhé poloviny, a počasí vskutku odpovídá tomu, že se jedná o aprílový měsíc. Ale jsem ráda, že u nás nepadá sníh, protože letošní i loňskou zimu sněhové pokrývky opravdu stačilo. Ráno se někdy ale ještě přihlásí o slovo mrazíky. dnes bylo zrovna nad nulou, a teploty se podle teploměru pohybují kolem čtrnácti stupňů. Je tepleji, ale obloha dnes zůstává zatažená, sluníčku se zatím moc vykukovat nechce. 

V minulém deníčkovém článku jsem psala o strejdovi s autismem, který skončil na Velikonoční pondělí v nemocnici. Srazilo jej auto, má zlomenou nohu, měl otřes mozku a byl potlučený. V pátek jsem tam byla na návštěvě - využila jsem toho, že byl přítel ještě doma a mohl pohlídat Julinku. Švagrová pracuje v nemocnici, sice na jiném oddělení, ale tak jsme si psali ohledně strejdy. V pátek byl právě ještě na CT hlavy, a moc se to nelepšilo. 

Strejda má cukrovku, tak jsem mu koupila aspoň diabetické oplatky - původně jsem chtěla koupit banány, ale v našem Coopu je zrovna neměli, tak jsem vzala alespoň tři oplatky. Návštěvní hodiny tam mají klasicky od dvou do pěti, a nakonec jsem nemusela ani autobusem. Brácha vezl kluky na trénink basketu, tak mě vzali sebou a vyložili u nemocnice, protože to měli stejně při cestě. Paráda. 

Švagrová mi psala už předtím, že strejdu přeložili z ARA na oddělení chirurgie I. 

Našla jsem to celkem snadno, měla jsem strach, že budu bloudit, ale dobrý, cedule mě navedly do schodů a už jsem viděla dveře. Jde vidět, že nemocnice se modernizuje, všude kolem jsou nové dveře, okna, a další pavilony jsou v rekonstrukci. Ještě kdyby ta péče byla tedy o něco lepší, to by bylo taky fajn. Z košíku jsem si vzala nepoužité návleky a vešla dovnitř. 

Prošla jsem chodbou a zamířila do sesterny. Byly tam hned dvě sestřičky, tak jsem vysvětlila, koho hledám. Strejda ležel hned vedle sesterny, takže když jsem pak seděla u jeho postele, viděla jsem oknem přímo na sestry. Když jsem vešla, strejda ležel, a musím říct, že jsem se ho prvně lekla. Byl potlučený, pod levým okem ošklivý fialový monokl - nejspíše jak spadl, obličej na pár místech odřený, a do toho ta zlomená noha. 

Ale pozdravil mě, na stůl jsem mu položila ty oplatky a sedla jsem si. Ležel tam ještě jeden pán, ten byl po mozkové mrtvici, chudák, občas tak nějak divně zasténal, nevím, jestli bolestí, nebo to byl nějaký tik, každopádně dost hrozný. Tak jsem si se strejdou chvíli povídala. Přišel mi celkem v pohodě - taková ta klasika, co on mi vždycky povídá. Ptal se na Žofku a na Julču, a začal i o těch Velikonocích, ale dost zmateně. 

Prve že byl u nějakého staršího pána, co nebyl doma, tak že od něj nedostal vajíčka. A když jsem se ho zeptala, co se mu stalo, jestli si něco pamatuje, tak mi nedokázal nic říct. Stejně jako na to, jestli ho bolí třeba hlava. To tedy řekl "ne," ale já mám dojem, že strejda nedokáže vyjádřit, když ho něco bolí. Dříve míval problémy se zuby, a nikdy jsem neslyšela, že by řekl, že ho ty zuby bolí, přitom musel opravdu trpět. Přišel mi celkově takový zpomalený, lehce zmatený, ale to přisuzuju lékům, které dostával - chtěl prve z nemocnice utéct, protože si vůbec nepamatoval, co se děje, a jak má poruchu autistického spektra, bylo to pro něj opravdu hodně šokující, najednou se vzbudit v nemocnici. 

Poseděla jsem tam asi dvacet minut, rozloučila se a šla na autobus. A strejdu včera pustili domů, protože CT vyšetření dopadlo v pořádku. Ovšem problém je ta noha - se sádrou nikam nemůže. Obědy mu vozí pečovatelská služba a chodí pomáhat i dvakrát denně ošetřovatelka, máma takhle na poslední chvíli jednu v okolí sehnala. Už jsem za strejdou byla i doma na návštěvě, mám to kousek, a nejvíc ho trápí, že nemůže chodit ven, z toho je nešťastný. Nebaví ho totiž ani televize nebo rádio, je navyklý být pořád venku mezi lidmi, tak snad to vydrží doma a ta noha mu sroste dobře... 

Takhle hezky mi minule Julinka usnula se svým oblíbeným polštářkem - myla jsem nádobí, přijdu z kuchyně, a ona takto v polosedě krásně zabrala. Když jsem ji nesla do postýlky, ani se nevzbudila, což je fajn. Tohoto jednorožčího plyšáka si hrozně oblíbila, polštářků máme více, ale zrovna tohoto si donese i do postele na spaní. 

Julča má teď období, kdy ji začínají bavit i dětské hračky. Tak si ze své hromádky vždycky něco vybere - a teď stavíme i kostky. Dvě, tři na sebe, a pak to celé s velkou slávou shodíme. Na nočník teď zkouším Julču dávat častěji, ale je hrozně živá a neposedná, takže je velký problém ji tam udržet. Ale někdy se zadaří, jde to pomalu a ztuha. 

Když jezdíme do města, tak se často začne Juli na zastávce při čekání rozčilovat. Vadí jí ten kočárek, ukazuje mi rukama, že chce dolů, že ji mám vzít a dát na zem. Jenže to při čekání na autobus tak úplně nejde, ale jak najedu s kočárkem dovnitř, už je to zase dobré. Julča kouká kolem sebe, pozdraví toho, koho zná, a je to zase fajn. A teď poslední dva týdny s námi jezdí ještě jedna maminka, ta nastoupí o zastávku dál Má s sebou dvě děti, chlapečka skoro stejně starého jako Julča, a čtyřletou holčičku. 

A jak se Julinka vždycky rozzáří, když je uvidí, mává na ně už ze zastávky, a když nastoupí, nadšením jí svítí očička. Na tu větší holčičku se hrozně směje a něco jí brebentí. Paní je o něco mladší než já, ale minule jsme se daly do řeči a je sympatická. 

V neděli jsem tady měla návštěvu. Po dvou letech přijela sestřenice Petra z Prahy i se svým pětiletým synkem Tobiáškem. Tak bylo fajn, že vyšlo počasí, a mohli jsme všichni sednout ven, připravila jsem tam i malé pohoštění. 

Julinka se za návštěvou hned rozeběhla, i když je viděla poprvé v životě, chtěla si s Tobiáškem hrozně hrát. Jenže Tobiášek byl extrémně stydlivý, což chápu, každé dítě je prostě jiné. Takže zprvu jen seděl s mámou na lavičce, Julča hned za ním, a za chvíli se osmělil a pohráli si spolu na písku. 

Tak jsme si se sestřenkou moc hezky popovídaly, z Julinky byla úplně paf, prý na rok a půl že je hrozně veliká, Tobiášek byl prý o dost menší a celkově drobnější. Poslední dobou se setkávám často s tím, že si lidé myslí, že Julinka má už tak dva roky, přitom do toho má ještě daleko, myslím si, že fakt bude vysoká, ale uvidíme, nemusí to tak být. Ale když porovnám třeba oblečení. Tak od kamarádky jsem dostala krabici. A šatičky, moc pěkné, které její Beatka oblékla na oslavu druhých narozenin, tak do těch Julču už teď nenasoukám, ani kdybych se hrozně snažila. Tak uvidíme, ale myslím, že Juli bude vysoká po příteli. 

A dostala jsem od sestřenice moc pěkné dárečky, pro Tobiáška jsem měla nachystané čokoládky a taky nějaké drobnosti na hraní. 

Plovoucí panenka s jednorožcem do vody. Už jsme vyzkoušeli, ale Juli si ve vaně moc nehraje - respektive hračka je voda. Cákat, dělat vlny, to ano, ale až bude starší, tak určitě využijeme. 

Plyšová lama je úžasně měkoučká, a sukýnka je trošku větší - ale počítám, že v létě by ji Juli mohla už vynosit. Ale největší radost mi udělal sprchový krém a šampon Weleda Šťastný pomeranč. Voní po pomerančích a vanilce a obsahuje BIO sezamový olej. Ta vůně je kouzelná a Julinka má po koupeli krásně vláčnou pleť, vůbec nevysušuje, takže spokojenost a určitě se po podobném produktu podívám! 

Od Megan Mirandy jsem před pár lety četla Zmizelé z Cooley Ridge, a tento thriller se mi moc líbil. Naprosto cizí byla ve slevě, ale proč ne, sleva není známkou toho, že by se mělo jednat o nekvalitní knihu. 

Leah Stevensové nastanou po odchodu z prestižních novin těžké časy. Nevinné setkání s bývalou spolubydlící Emmy Greyovou však všechno změní. Obě mladé ženy se rozhodnou přestěhovat se společně do malého městečka a začít tam znovu, jako spolubydlící. Brzy po nastěhování však dojde k tragické události: Je nalezená mrtvá žena, která je Leah až neuvěřitelně podobná, a Emmy zmizí. 

Policie po ní však nenalézá jedinou stopu - žádnou emailovou korespondenci nebo úřední dokumenty. Leah začne pátrat na vlastní pěst v jejich pronajatém domku a zjišťuje, jak málo svou přítelkyni vlastně znala. Je možné, že Emmy nikdy neexistovala, a komu vlastně Leah může věřit? Co je pravda a co lež?)

Anotace působí tak trochu zamotaně, ale recenze na knižní databázi nejsou úplně nejhorší. Tak už se těším, až se do čtení pustím, přesně takové typy knih mám ráda! 

Naše stařenka Žofinka, už skoro neslyší a není tak aktivní jako dřív, ale pořád je to zlatíčko a s Julinkou mají moc hezký vztah, za což jsem velmi ráda... 

Stihla jsem i kávičku a medovník v kavárničce, ale jak se teď razantně ochladilo, zase to na posezení venku bohužel nebude. Alespoň jednou týdně si sem ráda zajdu, servírky příjemné, káva výborná, mňam. 

Přeji Vám pěkné dubnové dny, snad se brzy dočkáme zase pořádného sluníčka, děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥