Prosluněný víkend

 Září se přehouplo do své druhé poloviny, a tento týden to bylo tedy na počasí dost znát. V úterý, ve středu i ve čtvrtek bylo škaredě. Včera už to docela šlo. Ve čtvrtek se později odpoledne vyjasnilo, a tak jsme s Julčou vyrazily na procházku. A co se nestalo - zatáhlo se, nakonec jsme se ani nedošly podívat na ovečky, a utíkaly jsme domů. A k dovršení té smůly jsem nevzala pláštěnku na kočárek - naštěstí jsme moc nezmokly. 

To je opravdový zákon schválnosti - když mám pláštěnku schovanou v košíku, neprší, vláčíme ji zbytečně. A jednou ji nechám doma, a je déšť. On totiž ten košík, který je pod kočárkem, je opravdu dost malý. Když jedu na větší nákup musím brát igelitku, protože tam se vejde jedna plechovka Beby, k tomu pár jogurtů, a to je tak všechno. A když tam dám ještě pláštěnku, nevejde se tam už vůbec nic. 

Podzimní plískanice se tedy ukázaly ve své pravé kráse, dnes je zase naopak vedro, až moc, zítra má být taky fajn. Ale lepší je to slunce, jsem ráda za pěkné dny, za chvíli je tu říjen, změna času, bude se brzy stmívat, takže to už bude celé ponurejší. Ale já mám ten klasický podzim ráda, ale nemuselo by moc pršet. Tak uvidíme! 

Vloni dostala Julinka od babičky tuto "medvědí" kombinézku, ale pořádně jsme ji vyzkoušely až letos. Vypadá jako roztomilý chlupáček. Na druhé fotce jsou pěkně vidět dva zuby, které už Julince rostou. Dva dole, dva nahoře, tedy zatím čtyři. Poctivě čistím, ráno i večer, Julinka se sice někdy vzteká, ale v tomhle jsem důsledná, péče o zuby je velmi důležitá. 

Ve středu se na obloze po celé republice objevily tyto zvláštní mraky. Krásné na pohled, jako z nějaké pohádky. Určitě to má svůj odborný speciální název. Na Facebooku jsem ve skupině zabývající se počasím viděla podobných fotek jako je ta moje totiž bezpočet. 

Takhle Julinka spí, když je unavená z procházky po městě. S kamarádkou Minnie a v oblečku Minnie. 

Málokdy se mi podaří vyfotit Julinku, když se krásně směje. A tady jsme zrovna čekaly na autobus, viděla starší paní sousedku, kterou má ráda, a takhle krásně se na ni smála. Ona je vůbec velký smíšek - směje se na všechny, má moc ráda lidi, a myslím, že bude velmi komunikativní. Určitě se tím, jak bude růst, bude trochu stydět a bát se cizích lidí, ale uvidíme. Já se třeba jako dítě, a to už jsem byla větší, mohlo mi být kolem deseti, dost bála cizích lidí, byla jsem velmi introvertní a plachá. 

Zjistila jsem, že doma máme sice spoustu hraček, ale nemáme žádné úplně obyčejné kostky, ze kterých bychom mohli stavět věž. To je přeci zábava - maminka to postaví, a Julinka to moc ráda rozboří, takže můžu začít znovu! 

Tyto kostky stály tři sta korun, koupila jsem je v knihkupectví Domeček. Možná bych je někde pořídila levněji, ale líbí se mi to provedení, z každé strany je jiný obrázek, a Krteček je taková příjemná klasika, která neomrzí. 

Vzácný okamžik, kdy věž z kostek ještě stojí, ale Julinka už ji začíná soustředěně bořit. Kostky si hned oblíbila. 

Minulý týden jsem měla narozeniny, tak jsem si taky udělala radost, a krom kostek jsem si koupila i nového Kinga. Čím temnější, tím lepší nabízí dvanáct povídek od mistra hororu, které nebyly dosud nikde publikovány. Obsah je téměř pět stovek stránek, hned jak dočtu knížku, co mám teď rozečtenou, vrhnu se na tuto sbírku povídek.

Kinga mám ráda, snad nejvíce se mi v poslední době líbila jeho knížka Mrtví se někdy vracejí, což je také sbírka vynikajících hororových povídek. King je prostě klasika, která nikdy nezklame a neomrzí. 

A tady má zase Julinka svou knížku - říkánky o zvířátkách. Každý den si alespoň kousek spolu přečteme, ukazuju jí zvířátka, a třeba pejsky venku už poznává. I když venku nějaký štěká, říká "haf haf," ale tak nějak po svém, ale rozumíme si, co tím myslí. 

No ještě k těm psům taková malá vsuvka. Žofka aktuálně hárá, takže na doma má kalhotky. Ty jsou potřeba, protože jak je starší, tak už to má bohužel čím dál horší. Takže když jdeme ven, vždy ji mám na vodítku. Vidím i změny v jejím chování - je nervózní, pořád by chtěla chodit ven, a je více mazlivá. 

K bytovce nám chodí nezvaný nápadník. Velký labrador od sousedů, kteří bydlí u pole. Pes je rasy větší labrador, ale je drzý až běda. Oni ti sousedé si ho prostě nehlídají. Nemají oplocený pozemek, a je jim podle všeho jedno, co se psem.

Jenže Deny - tak se jmenuje - není tak hodný, jak vypadá. To ráno jdete před dům, on čeká u dveří. Minule jsem nechala venku kočár, a stihl mi ho "ochcat." To už nejde napsat slušně, protože tohle fakt naštve. Byl přitom venku patnáct minut, než jsem stihla Julinku nachystat na procházku.

A krom tohoto tady nechává i bobíky. Ale to nejsou žádné malé hovínka, ale hotové kobylince! Jako správný pejskař mám doma zásobu malých sáčkům sbírám to všechno po Žofce. A dáreček od Denyho se mi skoro do toho pytlíku nevešel...

To je hotové neštěstí. Pes tu opruzuje pořád, vždycky se vynoří jako duch. Už i sousedé jsou vytočení, protože Deny je pěkně drzý. Sousedka na něj minule vyběhla se smetákem - to zase očuraval fasádu. Je tu každý den, a je to fakt na hlavu. A majitelé pejska to neřeší. Jejich odpověď: "My za to nemůžeme, že feny hárají." 

Co na to říct? Je to opravdu velký problém, a on Deny není zdaleka tak přátelský, jak se může zdát. Minule jsem ho slyšela z kuchyně vrčet na souseda, který ho vyháněl pryč. Dráždí tu všechny psy v okolí, třeba dneska jsem kvůli tomu šla vyvenčit Žofku o hodinu později, protože tu prostě pořád byl! Co s tím? Ve městě bychom zavolali městskou policii, nevím, jak to chodí na vesnici. Sousedka uvažuje, že bychom v pondělí měli zavolat starostovi, jestli se to bude pořád opakovat, tak uvidíme. Bohužel někteří majitelé psů jsou velmi nezodpovědní!

Tak Vám přeji hezký sluníčkový víkend, mějte hezké podzimní dny, Vaše Eliss ♥