První březnový den

 V pátek jsem zde psala o své návštěvě praktické doktorky, která mi diagnostikovala zánět zvukovodu v levém uchu. Dostala jsem antibiotické kapky Infalin duo a k tomu žádanku na ORL. Což je bohužel tak trochu vtip - tedy ta žádanka - protože i pro akutní případy je tu čekací doba dva měsíce, a dnes jsem zase slyšela historku, jak pan doktor neobjednaného pacienta s akutními potížemi vyhodil ze dveří ordinace. No jo no. 

Kapky jsem poctivě kapala třikrát denně, tedy aplikoval mi je přítel, protože já tohle nenávidím, jak si mám sama kapat něco do očí, uší, hrůza a děs. Praktička mi slibovala, že hned do druhého dne by kapky měly zabrat. Včera jsem opravdu cítila mírné zlepšení, dokonce jsem šla na chvíli ven s Julinkou, bylo nádherně, ale přesto jsem raději měla čepici. 

Jenže dneska ráno už se mi to zdálo zase horší. Bolest z ucha střílela až do hlavy. V devět hodin jsem jela ještě do města na nákup. Po půl jedenácté jsem přijela domů, a to už mi bylo divně. Bolest se tak nějak přetavila v silnou, pulzující, a nesnesitelnou. Když jsem se napila jen vody, bolelo to. Šumění se opět zhoršilo, ucho zalehlo víc. Navíc když jsem si ráno kapala ty kapky, vyteklo pak něco jako hnis - takové žluté - nevím, jestli to páchlo, protože já i ten čich mám v háji! 

Když to tak porovnávám, tak můžu říct, že ta bolest v uchu byla krutější než porodní bolesti. Ty jsou ve srovnání s tím lahoda. Nezabíraly ani Algifen kapky. Ležela jsem v posteli, několikrát jsem zařvala bolestí něco velice sprostého, a nakonec už jsem nevěděla co dál. Vzala jsem nůžky na nehty a začala jsem se tím ostrým koncem píchat do dlaní - ne do krve, ale jen tak do bolesti. Aby to alespoň na chvíli přehlušilo tu bolest z toho ucha. Já vím, že to zní šíleně, ale kdo zažil takovou strašnou bolest, tak pochopí, jaké to je, když nic nezabírá!

Přítel se rozhodl zavolat mi taxi, ať jedu hned na pohotovost. Od pátku se to zrovna moc nezlepšilo, spíše mi přišlo, že se to horší. Už se to nedalo vydržet, potřebovala jsem pomoc, zkusit něco jiného, co zabere rychleji. 

Takže jsem jela taxíkem na pohotovost do naší nemocnice. V čekárně byla jedna starší paní na vozíčku se synem, a uvnitř zrovna ještě někdo byl. Trvalo asi půl hodiny, než vzali tu druhou paní. 

Tak jsem pořád čekala, přešlapovala, z automatu na vodu si trochu načepovala. Jenže v tom další překvapení - najednou zdravotníci s nosítky, v doprovodu dvou policistů. Vyrozuměla jsem tak z řeči kolem, že šlo o mladou slečnu, která tu byla s rodiči v penzionu, užívat si zimních radovánek. Jenže slečna se nějakým způsobem pokusila o sebevraždu. 

Docela šílená věc. Trvalo další hodinu, než jsem přišla na řadu. Netuším, co se tam dělo, ale dívka nakonec odcházela se sestrou někam na vyšetřovnu, při chůzi se kymácela, bylo mi jí hrozně líto. Ale samozřejmě nevím, co přesně se dělo. Slečně mohlo být tak šestnáct, po chvíli přijeli i její rodiče, a když jsem odcházela, pořád byli v čekárně. 

Nakonec jsem přišla na řadu. Dala jsem sestřičce papír od obvoďačky, který byl určen pro ORL. A když jsem jí vysvětlovala, že se nemůžu k ušnímu dovolat, ani ji to moc nepřekvapilo. Jako první mi změřili teplotu - 37.9. To mě překvapilo - doktorka se mě pak ptala, jestli mi není horko, měla jsem na sobě sice lehčí bundičku, ale horko mi nebylo, divné, já fakt necítila, že bych měla teplotu! 

Prohmatala mi hlavu - ta nebolela při pohmatu - ale krk vlevo ano. "Máte zvětšené uzliny, a v krku taky dost zarudlé." Nakonec konečně do uší - pravé v pořádku - ale levé - zánět středního ucha. Tak si říkám, jak je to možné? V pátek mi doktorka řekne, že mám zánět sluchovodu, a v neděli už je to zánět středního ucha? 

Takže jsem zase dostala za úkol objednat se na ORL. Ale dostala jsem tabletky - antibiotika. Ty do uší už si kapat nemám - výborně, takže jsem vyhodila dvě stovky, a vůbec mi to nepomohlo! Báječné! 

Takže jsem ještě šla do lékárny - Medoxin tablety stály třicet korun. Paráda. Co mi hlavně ale doktorka ještě říkala - ucho musí zůstat v suchu. Takže žádné mytí hlavy - stejně musím být doma, když beru antibiotika, a Julince je jedno, jestli mám mastnou hlavu, tak co. Čeho jsem se děsila, tak toho, že mi budou bubínek třeba propichovat, což se někdy dělá.

Snažím se doma víc odpočívat, a samozřejmě nebudu chodit ven, když beru antibiotika. Přítel je doma, takže mi se vším pomůže. Tabletky mám na týden tak doufám, že zaberou. Mám je brát po dvanácti hodinách, a hlavně po jídle. Už jsem měla teď večer první, dala jsem si ještě na spaní léky na bolest, tak doufám, že se trochu prospím.

Tohle je opravdu typ bolesti, který nepřeju nikomu. Fakt bych šla třeba pětkrát ještě rodit, ale tohle už prosím nikdy více. A taky už doufám, že mám pro letošní rok těch nemocí už dost, protože stačilo... 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný začátek března, Vaše Eliss ♥